O hrdinství nerozhodně
Pojmenovat tematické zaměření a žánr publikace České drama a český hrdina zkušené autorské dvojice Jaroslav Vostrý – Zuzana Sílová není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo; pokusit se o to by ale mohlo být vůbec klíčem k tomu, jak tuto knihu číst.
Nejprve téma – pojmy „drama“ a „hrdina“ autoři podle úvodu chápou ve dvou možných významech: nejde tu zkrátka jen o dramata českých hrdinů jevištních, ale i o dramata českých hrdinů historických či mytických. Nebojí se tak přiznaných „krátkých spojení“ mezi dramatikou národa a jeho dějinným osudem. Autoři nikde nedeklarují, že by své pojetí českého dramatu časově vytyčovali, přesto se však pohybujeme v jasně vymezeném prostoru století, které uplynulo od Tylova Čestmíra (1835) k Čapkově Matce (1938) – z poválečné dramatiky se práce zabývá pouze Topolovým Koncem masopustu. Jelikož autoři navíc viditelně zastávají tezi, že českému národu byla morálně zlomena páteř tím, že mu bylo roku 1938 „znemožněno“ bránit se nacistickému ohrožení, lze tím pádem jako jedno ze sdělení jejich práce brát nevyřčený pocit, že české drama (a snad i národ?) hrdinové postupně opouštějí.
Nyní žánr: ty se zde sváří nejméně dva. První bych pracovně nazval dramaturgickým esejem a jako jeho vzorového reprezentanta bych viděl řekněme Jana Kotta s Shakespearovskými črtami; tedy esejem, jehož ambicí je načrtnout přitažlivost a potencialitu klasického textu pro soudobé divadlo a inspirovat k novému čtení starého. (Jednotlivé postřehy tohoto typu se v knize objevují u více her, důsledně rozpracována je ovšem jen úvaha o možnostech komediálního čtení Bílé nemoci.)
Druhý pak esejem syntetickým, ohledávajícím proměny a návraty jistých témat v českém dramatu, kterému jednotlivé hry slouží především jako „důkazní materiál“. Autoři se na několika místech – jakoby ve stopách často citované Fischerovy knihy K dramatu (1919) – pokoušejí formulovat cosi jako úhrnný smysl české dramatiky. Činí tak ale dosti zdrženlivě, beze snahy o důraznější syntézu.
Narážíme zde na klíčový problém práce. Přeložená kniha je totiž do značné míry knižní verzí stejnojmenného cyklu pořadů, který autoři připravili pro Český rozhlas v roce 2015. Obecnější úvahy jsou tak stále sráženy důkladným převypravováním děje her a vysvětlováním kontextu potřebným pro pochopení jednotlivých ukázek, které jsou ovšem pro knižní potřebu často neadekvátně dlouhé. Snaha o syntetické uchopení věci zůstává na úrovni jednotlivých postřehů. Sama o sobě pronikavá úvaha o podstatném tématu českého dramatu ve sváru mezi vůlí k (třeba násilnému) činu a mezi „neodporováním zlu“, které se může z jiného úhlu jevit jako rezignace a trpná pasivita, se zopakuje několikrát, aniž by dostala patřičný prostor k rozvinutí. Na začátcích kapitol bývá „pro posluchače“ shrnuto, co jsme četli o pár stránek dříve. Z pohledu popularizačního pořadu je pochopitelné, že úryvky ze starších dramat jsou mírně jazykově upraveny – v knize pro odbornou veřejnost to ovšem nedává smysl. Absurdita je dovršena otištěním „původních“, nepříliš se lišících verzí úryvků v příloze (která rozsahem tvoří šestinu knihy!).
Popularizační práci či eseji odpovídá i macešský způsob zacházení s odbornou literaturou. Je-li nadhozeno téma „světec jako dramatický hrdina“, obejde se to beze zmínky o zásadních Hořínkových úvahách na toto téma; že bylo třeba o Konci masopustu či o Čapkových hrách napsáno leccos, co by k závěrům Vostrého a Sílové mělo co říct (třeba pozoruhodná polemika Uhde–Opelík o Bílé nemoci), je cudně obejito. Třeba z čapkovské literatury je nakonec zmíněna (a doporučena) pouze nedávná práce Jany Cindlerové, což nelze vnímat jinak než jako scénologickou „malou domů“.
Jistě, jde stále v zásadě o solidní promyšlenou práci zřetelné (byť hodně rutinní) stylistické úrovně: ale pokud nedávné texty Jaroslava Vostrého o Ornestovi a Frejkovi patří k jednoznačným vrcholům jeho díla, nad Českým dramatem a českým hrdinou stojím v rozpacích. Umím si představit, že tato kniha mohla být: a) popularizačním úvodem do klasiky českého dramatu, b) syntetickou reinterpretací „smyslu“ české dramatiky, c) souborem úvah, které ukazují, čím mohou být tyto hry pro současnou divadelní tvorbu zajímavé. Obávám se zároveň, že ani jedním z toho není.
Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová: České drama a český hrdina. Vydala Akademie múzických umění a KANT, Praha 2017. 222 stran.
Komentáře k článku: O hrdinství nerozhodně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
