Divadelní noviny > Názory – Glosy
O hlasování nohama
Chci vám vyprávět operní pohádku. Povolební. Není vymyšlená, zainteresovaní snadno poznají, kde se odehrála. Ale může být, doufám, poučná.
Bylo jednou (nedlouho po sametové revoluci) jedno operní divadlo. A jeho ředitel jmenoval nového šéfa opery. Nečekaně, neboť onen nový nepocházel ze zavedených operních struktur a netajil se tím, že nestojí o tradiční vyčpělé jevištní postupy. Pozval k formování nové estetiky průbojné původem ne-operní inscenátory.
Diváci tu byli většinou starší, zahledění do minulosti a zvyklí chodit na své abonmá jako na svého druhu společenské setkání. Milovali svou operu a své divadlo! A zhrozili se z nové podoby svých oblíbených kousků. Bodejť, když vesměs neznali jiné než své milé tradiční divadlo, nic se o alternativách nikde nedočetli, v televizi je vidět nemohli, nikam nejezdili ani v tuzemsku, natož aby vyjeli za operou do zahraničí. Vždyť doma je přece nejlépe!
Diváci se dožadovali svých oblíbených produkcí mimo jiné tím, že volali po větším podílu českých oper v repertoáru. Jenže za ty zase považovali jen těch snad pět notoricky známých, co se třeba objevovaly ve vědomostních televizních soutěžích otázkami: Která česká opera končí slovem „stroj“? Kdežto nový šéf vytušil příležitost a nabídl jim jiné české opery v naději, že v jejich inscenacích diváci snáze pochopí jevištní inovace. Nepochopili. A neznámé české tituly je rozčílily ještě víc. Dělají si z nás ti komedianti legraci? Jsme tu my pro ně, nebo oni pro nás? Stačilo málo, a diváci si vynutili výměnu ředitele za někoho, kdo by jim slíbil snad nejlépe zábavné operety.
Ony inovace jistě nebyly dokonalé, však takové divadlo tu ještě nikdo moc neuměl. Ale směřovaly z operní provincie do operního světa. Jenže tam se divákům zjevně nechtělo. Proč taky? Najednou je někdo nutil přemýšlet nad složitými metaforami, glosami, když jim dosud stačilo pohodlně se opájet krásnou hudbou a obdivovat nádherné kostýmy. Byli vyrušeni z klídku malých českých poměrů a cítili se ohroženi čímsi nebezpečným odněkud z ciziny.
Leč nešlo jen o diváky. Většina operních umělců tehdy fandila jejich odporu vůči novotám, protože se jimi také cítila ohrožena na svém profesním životě. Diváky podporovala i většina operních kritiků, kteří ani jinou alternativu operního divadla než tu tradiční domácí vesměs neznali. Těch pár, co ty zhůvěřilosti bránili, všichni svorně proklínali. Někteří tak činí dodnes. Navíc obhájci měli dilema, které znali už naši obrozenci: Chválit ta kontroverzní díla jen proto, že jsou vývojově žádoucí a nová? Copak lze v umění hovořit o vývoji od nižšího k vyššímu, od horšího k lepšímu? Lze snad jen stranit tomu, co považujeme za užitečné.
Tomu šéfovi jsem tehdy zpola v žertu, zpola s obavami říkal: Dáváte divákům pěstí na solar. Užitečnější by bylo postupně je přesvědčit, že jim nabízíte něco lepšího a krásnějšího, než znají. A oslovit mladší potenciální diváky, které by snad mohlo to nové zajímat. Což znamenalo nejen proměnit jevištní poetiku, ale celý chod a většinu obsazení divadla. Především marketing, protože to nové se muselo prosadit jiným způsobem, než byla zvyklá tehdejší „propagace“. Nakonec diváci odhlasovali nohama (přestali divadlo navštěvovat) návrat starých pořádků. Demokraticky si svou prosadila většina.
Spor tradiční versus „nová“ jevištní poetika není dořešený. Dořešit se, zaplaťbůh, nedá. Ale sotva dnes najdeme operní divadlo, které by se bez tehdy „nového“ obešlo. Mladou generaci operních kumštýřů už ani nenapadne tvořit v tradicionalistickém duchu. Diváky leckde přesvědčili, že jim opravdu nabízejí něco lepšího a hezčího, než dosud znali. A ti se přestali bát cizáckých novot, poznali, že jsou užitečné. Už se nedají zmást těmi, co se je před nimi snaží ochránit. Hlasují nohama, že takové operní divadlo chtějí.
Komentáře k článku: O hlasování nohama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
