O bolestné životní cestě
Balet La Strada vycházející ze slavného oscarového filmu Federica Felliniho z roku 1954 uvedly v aktuální divadelní sezoně současně hned dva taneční soubory. V Londýně proslavený příběh zpracovala slovenská choreografka Natália Horečná, v Pražském komorním baletu nedávno představil svou verzi Jiří Bubeníček.
Foto: archiv projektu
Fluidní taneční textura
Felliniho černobílé zpracování je magické, syrové, nepřibarvené, což film řadí k neorealismu etablujícímu se počátkem 20. století v Itálii. Režisér se sice držel typických inscenačních postupů tohoto směru (natáčení v reálném, neutěšeném prostředí, využití neherců), ale větší důraz kladl na vnitřní svět hrdinů.
Touto cestou se vydal také Jiří Bubeníček, bývalý sólista Hamburg Ballett a Semperoper Ballet, dnes choreograf s mezinárodním renomé. Na libretu a dramaturgickém konceptu s ním spolupracovala Nadina Cojocaru, která je zároveň i autorkou vydařené a funkční scénografie a kostýmů. Pro inscenátory bylo zásadní chápání osudu jako složitého přediva propojujícího v lidské existenci fyzično, mysl a emoce, jež vložili do sól a lyrických duetů.
Příběh vypráví o naivní, bezbranné dívce Gelsomině, kterou cirkusový silák Zampanò koupí od jejích rodičů. Na začátku slyšíme ozvuky mořského příboje, který doprovází pohyb dvou tanečnic stojících v profilu. Vlny páteře se promítají do celého jejich těla a vzbuzují dojem nekonečnosti, věčnosti a životního koloběhu. Taneční textura je od počátku do konce nesmírně fluidní, barvitá a bohatá, proměnlivá v dynamice, frázování a prostorovém rozvržení. Režijně dramaturgické střihy přecházejí hladce jeden do druhého, pečlivě vedená dramatická linka drží napětí.
Bubeníček modeluje taneční variace s citem pro herecké a gestické nuance, precizně, s citovým obsahem a dramaticky vyváženým načasováním událostí. Nadto každá z postav dostává jasnou charakteristiku, čitelnou a výmluvnou, a tak je narativ srozumitelný bez nutnosti čtení programu. Tanec je výmluvnější než slova, i když ta odlehčují scénu obludária, kdy se předvádějí lidské malformace, a v některých jiných momentech Zampanò s Gelsominou hádky prokládají italštinou.
Gelsomina od počátku dojímá svou bezbřehou důvěrou, oddaností a pokorou, kterou projevuje vůči Zampanòvi, jenž si ji zotročuje, manipuluje s ní, ponižuje ji i využívá. Gelsomina hraje na bubínek, aby přilákala pozornost kolemjdoucích na chystané vystoupení. Jemné rysy a subtilita její představitelky Báry Müllerové budí soucit, Zampanò v podání Ennia Zappaly je hrubián, svůdce žen, dávající na odiv své vypracované tělo a svaly. Spolu s Gelsominou cestují s pojízdným vozem od štace ke štaci, než se jim do cesty připlete provazolezec Matto ztělesněný Lukášem Faulem. Jeho přítomnost Zampana dráždí, stejně jako upřímnost, s níž si dovolí zaútočit na jeho sebestřednost, bezohlednost a zastává se bezbranné dívky, neschopné se svému „pánovi“ vzepřít, přestože trpí jak jeho neurvalým chováním, tak jeho milostnými zálety.
Foto: archiv projektu
Špičkové výkony
Osmdesátiminutovou produkci doprovází filmová hudba Nina Roty. Choreograf místy využívá její záznam, ale většinou ji nechává hrát živě na jevišti hudebním triem (Marie Hasoňová – housle, Karolína Blehová – trubka a Martin Lesa – akordeon/kytara). Vstupy hudebníků v kostýmech a jejich propojení s akcemi přispívají k autenticitě divadelního pojetí – nostalgie se zjevně přenáší do hlediště a napětí se stupňuje až k tragédii, kdy Zampanò při rvačce zabíjí Matta, nechává Gelsominu zlomenou přítelovou – před ostatními zatajenou – smrtí samotnou v mrazu a později se dozvídá, že zemřela.
Ve finále Zampanò prožívá emoční zvrat, probouzí se v něm lítost, pocit ztráty někoho, koho měl rád. Ennio Zappalà je pro tuto roli stvořen nejen svou vizáží a italským původem, ale dokázal jí vtisknout i prožitý vnitřní rozměr. Každý jeho pohyb s sebou nese jiné sdělení a charakter. Bára Müllerová jako Gelsomina zachycuje zranitelnost čisté duše. Její hrdinka je osamocená, nemá sílu vzdorovat a slepě Zampana následuje, po smrti Matta se uzavírá, trpí.
Bubeníček ve shodě s Fellinim šťastně prolnul chmurnou osudovost příběhu s humorným odlehčením a v této polaritě se pohybuje i Gelsomina – sice je nalíčená jako klaun a nosí oděv potulné komediantky, ale v posmutnělé tváři se jí odráží bezelstnost dětské duše. Její trpký úděl a temnou stránku inscenace mírní hravé gagy i jímavá melodie trubky, jíž hrdinka v osamocení vyjadřuje svůj splín. Jiskru porozumění do jejího života vnáší Matto v podání hostujícího Lukáše Faula (člen Baletu Praha Junior), jehož vstřícnost a bláznivá lehkovážnost Gelsominu fascinují. Faul dal postavě mladistvý elán, až nakažlivou chuť do života a kromě jisté taneční techniky předvedl stejně jako Müllerová i akrobatické dovednosti.
Ačkoli je La Strada komorní příběh s menším počtem sborových tanečníků a tanečnic, jevištní prostor je maximálně zaplněn akcemi vhodně zakomponovanými do jednoduché scénografie rafinovaně pracující s textilií, která po vytažení vzhůru navozuje prostředí cirkusového stanu. Jiří Bubeníček postavil před Pražský komorní balet velkou výzvu, soubor ji však výtečně zvládl a zmínění sólisté předvedli výkony špičkových kvalit.
///
Pražský komorní balet, Praha – La Strada. Hudba Nino Rota, libreto, koncept a dramaturgie Jiří Bubeníček a Nadina Cojocaru, choreografie a světelný design Jiří Bubeníček, scénografie a kostýmy Nadina Cojocaru. Světová premiéra 10. března 2024 v Divadle na Vinohradech (psáno z reprízy 5. května 2024).
Komentáře k článku: O bolestné životní cestě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
