O futuristické plísni ulic
Zapisuju si poctivě, co prožívám, a to už od puberty. Čeho jsem se ale napsal nejvíc, jsou všemožný graffiti svýho alter ega. Jmen, jež odrážej emoce dospívajícího čokla, kterej poblázněně ochcává každej roh, vymezuje si teritorium a ujišťuje sám sebe i ostatní o tom, že existuje. Samotná výroba graffiti pak připomíná štěkání.
Uprostřed 90. let bylo jedno z mých jmen Vrah. Tahle sekvence znaků se stala na několik let středobodem a smyslem všeho. Vrah. Vrah. Vrah. Štěkal jsem svoje jméno po městě, podobně jako Medek dávil obrazy ve svým ateliéru. Vrah. A znova Vrah, Vrah, Vrah. Člověk si toho ani nestihne pořádně všimnout, a ze štěkotu se pomalu stává hrubozrnej zpěv. Ta nová, imaginární postava, která mu vzniká pod rukama, odráží mezi řádky jeho Já. To, jaký je. Zároveň ale do ní vmíchává i to, jaký by chtěl být. Posouvá se životem pomocí cyklického šílenství, repetitivní tvorbou sebe sama, sebe v písmu. Písmena tančej, tančej jak šílený a zaujímaj svoje pozice se stále větší přesností a ladností. Když jsem usínal, črtal jsem do tmy další a další pozice a kombinace. Nebo jsem ve svých představách míchal barvy v kýblu, do jedný vmíchával druhou a sledoval, jak se z nich ve víru postupně stává třetí. Tahle technika přechodu z reality do snu mi vydržela dodnes.
Je neuvěřitelný, jak se všichni ti sígři skvěle zrcadlej ve svejch činech. Je neuvěřitelný, kolik emocí je možný vtisknout do pár vedle sebe seřazenejch znaků. Hodně z nás hledalo striktnost, tvrdost a nekompromisnost, ale často ze všeho vylejzala naivita a nedokonalost, humor. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se budu smát písmenům nebo že od nich budu dostávat facky. A už naprosto jsem netušil, že se dají milovat s takovou intenzitou. Nefalšovaná intoxikace mozku. Graffiti může těm zvenčí připadat jako plezír, zabíjení nudy nebo esence hlupáctví. Jste-li v jádru tý scény, poznáte, že jde o heroinovou závislost, absolutní nezbytnost.
Několik let jsem se bál, že toho nebudu schopen nechat. Graffiti totiž dokáže – podobně jako jakákoli jiná intenzivní závislost – slušně ničit život. Policie, život na ulici, rvačky, věčnej nedostatek peněz, narušený vztahy, nezájem o cokoli jinýho, únava psychická i fyzická. To, co ale člověk z celý tý scény pro sebe těží, je i tak neuvěřitelně magický. Začal jsem v roce 1994 a doteď je pro mě graffiti neuzavřená kapitola.
Pro mladý idealisty žíjící v současných urban labyrintech je to ostrov svobody uprostřed rozprodaný civilizace. To, že se i v graffiti naprosto nevyhnutelně odráží z člověka to dobré i to špatné, zjišťují postupně, za pochodu. Z jejich pohledu je graffiti životaschopná utopie. Peníze, vliv, moc, společenské postavení, národnost nebo pohlaví nehrajou v žebříčku hodnot této scény žádnou podstatnou roli. Na prvním místě se neochvějně drží tvarování sekvencí písmen. Kdo je do týhle problematiky schopen vnést něco nového a krásného (ve všech smyslech toho slova), je všemi ostatními čistě a přirozeně respektován. Svítí kolem něj aura krotitele graffiti písma. Králem může bejt chudej, ošklivej kluk z periferie, kterýmu to ale nic mimo tohoto neoficiálního, imaginárního pocitu vladařství nad touto scénou nepřináší.
Jeho ambicí není něco zničit, ale něco vytvořit. Graffiti je futuristickou plísní ulic, která se jednoho dne objevila jako symptom našeho kulturně technologického vývoje a stejně tak jednoho dne i zmizí. Když sleduju, kolik architektů, výtvarníků, designerů, muzikantů, ale i ekonomů, právníků nebo lunetiků touhle školou ulice prošlo, neobávám se, že by nebylo graffiti schopno společnosti splácet, co si z ní vzalo. Je tvořeno ze samé podstaty tvorby a radosti z ní. Romanticky nezkrotný mládeži dává do života to, co v oficiální struktuře jen stěží najde. Hned na začátku svý dospělosti si každý graffiti sprayer nastavuje laťku svých postojů a hodnot tak vysoko, že ji může pod tlakem reality stárnutí už jenom snižovat. Poznává oheň, kterým se po celý zbytek života bude povzbuzovat a u kterýho se bude ohřejvat při svých nejistotách a tápáních.
Nechejme mladý čokly štěkat po městech svý jména a ochcávat rohy svých teritorií. Jednoho dne jim budou patřit. A oni je budou milovat hlubokou láskou.
Komentáře k článku: O futuristické plísni ulic
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
