Nultý bod (No. 9) Za dveřmi / 2018
Jestliže se inscenace na letošním ročníku festivalu Nultý bod (minimálně v zahraničním programu) vyznačovaly využitím úsporných prostředků, tak inscenace Mi gran obra je popřela. Španělský performer David Espinosa překonal nejslavnější díla největších divadelních i filmových velikánů na jevišti.
Mi gran obra. FOTO archiv festivalu
Nejen v efektech, opulentní scénografii, nabobtnalém obsazení, ale zejména v měřítku. Vše zpochybnil a představil divadlo totálnější než totální; jenomže stokrát menší.
To, co si filosofové moderního divadla přáli a snažili se během dějin převést alespoň v náznacích na scénu, se Espinosovi povedlo v plné míře. Diváky nepozval ani na premiéru, ani na derniéru nebo reprízu. Zůstal u explikační zkoušky. Přitom nezradil nic ze svých idejí a dodržel rozpočet.
Okázalost Espinosových obrazů by v reálných rozměrech nezvládala pojmout ani vysněná budova, kterou pro Erwina Piscatora plánoval Walter Gropius. Žádné jeviště by váhově a kapacitně nevyhovělo takové fantasmagorii. Cesta, kterou si španělský performer pro svůj minimalistický opus zvolil, byla politickým rozhodnutím, stejně jako by se kvůli nedostatku prostředků musel rozhodnout redukovat vlastní vize. Vybral si neobvykle malé měřítko namísto kompromisu. Nechtěl ztratit nic ze svých velkolepých mizanscén a pro inscenaci využil figurky ze sady pro vlakové modeláře. Stal se Bohem nad jevištěm.
Mi gran obra. FOTO archiv festivalu
Svět vláčkových modelů mu zároveň nekladl žádné překážky, protože trh reaguje na čím dál bizarnější potřeby modelářů. Espinosa využil miniaturní postavičky z tříkrálové delegace, Ku-klux-klanu, souložících párů, děsivých klaunů, souboru tradiční španělské hudby, koridy. Tuto exotickou směsici pozval do loutkového světa postpravdy, kde je stále přítomná otázka naší současnosti: zda se nacházíme v kýči nebo už plně prožíváme tragédii blížící se apokalypsy. Mi gran obra se navíc odehrávalo v divácky komfortním světě za kukátkem (doslova), z velkého odstupu, ve stonásobně menším měřítku, nad nímž je možné mávnout rukou: jsou to jenom miniaturní loutky… Připomínalo to odstup, s jakým se v Pasoliniho Saló aneb 120 dnech Sodomy přes divadelní kukátko zíralo na největší brutality. Tiše a mimoděk.
V inscenaci performer napadal ještě jeden princip – právo na vyjádření. Stačilo daleko méně času, prostoru i divadelních prostředků než potřebují efektní spektákly. Imaginace byla jeho štítem. A kdo přistoupil na pravidla velmi čisté hry, odcházel fascinován a zdecimován. Podařilo se mu totiž nacpat do několika málo centimetrů čtverečních banalitu zla, na níž by v reálném měřítku sháněli producenti peníze desetiletí.
A pokud by existovala v časopise Time nejakurátnější podobizna prezidenta USA Donalda Trumpa, vypadala by jako jedna ze závěrečných scén.
///
Více na i-DN:
Nultý bod (No. 1) Za dveřmi / 2018
Nultý bod (No. 2) Za dveřmi / 2018
Nultý bod (No. 3) Za dveřmi / 2018
Nultý bod (No. 4) Za dveřmi / 2018
Nultý bod (No. 5) Za dveřmi / 2018
Nultý bod (No.6) Za dveřmi / 2018
Nultý bod (No. 7) Za dveřmi / 2018
Nultý bod (No. 8) Za dveřmi / 2018
…
Komentáře k článku: Nultý bod (No. 9) Za dveřmi / 2018
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
