O čem studenti sní? (No. 4)
Čierno-biele Largo desolato
Na predstavenie tureckej školy Halic University sa vchádza chodbou pomedzi hercov nalíčených hrubou vrstvou čiernobieleho make-upu na štýl Voskovca a Wericha. Nasleduje príchod do štvorcovej arény s čiernym oválnym stolom uprostred a úradníckymi nápismi po stenách, ktoré zastupujú reálne objekty. Vrchol systematického myslenia predstavujú šípky s menami postáv nad stoličkami v poslednej rade, na ktorých sedia herci. Tma. A začína sa.
Herci hrajú celý čas vo výborne dodržovanej fyzickej štylizácii, funguje to ako skvele skonštruovaný strojček. Od začiatku sa na ústrednú postavu Leopolda rúti celý svet, všetci naňho tlačia, nezvláda sa brániť a ešte aj neustávajúca podkladová hudba je stiesňujúca. Rovnako ako líčenie aj vzťahy sú vykresľované čierno-bielo groteskne, až som mal ako divák oboznámený s predlohou veľké pochybnosti o celej koncepcii. Celú štylizáciu som síce oceňoval, ale tajne som dúfal, že to bude plastickejšie. Až tesne pred koncom prišla zmena: študentka Markéta obdivujúca Leopolda a jeho prácu naň vôbec netlačila. A bolo mi úplne jasné prečo sa naň dovtedy všetko rútilo, hoci to v samotnom texte nie je takto zjednodušené. Ak sa dá v divadle hovoriť o zlatom reze, tak toto predstavenie ho malo a to práve v tejto zmene Leopoldovej pozície. Detaily tejto koncepcie nebudem vedieť nikdy posúdiť kvôli jazykovej bariére, ale celok ma uchvátil. Taktiež nikdy nebudem úplne schopný posúdiť prepojenosť akcie s textom.
Oválný stůl uprostřed je hlavním dějištěm. FOTO PETR CHODURA
Vďaka štvorcovej aréne a využívaniu priestoru za divákmi bolo celé predstavenie veľmi dynamické a z mizanscén som bol vždy schopný zistiť, ktorá situácia práve prebieha (samozrejme vďaka tomu, že som poznal predlohu). Miestami to bolo jasné až do takej miery, že som mal pocit porozumenia presným replikám aj napriek absolútnej neznalosti turečtiny.
Výrazný posun oproti predlohe nastal v postave Olbrama, pri ktorom mi prekážala vyhranená interpretácia do role manipulátora. V texte je Olbram vykreslený podstatne živšie. Zásadná nadstavba nad predlohu bola samozrejme herecká aj výtvarná štylizácia, ktorá z nej priamo nevyplýva, ale pri dnešnom inscenovaní tejto hry je asi aspoň v istej miere nevyhnutná. Príjemnými pridanými detailmi boli odpočúvacie zariadenia v tvare uší skryté v strohej dekorácii a postupne objavované v správnych momentoch. A takmer všadeprítomná bola čierna holubica mieru (pravdepodobne karikatúra Picassovej bielej holubice), ktorá môže premýšľavému divákovi pridať jeden nezanedbateľný rozmer k celkovému dojmu.
Asi práve vďaka presne dodržovanej čierno-bielej interpretácii sa tureckým študentom podarilo zapísať sa do mojej hlavy a myslím si, že na ich výtvor nezabudnem ešte veľmi dlho. V pozitívnom zmysle.
JÁN TOMANDL
Largo Animato
Tureckou zálibu v dramatech Václava Havla potvrzuje kromě istanbulské inscenace Ayriliş (Odcházení) i uvedení hry Largo desolato studenty Halic University. V suterénu JAMU se herci s diváky uzavřeli do podivuhodného, velmi neortodoxního anime komiksu. Troufám si říct, že režisér Cem Uslu potrápil altergo Václava Havla, Leopolda Kopřivu, víc, než jsme z českých inscenací zvyklí.
Celá místnost, v níž se Largo desolato odehrávalo, již svým označením 013 evokuje číslo nějakého „estébáckého“ spisu, do kterého je možné nahlédnout a přečíst si, co „zvědavé ucho“ zase objevilo. Inscenace se tak propojila s geniem loci pořadatelské školy. Zároveň suterén, který také často asociuje kotelnu, je právě pro uvedení Havlovy hry příhodným místem. Stylový rámec osciluje mezi komiksem, groteskou a v náznacích se objevujícím japonským anime. Jednotlivé segmenty čtvercového prostoru intelektuálova bytu vymezují komiksovým bublinám podobné mnohdy ironické titulky (např. „Tady všude jsou knihy“).
Tady všude jsou knihy… FOTO PETR CHODURA
Leopold bloudí ve svém bytě v luxusním černém županu. Barevností se vymyká celé okolní bizarní společnosti, která se kostýmy stylově blíží zejména estetice slapstick komedií. V silném kontrastu s monochromatickými (převážně však černými) kostýmy je výrazné bílé líčení, které v mnohém připomíná maskování výtečníků v Kubrickově filmu Mechanický pomeranč. Dalším výrazným motivem, který se objevuje např. na plackách, kufrech a mimo jiné i na plakátu, je holubice míru. Rozkošně ironická glosa.
Důraz na pravidelnost prostoru se projevuje nejen ve čtvercově rozestavěném hledišti, ale také v mizanscénách, které pracují s různě umístěnými mikrodějišti (kuchyň, koupelna, pokoje postav apod.). V první polovině inscenace prostorovým kejklům dominuje duo nečekaných návštěvníků, kteří zbytečně divokými akcemi přebíjí celek i výsostné drobnosti (neskrývaná rozkoš). K závěru své první poloviny sklouzává inscenace i přes koncentrované herectví ke stereotypu. Kolabující tempo však nastartuje druhá polovina, která se převrací ve zcela čirou, maniakální psychadelii. Naznačený nátlak na Leopolda ze strany přátel, kteří do něj vkládají naděje, neboť nejsou sami schopní jakkoliv jednat, a agentů, kteří ho chtějí dohnat k symbolické kapitulaci, je v druhé půlce doveden k totálnímu vypětí. Leopoldův stres, který ho nutí k neustálým opakovaně neúspěšným pokusům o sebevraždu, eskaluje ve scéně, v níž s ním všechny postavy divoce otáčejí.
Rozkošná mladá gejša FOTO PETR CHODURA
Odstřižení celého děsivě depresivního výjevu zklidní vrcholová scéna – příchod Markéty (nápadně podobné postavě fanynky kancléře Riegera z Odcházení, Weissenmütelhofové), kterou inscenátoři stylizují jako rozkošnou mladou gejšu. Uhrančivá Duygu Yetiş získala srdce nejednoho, i přesto ale láska a pravda nezvítězila nad lží, hořkostí a nenávistí.
MARTIN MACHÁČEK
Univerzita Halic, Turecko – Václav Havel: Largo desolato. Režie Cem Uslu, hrají Cem Uslu, Murat Engiz, Ayşegül Uraz, Ertürk Erkek, Sercan Gülbahar, Simel Aksünger, Halil Babür, Duygu Yetiş.
Komentáře k článku: O čem studenti sní? (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
