Divadelní noviny > Názory – Glosy
O dovolání k „Nejvyššímu“…
Na jaře to byly tři roky, kdy do pozice provizorní ředitelky Slováckého divadla v Uherském Hradišti zřizovatel dosadil vedoucí auditu Městského úřadu ing. Libuši Habartovou. Po několika týdnech ve funkci veřejně ujistila všechny zaměstnance, že rozhodně nebude nikoho propouštět… O pár týdnů později pak nechala uměleckého šéfa svolat tradiční umělecké pohovory, které se však vůbec nekonaly. Místo nich obdrželo šest členů uměleckého souboru na stůl dvě varianty ukončení pracovního poměru. Když šokovaní kolegové požádali o den na rozmyšlení, který z dokumentů podepsat, bylo jim za účasti právničky města řečeno, že jeden z „papírů“ musí podepsat dřív, než opustí ředitelnu. Tak se také stalo. Byla jim zapovězena i možnost telefonické konzultace. Stejně popsalo situaci vedení divadla v následující pracovní den ostatním zaměstnancům, kterým vysvětlilo, proč postupovalo právě tak a že nebylo jiné cesty.
Dvě kolegyně, které v součtu odsloužily ve Slováckém divadle kolem šedesáti sezon, se poté obrátily na soud. Okresní i krajský soud jim daly za pravdu. Okresní své odůvodnění o nezákonnosti postupu opíral o porušení dobrých mravů, krajský pro změnu o hrozbu duševním násilím. Ono ohrožení duševna pak zcela absurdně přisuzoval právě a jen hereckému stavu, odkazuje na fatální nemožnost pokračovat ve výjimečné profesi. Přitom podstata celé kauzy je úplně jiná: průběh procesu podobně provedených výpovědí by byl amorální a neetický stejně tak pro topiče, herce, lékaře či právníka. Arogance a neúcta k lidem, kteří pro firmu odvedli obrovské množství kvalitní práce, trčí na všechny strany. Právo rozloučit se s kýmkoli, u koho to jako šéf uznám za vhodné, nikomu neberu, ale ten způsob…
Před několika dny médii prolétla zpráva, že Nejvyšší soud kauzu ukončil a postavil se na stranu zaměstnavatele. V odezvě se začali vyjadřovat snad všichni mudrlanti této země, dehonestující každého, kdo má něco společného s herectvím. Slízl to Ivan Trojan, stejně jako vyhozené kolegyně. A formulace komentářů obou soudů, krajského i Nejvyššího, jim dává dostatek záminek a prostoru, aby se lidská hloupost mohla do sytosti vyřádit. Zajímalo by mě, jak by soudce Nejvyššího soudu okomentoval stanovisko toho nejnižšího, zmiňujícího porušení dobrých mravů. Rozhodně mám teď opět silnější pocit, že morálce, důstojnosti či etice se v českém právu příliš velké podpory nedostává. Zda vůbec nějaké…
Zarážející je, že v médiích byly články zveřejněny dřív, než Nejvyšší soud vyhotovil písemné rozhodnutí a než ho dostaly do rukou herečky, kterých se dotýká. Nenapadá mě nic jiného, než že některý zpravodaj byl na soud účelově vyslán. Ale ať je geneze těchto článků jakákoli, „normalizačnímu“ vedení Slováckého divadla na každý pád přicházejí vhod. Obzvláště pak již oficiálně jmenované ředitelce Habartové. Bude mít v ruce glejt, který jasně deklaruje, že může všechno a že porobeným uměleckým hovádkům, která dostala na starost (přesně tak jsem ji poznal během těch několika týdnů, než jsme se s dalšími kolegyněmi rozhodli z tohoto „tvůrčího“ prostředí odejít – později nás následovali i další), nepřísluší byť jen pozvednout zrak k jejímu – bez výběrového řízení, jen politicky vyslouženému – trůnu.
Zároveň mám obavy, aby v ní tímto triumfem nevzklíčila myšlenka dalšího zúžení uměleckého souboru. Dá se tak přece ušetřit! A možná už nebude potřebovat ani asistenci velmi ohebného uměleckého šéfa Lukáše Kopeckého, jako tomu bylo v roce 2021. Nedávno v rozhovoru pro regionální televizi totiž Habartová pronesla: Nejsem přece jen divadelník, tedy tehdy jsem ještě nebyla. Och, jak snadné je stát se odborníkem! Platit umělecké darmožrouty je při nadpozemských schopnostech úřednického vedení dost možná zbytečné.
Nabízí se ovšem otázka, zda by ta permanentně se zmenšující hrstka diváků, kterou duo Habartová–Kopecký dokáže svými „hochštaplerskými“ výkony do hlediště divadla přitáhnout, další prosekání stále kvalitního souboru vůbec zaznamenala. A se vším svolná Rada města jakbysmet…
Ve Slováckém divadle jsem byl v angažmá v letech 1994–2021.
Komentáře k článku: O dovolání k „Nejvyššímu“…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Václav Vlček
K tvrzení,
že „v médiích byly články zveřejněny dřív, než Nejvyšší soud vyhotovil písemné rozhodnutí a než ho dostaly do rukou herečky,“ lze uvést, že rozsudek sp. zn. 21 Cdo 992/2023 byl od 5. do 20. 9. 2024 veřejně vyhlašován na úřední desce Nejvyššího soudu, kde ho zaznamenala redakce ČTK, po vydání jejich zprávy pak i další média.
01.10.2024 (8.32), , Trvalý odkaz komentáře,
David Vacke
Děkuji za vysvětlení.
Opravdu jsem nevěděl, jak přesně se dá k rozsudku dostat. Proto jsem také tvrdil pouze to, co jsem věděl jistě – tedy že články vyšly dřív, než měly herečky k dispozici písemnou formu rozsudku. Myšlenka o účelovosti šíření rozhodnutí soudu byla domněnkou a také jsem to tak formuloval. A jelikož vše ostatní v mé glose považuji za zásadnější, dál jsem se tím v článku nezabýval.
04.10.2024 (12.48), , Trvalý odkaz komentáře,