Nutíme lidi, aby se během vraždy smáli

Říkají si Depresivní děti touží po penězích a ve skutečnosti jsou vtipní a pozitivní: Jakub Čermák a Martin Falář. Táhnou to spolu více než pět let. Jejich zásadní setkání proběhlo během imatrikulace na Filosofické fakultě v Praze. Martin přišel pozdě a nevěděl, kdy si stoupat a kdy sedat. Viděl mě několik řad před sebou, a tak si řekl, budu se řídit podle Čermáka, a to mi pomůže. Začala ceremonie, hymna a já si stoupl, protože jsem to spletl, byl jsem jediný v sále. Potom jsem se dozvěděl, že jsme byli dva a to byl takový významný impuls. Od té chvíle společně píší, režírují i hrají. Jejich prvním projektem byl Racek (2004) v prostorách tehdy vytopeného Karlínského divadla. V průběhu zkoušení vyvstala otázka, jak se budou jmenovat. Jednou Jakub cestoval ranním metrem a četl si titulky bulvárního plátku naproti sedícího muže. Přišel a řekl: Depresivní děti touží po penězích nebo Mrtvoly v hořícím bytě, tak si vyber. Zpětně vnímají svou volbu jako šťastné rozhodnutí. Název vystihuje naší poetiku, je v něm kus ironie, sarkasmu, temný základ, ale i humor. Inklinují k dramatikům jako Thomas Bernhard nebo A. P. Čechov, nebojí se je ale vzájemně smíchat či předělávat. Jejich zásahy mohou vyvolávat nesouhlas a pocit znesvěcení, na druhou stranu tím objevují nečekané významy.

Nechceme diváka, který přijde, odloží si věci do šatny, sedne si na zadek a sedí tam dvě hodiny.

Hlavním rysem jejich projektů jsou nedivadelní prostory, které si vybírají. V inscenaci Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu (2005), která byla původně realizována jako bytové divadlo a později se v obnovené premiéře objevila na půdě Národního památníku na Vítkově, byli nejprve diváci vysláni na ulici, aby přivítali navracejícího se Ludwiga, poté s ním a jeho sestrami povečeřeli párky a bramborovou kaši. V projektu Višňový Sade (2007) jsou diváci na závěr odvezeni do Krče a tam zanecháni, ať si najdou cestu zpět. V Oresteie (2007), která se odehrála v rámci projektu Noci na nádraží, diváci honili Oresteia společně s Furiemi skrze peróny, nádražní salónky a čekárny. Samozřejmě ve chvíli, kdy vstupuje divadlo do veřejného prostoru, musí počítat s nestandardními situacemi. Kluci přiznávají, že během Oresteie na Hlavním nádraží došlo i k několika inzultacím ze strany cestujících. Ale co na to diváci? Berou jejich přístup, nechávají se dobrovolně manipulovat, a nezavání to trochu jejich znásilňováním? Často cítíme silnou diváckou rezistenci, ale už jsme se ji naučili akceptovat. Každopádně vyvoláme nějakou reakci, byť i negativní, a to je jenom dobře. Nejsme ale zas tak brutální, nechceme například, aby lidi šplhali po umělé stěně, aby se dostali na zbytek představení. Příští rok se vracejí do památníku na Vítkově a kromě toho zvažují hrát po hospodách a kavárnách, fajn by byla i nemocnice. Nebrání se však ani klasickému kukátku. Jakubovým snem je udělat představení ve Státní opeře, na jevišti, ve foyer, v šatnách, zkrátka všude.

Nejsme dva čingischánové, kteří jenom sekají

Zpočátku si chtěli hlavně zablbnout, v poslední době se projekty rozrůstají a ve dvou už nemohou vše zvládnout. Obklopili se šikovnými lidmi, kteří vnášejí vlastní nápady. Začali se naplno věnovat psaní, režii a produkci, kterou se v současnosti živí i mimo své divadlo. Když se na všem společně podílejí, dokážou být k sobě ještě vzájemně kritičtí? Tvrdí, že ano: I když máme podobný styl uvažování, humoru a svým způsobem i hraní, o některých věcech se i přeme. Nejsme astrální dvojčata, přestože si to spousta lidí o nás myslí. Kromě umělecké stránky divadla se Jakub s Martinem naučili i mnoha jiným dovednostem, jako psát granty, žádat o dotace či vyrobit nábytek. Jakub se přiznal: Já jsem byl vždycky manuálně hrozně nezdatný, ale když rodiče viděli, jak dáváme dohromady scénu, dali mi k Vánocům akuvrtačku, a já to ocenil. V letošním roce chystají velký projekt nazvaný Bernhard – koncentrát. Pět her, každá z jiné dekády druhé poloviny 20. století, z toho čtyři v české premiéře. Padesátá léta – Lovecká společnost, šedesátá léta – Mýcení, sedmdesátá léta – Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu (pravděpodobně v novém kabátě), osmdesátá léta – Prezident (Thatcherová, Regan a Gorbačov) a devadesátá léta – dvojpředstavení Alžběta II. a Slavnost pro Borise, kde prý uprostřed vypukne bomba). Máme vizi na deset let, říkají skromně, a pak si třeba řekneme, že nás baví chemie…