O Dionýsovi
Bůh Janus, který se svými dvěma tvářemi dívá současně dopředu i dozadu a jehož měsíc se každým dnem blíží, by toho asi v tom našem zasmrádlém pološeru moc neuviděl. Máme tady totiž smog. Toto konstatování se v Ostravě, kde píši tyto řádky, stává pochmurnou konstantou zdejšího života. Loni tu smog vydržel až do jara a letos to nevypadá o moc nadějněji. Prý se s tím (zatím?) nedá nic dělat, a tak si obyvatelé města zvykají na jemné nuance. Jsou-li limity překročeny dvojnásobně, chce se jim kašlat, dojde-li k pětinásobnému překročení, chce se jim zvracet. Marně čekáme na nějaký svěží vítr, který by si s tím naším smradem dokázal poradit. Když totiž zafouká, zplodin spíše přibude, což všichni ihned pocítíme.
Není tedy divu, že kdykoli zaslechnu v hledišti zakašlání, znejistím a podlehnu nejhorším obavám. Přišel k nám divák již infikován, nebo jsme ho otrávili my? Umořil ho náš repertoár? Překročili jsme limity? Snad ne pětinásobně? Vždyť jsme přece všichni chtěli, aby mu naše divadlo vonělo. Chtěli jsme si najít svého inteligentního a platícího diváka dřív, než tento zahyne otráven zplodinami, a dřív, než my zahyneme na finanční úbytě. Měl u nás načerpat nových sil do boje s tím venkovním marastem, měl zde získat poučení, jak se takové špíně bránit i jak se jí chytře vysmát. Měl se u nás svobodně nadechnout, a teď se nám tu dusí.
Pravdou ovšem je, že i my divadelníci dokážeme být hodně jedovatí, když chceme. Co když náš divák zabloudil na divadelní blog a přečetl si tam, že pražskou Komedii bude řídit „osvětlovačka z Ostravy“, která režíruje ve Strašnicích? To je skutečně strašné! To si náš divák opravdu nezaslouží. Jak se to jenom mohlo stát, že dneska už i osvětlovači smějí režírovat? To mu neosvětlí nikdo. Už je otráven a divadlu se příště vyhne obloukem. A my abychom teď hledali nějakého jiného, pokud možno neinfikovaného. Ach jo, je to dřina v tom našem českém divadle!
Snad bychom k sobě mohli mít více vzájemné úcty a nedělat ze sebe ještě větší kašpary, než ve skutečnosti jsme. Jeden nejmenovaný divadelní ředitel chtěl po svém uměleckém šéfovi, aby na repertoár nasazoval pouze komedie, pokud možno bez přestávky, aby podnikatelé-sponzoři nebyli na premiéře zbytečně okrádáni o svůj drahocenný čas. I takto se dá přemýšlet o divadle, ztratíme-li poslední zbytek profesní cti. Opulentní hostiny, které následují po zadaných firemních představeních, jsou ukázkou dnes panujících mravů. Nezřídka se stává, že zbytky jsou velkoryse ponechány hercům, kteří ještě před hostinou pro hodovníky sehráli veselé představení. I kašpárci jsou hodni mzdy své, či spíše své skývy vezdejší. Ano, takto hrdě si tady žijeme.
A proto bych si od srdce přál, abychom našemu stavu vrátili jeho důstojnost. Abychom si našli toho svého diváka, pro kterého má smysl divadlo hrát, a abychom se dočkali závanu něčeho očistného, co snad i prosvětlí to naše zasmrádlé pološero. A nemyslím tím cimrmanovský Vichr z hor. Je to všechno jen na nás, na tom, jak se k sobě budeme chovat. Pak se i klidně může stát, že bůh Janus nakonec prohlédne a obě jeho tváře budou spokojené.
A k tomu nám všem dopomáhej Dionýsos!
Komentáře k článku: O Dionýsovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
