O české divadelní kritice a Divadelních novinách
Protože část svého života trávím v ČR a část v zahraničí, mám k DN poněkud jiný vztah nežli ostatní. Coby teatrolog, zajímající se o události na obou stranách Atlantiku, snažím se být au courant i v době mé fyzické nepřítomnosti. Co se týče Česka, je to úloha nejnesnadnější. Když jsem v Praze, nemám nejmenší problém sledovat to, co se děje v Londýně, New Yorku či v německy mluvících zemích, a to hlavně prostřednictvím internetových sekcí deníků. Když jsem v cizině, systematické informace o českém divadelním dění sháním s velikými potížemi. Není tajemství, že kulturní rubriky českých deníků jsou hluboko pod mezinárodní úrovní, a divadlo bohužel není vyjímkou. Recenze a zprávy o divadle se objevují nesystematicky, jsou většinou neúměrně krátké, a pro nalezení jejich internetových versí je třeba mít občas schopnosti softwarového odborníka. Z tohoto důvodu jsou DN pro mne nepostradatelné — je to jediný solidní zdroj informací o tom, co se v českém divadelním světě děje. Moc mě nepřekvapilo, že někteří kolegové napsali totéž. Přiznávám se, že některé stránky DN čtu „jedním pohledem.“ To se mi ale stává i při četbě jiných časopisů, což neubírá na jejich celkovém významu. Samozřejmě, místo na zlepšení je všude a vždy, ale osobní útoky k tomu nepovedou..
Opakuji, že podle mého názoru hlavní problém české divadelní kritiky nespočívá v kvalitě odborných časopisů, nýbrž v podřadné funkci deníkových rubrik. Pokusím se vysvětlit na konkrétním příkladu, oč jde. Občas cestuji do sousedních zemí na divadelní festivaly i za jinými zajímavými divadelními událostmi.Taková příležitost se naskytla na př. v září, kdy Burghtheater otevřel sezonu premiérou Židovky z Toleda. Protože šlo o hru s háklivou tématikou v režiji jednoho z mých nejoblíbenějších německých režisérů, rozhodl jsem, že se na to pojedu podívat. Představení mě nezklamalo, a bylo od začátku jasné, že netradiční přístup povede k velmi kontroverzní reakci ze strany kritiků. Premiéra byla v sobotu večer, a již v neděli ráno se objevila první internetová recenze o tisíci slov, na vysoké odborné úrovni, v Nachtkritik (žádný poroblém ji najít). V pondělí ráno jsem zakoupil tři přední vídenské deníky, z nichž každý už měl podle očekávání obsáhlé úvahy o této inscenaci. K večeru už bylo možné najít internetová vydání recenzí nejen těchto, ale jiných deníků, a to jak rakouských, tak německých.
Je pravda , že divadlo zaujímá ve Vídní mimořadně prominentní pozici. Říká se, že když se zeptáte vídenského taxikáře, co se večer hraje, tak vám vyjmenuje celý repertoár (zatím jsem si to neověřil.) Avšak kritické komentáře v denících během 24 až 48 hodin po premiéře není unikatní vídenský fenomén. Naopak, je to konstanta, kterou najdeme ve všech západních zemích od Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie, Skandinavie, přes Britské ostrovy až do USA . (V některých divadelních citadelách se recenze objeví v tisku dokonce už ráno po premiéře.) Jde o nepřerušenou tradici, která začala v 19. století růstem kulturního uvědomění měštanské třídy, na niž noviny byly nuceny tvořivě reagovat.. Dnešní vzdělaná veřejnost požaduje, aby tisk referoval o významných kulturních událostech stejně rychle a informovaně, jako o politice či sportu.. (Pro teatrology je to ovšem obrovská výhoda: stačí znát datum premiéry, a kritické ohlasy se najdou témeř automaticky.)
Podobná tradice existovala v předválečném Českloslovensku i krátce po válce. Zmizela po převzetí moci komunisty, protože se kritici a redaktoři báli vyslovit své názory. Čekalo se nejdříve na oficiální hodnocení partajnickými lídry. Po pádu komunismu nebyl pro pokračování této praxe žádný důvod, ale zlozvyky mají dlouhý život. Za komunismu obavy z persekuce paradoxně propůjčovaly alibi pro nedostatek iniciativy. Zrodil se zvláštní druh ležérnosti, a ta po pádu komunismu v mnoha odvětvích veřejného života přetrvala. Kritici se sice nikoho nebojí, ale zdá se, že někteří píši jen o tom, co se jim zachce, a kdy se jim zachce. Po pádu komunismu každý hokynář, instalatér či číšník si uvědomil, že v laxním postoji vůči zákazníkům nemůže pokračovat. V kulturním životě se tak zcela nestalo. Podle některých jde o nedefinovatelný systémový problém, podle jiných nejsou vini kritici, ale redaktoří, a jsou i takoví, kteří říkají, že příčinou je malá finanční odměna. Pravda, psaním kritických statí ještě nikdo nezbohatl, ani na Západě ne, jde o tvrdou řeholi a — doufám, že to nezní příliš kýčovitě – o oddanost k věci. Obrovská prestiž, jíž se těší někteří přední západní kritici, nepřišla sama o sobě. To, že kritik, píšící pro deník, oslovuje statisíce čtenářů — na rozdíl od kritiků odborných časopisů, kteří jich mají často jen několik stovek — by mělo být dostatečnou motivací pro maximální úsilí, ale bohužel tomu tak není. Někteří naši kritici se nezdají mít dost úcty k vlastní práci: je to škoda, protože se mezi nimi najdou mimořádně talentovaní jedinci. Podle všeho ani oni, ani široká veřejnost si vůbec neuvědomuje, jak hluboce Česko zaostává v tomto ohledu za světovou normou.
Snad se organizátoři, kteří odstartovali současnou debatu o DN, v budoucnu obrátí k tomuto problému. Mohou třeba pozvat šéfredaktory deníků a jejich recenzenty na „přátelskou výměnu názorů.“ K úspěchu bude potřebí nejen dobrých úmyslů, ale — s prominutím — i více taktu a diplomacie, nežli ukázali v případě DN. Okolnost, že značný počet těch, jichž se problematika týká, je v jejich řadách, by mohla usnadnit řešení. Nevěřím cynikům, kteří prorokují ze stejného důvodu pravý opak, i když podle mých předchozích zkušeností jsou i jednotlvci, již reagují velmi podrážděne na to, co jsem zde naznačil.
Co se týče DN samých, myslím, že jejich úroven odpovídá stavu naší současné divadelní kritiky: nejsou lepší, ale rozhodně ani horší nežli ostatní instituce. Zamysleme se na chvíli nad sebou, nežli hodíme po nich kamenem.
Komentáře k článku: O české divadelní kritice a Divadelních novinách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Varyš
1. stačí se zeptat někoho, kdo v tom deníku pracuje, ono to není tak jednoduché.
2. psal o tom ostatně i Karel Hvíždala, Proč máme v Česku jen popnoviny?
3. opravdu je kritika v DN o tolik hlubší a lepší než v denním tisku (českém?)
07.11.2010 (11.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Eissmann
ad 3) nejde o to, jestli je tam hlubší, ale že tam je! a prostoru mají recenzenti více než v denním tisku.
07.11.2010 (11.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
delší není lepší, nemluvě o tom, že ten prostor není o mnoho větší než v denním tisku. a v denním tisku kritika vychází.
07.11.2010 (15.29), , Trvalý odkaz komentáře,