Je to morbidní…
Své dospívání jsem prožil v životopisech moderních malířů, v romantismu jejich pohnutých životních osudů, v nichž nebylo nic ani trochu korektní. A už vůbec ne v prostředí pivnic, nevěstinců a kaváren prosáklých alkoholem a frivolní zábavou, ve kterých se často pohybovali.
William-Adolphe Bouguereau: La Bohémienne (1890, olej na plátně). Repro Wiki /zde/
Umělecké prostředí před sto lety, které určilo zásadní směřování v mnoha oblastech kultury, korektní nebylo a ani být nemohlo. Cožpak se slušelo, aby tehdejší dámy kouřily, nosily kalhoty a i v intimních záležitostech přestávaly být prudérní?
No jo, to je umělec…
Umělecké prostředí vždy provázela jistá míra svébytnosti projevující se neformálními názory a vystupováním. Celé moderní umění je vystavěno na bohémské mentalitě tvůrců, kteří žili nekonvenční život a konvencím se zpěčovali. Umělec byl zkrátka vždy „někdo jiný“ a očekávat od něho názorovou uhlazenost, korektní vystupování či dokonce vstřícnou loajalitu je pošetilost. Svobodomyslné umělecké prostředí bylo ještě do nedávna hubou bohémsky nevymáchané a prostořeké bez vybraných slov. Jednoduše řečeno nekorektní.
No jo, to je umělec…, říkávalo se. A byl tím míněn fakt, že je to specifický druh člověka, který se chová tak trochu jinak než ti ostatní. Poťouchle a hlavně nevypočitatelně. „Umělec“ vždy požíval jistý status nepsané společenské výjimky.
Caravaggio: Judit a Holofernes (1599, olej na plátně). Originál uložen v Palazzo Barberini v Římě. Repro archiv
Samozřejmě, že zde nevolám po nějakém oficiálním privilegiu pro umělce, to by jakýkoli bohém okamžitě odmítl. Navíc to ani nejde v situaci, kdy umělcem dnes může být každý, kdo se za umělce přihlásí. Chci jen připomenout, že umělec byl – a věřím, že stále je – člověk, jemuž společenské normy a konvence byly – a jsou – vždy cizí. Byl/Je zkrátka vždycky trochu podivín a maličko blázen. V tom dobrém smyslu slova. Jistá míra bohémství k uměleckému prostředí vždy patřila a patřit bude. Chtít po umělci žijícím v nejistotě společenskou nezávadnost je absurdní.
Současně vždy umělce přirozeně provázela nejistota živobytí, což je dáno povahou oboru a svobodného způsobu života, tedy těch, kteří si tuto cestu zvolí. A nejen těch. Také intelektuál, který odmítá přizpůsobit se režimu, je v podstatě asociál, protože neparticipuje na ničem, co mu dávají dané společenské podmínky. Stačí připomenout nevybíravé projevy Magora a mnohých jiných nejen před listopadem 1989, o nichž se rozhodně nedá říct, že byli primitivové. Z historie připomenu bouřliváka a rváče Caravaggia, jednoho z největších umělců přelomu 16. a 17. století, který předznamenal barokní styl. A mohl bych vyjmenovat spoustu dalších z všech historických epoch. Nemám zde však v úmyslu obhajovat asociální chování, ale umělec vždycky tak trochu asociál byl a je, už jenom tím, že pranic nedbá na to, co si myslí zbytek společnosti. Byl a vždy by měl být především originálem, řídit se vlastními privilegii, zákony a hodnotami. Hvězdné nebe nade mnou a zákon umění ve mně…
Utrpení, které pohoršuje
Když jsem se koncem sedmdesátých let minulého století vydával na uměleckou dráhu, zdaleka by mě nenapadlo, jak se během čtyřiceti let promění nejen umění, ale i postavení a role umělce ve společnosti. Už je zase pro některé mladé uvědomělé umělce trendy být společensky korektní, angažovaný a oceněný. Přehnaná korektnost ale vede ke sledování a vyvažování sebemenší odchylky od společenské normy a k netoleranci.
Myslbekův Kristus na kříži visí na chodbě od postavení budovy AVU v roce 1902. Přetrval přes všechny dějinné zvraty. Foto Jiří Podrazil
Názorným příkladem se stala nedávná kauza s plastikou ukřižovaného Krista od věhlasného sochaře J. V. Myslbeka, která je umístěna desítky let na chodbě Akademie výtvarných umění (AVU) v Praze a kterou Auguste Rodin označil za nejlepší sochu Ježíše na kříži. Někteří studenti a zaměstnanci školy tvrdili, že je socha děsí zobrazeným utrpením a dožadovali se odstranění vynikajícího sochařského díla. Je to morbidní. Nevím, proč je to tam stále, chápu historického autora, ale ne proč je to stále nedotknutelný, napsala na sociální síti vedoucí digitální laboratoře, někdejší absolventka AVU Jana Doležalová. Její postoj je absurdní, když si uvědomíme, že vystudovala na AVU dějiny umění. Je také paradoxní, že umělecké dílo se silným obsahem a sdělením některé lidi obtěžuje, zatímco všeobecná povrchnost je přijatelná. Nenárokuje si totiž žádnou účast při vnímání díla.
Netolerantnost mnohých, kteří si říkají umělci, je zarážející. Co je v té plastice Krista od Myslbeka vlastně tak znepokojivého, že by měla být odstraněna? Je to, zdá se, jednoduché: Pravda zjevená v umění je vždycky tak trochu nastavené zrcadlo a provokující otázky v pohledu do zrcadla nejsou nikdy příliš příjemné, pardon korektní.
Foto archiv AVU
Myslbekův krucifix zatím na svém místě zůstane. Zatím, protože možná přijde brzy doba nového obrazoborectví a kvalitu nahradí banalita a přízemnost, což se už na naší slavné Akademii výtvarných umění děje. Rektorka AVU Maria Topolčanská na základě této kauzy vyzvala ke všeobecné diskusi. O čem by se ale mělo diskutovat, to nelze tušit, když celá věc je kulturně aspoň základně vzdělanému člověku jasná. Přecitlivělému a korektnímu ale nejspíš ne. Toho jak se zdá utrpení pohoršuje.
Tímto se loučím s rubrikou Úvahy výtvarné, jíž jsem byl od jara 2019 autorem. Děkuju redakci, že mi umožnila v Divadelních novinách publikovat.
Komentáře k článku: Je to morbidní…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
