O jinakosti, (ne)toleranci, Rusalce a Vladimíru Morávkovi
Operní skandál v Londýně! V Londýně zprznili českou klasiku! Šok: Z Rusalky udělali Britové prostitutku! Takovými titulky před pár dny česká média informovala, kterak v londýnské Královské opeře diváci vypískali premiéru Dvořákovy opery. Rusalka, štětka z maloměstského bordelu, pobíhá po jevišti ve spodním prádle!
Rusalku (Pavla Vykopalová) litují po návratu ze světa lidí Žínky (Tereza Kyzlinková, Jana Wallingerová) FOTO JANA HALLOVÁ
Apriori odsoudit je tak snadné
Britové, co se tak strašlivě prohřešili, jsou ve skutečnosti švýcarský režisér Jossi Wieler a německý režisér a dramaturg Sergio Morabit. Jejich koncepce je čtyři roky stará, premiéru měla v roce 2008 v Salcburku. Už tam se pískalo a bučelo. Ale také volalo bravo. Už tehdy kritika referovala obdivně i odmítavě. Neviděla jsem, takže neposoudím, zda Wieler s Morabitem stvořili cosi nemúzického, vulgárního, odpudivého, nebo perfektně vystihli hluboké duševní stavy postav, jestli jde o nepochopitelnou travestii, jak tvrdí jedni, nebo vydařené moderní podobenství o sexuálním zneužívání žen, jak tvrdí druzí. Senzacechtivé výkřiky našich médií na základě zprávy ČTK považuji každopádně za škodlivé. Českého operního diváka jen utvrzují v odporu a v nesnášenlivosti vůči všemu, co je na první pohled neobvyklé, netradiční. V představě, že „moderní“ znamená „odsouzeníhodné“ a že režiséři jsou zločinci, které je třeba nenávidět, protože jen vymýšlejí nesmysly, schválnosti.
Co vlastně odsuzujeme?
Na leckteré operní premiéře za našimi hranicemi bývá živo. Na hlasitý virvál stačí pár nespokojenců. Nakonec to neříká mnoho o celkovém přijetí inscenace: zažila jsem nadšené ovace při reprízách inscenací, které na premiérách vzbudily u části publika bouřlivé protesty. A jedno je myslím jasné: kdo je pravidelně konfrontován s originálními, na první pohled třeba i šokujícími interpretacemi děl, má větší šanci stát se otevřenějším, vnímavějším. Leckde v zahraničí už si, zdá se, vychovali diváky, kteří přímo očekávají, že k nim i operní divadlo promluví o tématech, která se jich bezprostředně dotýkají, o světě, ve kterém žijí.
Inscenací, ve kterých byla Dvořákova Rusalka konfrontována s brutalitou a skepsí dnešního světa, bylo v poslední době v zahraničí povícero. V roce 2008 udělal z Rusalky prostitutku také norský režisér Stefan Herheim v Théâtre de la Monnaie v Bruselu. Rok poté jeho vyhlášená inscenace putovala do Štýrského Hradce a v roce 2010 do Drážďan. Na repríze, kterou jsem tam viděla, reagovalo německé publikum velmi zaujatě a spokojeně, jakkoli Herheimovy vize jsou rozhodně divočejší nežli ty Wielerovy: předvedl v podstatě zběsilou noční můru Vodníka, který na konci podřízne Cizí kněžnu (svou manželku), patrně na prahu šílenství a v zoufalství nad osudem svým, Princovým (který je zde zřejmě Vodníkem zamlada), Rusalčiným. Podivuhodná fantasmagorie, plná vypjatých emocí a násilí. Mnichovská inscenace rakouského režiséra Martina Kušeje zase odkazovala k nedávným rakouským a německým kauzám zneužívaných dívek: předobrazem Vodníka byl Josef Fritzl, který po léta držel v izolaci a znásilňoval svou dceru. Kušejova Rusalka unikne z vlhkého sklepa – a na konci se octne v psychiatrické léčebně, vykořeněná, zlomená. Herheimova Rusalka skončí zpátky na ulici. Obě se pokusily vymanit z nesnesitelné situace, začít jiný život. Obě při hledání čistého citu tvrdě narazily, konfrontovány s krutou, násilnickou, materiálně orientovanou společností.
Na první pohled možná šílené konstrukce. Ale: v působivých obrazech dali inscenátoři divákům možnost intenzivně prožít všechnu tu Rusalčinu touhu po volnosti, lásce (jak pochopitelnou zvláště v případě týrané dívky!) i její bolestné zklamání, ztrátu iluzí. Není vůle vyjádřit tyto naděje a jejich zmar podstatnější, nežli respekt k pohádkovému milieu, do kterého Antonín Dvořák Rusalku ve své době ukotvil? Však pohádky mají symbolický charakter: lidé do nich přeci odjakživa šifrovali své představy o světě, své obavy a touhy…
Trend poslední doby?
V českém operním prostředí je tzv. režisérské divadlo, v němž režisér originálně, po svém vykládá dílo, téměř nadávka. A podle pohoršených zmínek o některých současných zahraničních inscenacích (jaké se ostatně objevily i v rozhovorech k nové brněnské Rusalce) by se mohlo zdát, že jde o jakousi módu posledních několika let. Přitom s úvahami, co se skrývá za pohádkovými reáliemi v Rusalce, přišli režiséři dávno: téměř před třiceti lety přivedl David Pountney na jeviště londýnské Anglické národní opery místo pohádkové víly dívku, která bolestně prožívá své první erotické touhy, svou první lásku. A v jeho šlépějích od té doby šli i další režiséři, pro něž není Rusalka jen pohádkou o víle, která se zamilovala do Prince, ale obrazem probuzené dívčí sexuality a dospívání. Naposledy třeba Barrie Kosky v berlínské Komické opeře nebo Jetske Mijnssen v Dortmundu.
V roce 1998 šokoval freudovským výkladem Rusalky, evidentně inspirovaným právě Pountneyho inscenací, plzeňské publikum ředitel tamního divadla Jan Burian. Zinscenoval erotický sen stydlivé mladé dívky, vzhlížející k Ježibabě – jakési komorné či snad přímo bordelmamá, každopádně sexy ženské, která na rozdíl od Rusalky ví, jak na to. Po setkání s podivnou společností na zámku by se Rusalka ráda vrátila do dětského pokojíku. Jenže ten už je zničen – cesty zpátky není. Jakkoli Burianovy jevištní obrazy nedosahovaly výmluvnosti a emotivní relativnosti výše zmíněných zahraničních Rusalek, přeci jen šlo o jeden z výjimečných okamžiků v českém operním divadle. Stejně jako když pak v roce 2000 v Plzni Jiří Pokorný inscenoval Fibichovu Šárku jako obraz totalitního režimu s jeho okázalými státními pohřby a kladením věnců (uctívání Libušiny památky), svazáckých schůzí a inscenovaných soudních přelíčení (soud nad Ctiradem byl něco mezi tím). Inscenace vzbudily značné emoce, hodně se protestovalo, diskutovalo. Český operní divák byl zaskočen tím, že režiséři rezignují na interpretaci díla tradovanou po generace a uplatňují právo na aktuální výpověď, na hledání spojnic mezi sto let starými díly a současným světem. A že v dílech nacházejí nečekaná témata, analogie někdy snad velmi odvážné.
Vladimír Morávek tvoří jiné krásno
Vladimír Morávek vstoupil do operního divadla v roce 2000 inscenací Pucciniho Tosky – a jako osobitý tvůrce s vyhraněným režijním rukopisem a poetikou se nikoli nepodstatně spolupodílel na tehdejším otevírání programu Národního divadla různým myšlenkovým a především estetickým koncepcím. Vzdálil se obecně respektované realistické tradici Tosky a stvořil cosi mezi skutečností a snem: v magickém prostoru se střetalo pozemské s nadzemským, andělé a duše mrtvých plaše sledovali živé, až se vše propojilo ve velkolepý obraz smíření: černě oděný Cavaradossi kdesi za scénou padá a na jeviště přichází Cavaradossi v bílém, nehybní muži obviňují Toscu z vraždy vládce, ona se pokřižuje, odběhne, v dáli klesá k zemi postava ve vínovém plášti a na jeviště vznešeně přichází Tosca v bílém, aby padla do náruče svého milého. Z nebe se sype bílé kvítí… Morávkova inscenace byla zvláštní, mnohovrstevnatou směsí ironie, sebeironie, romantického snění, kýče.
Ani v brněnské Rusalce Morávek nezapřel své osobité výtvarné vidění a zalíbení v mystice. Právě výtvarným gestem se inscenace vymyká z české inscenační tradice, fixované především divadelními i filmovými inscenacemi Václava Kašlíka – ta proslulá se v pražském Národním divadle od roku 1960 do roku 1991 hrála 642x! Několik generací tak vidělo hladinu jezírka lesknoucí se v měsíčním světle, splývavé větve vrby, éterické víly, po nichž lapal zelený mužíček, elegantní tanec dvořanů pod třpytivými lustry na zámku… Toť klasická představa Rusalky, která je v různých modifikacích živá ve všech tuzemských operních divadlech: od elegantní secesní varianty tandemu Luděk Golat – Jaroslav Malina v Ostravě až po povrchní kýč Zdeňka Trošky ve Státní opeře Praha.
Vladimír Morávek zabydlel brněnské jeviště mytickými bytostmi podobně jako kdysi Jiráskovu Lucernu v pražském Národním divadle: po volné podlaze jeviště zvolna přecházejí bílí a černí kentauři, objevují se a mizí, jejich siluety se působivě rýsují proti prosvícenému horizontu. Vodníka režisér vidí jako jakéhosi vznosného wagnerovského poutníka či snad ruského děda opírajícího se o světélkující berlu mrazilku. Ježibaba v černém a Cizí kněžna v rudém jsou dvojjedinou bytostí: Cizí kněžna je přítomna Rusalčině proměně a Ježibaba přihlíží událostem na zámku, když jedna zpívá, druhá otvírá ústa – a některé repliky si ba i vzájemně zapůjčily. Krásný svět extravagantních dam a secesně vyhlížejících víl s dlouhými modrými vlasy…
Výtvarné gesto zčásti připomene poslední Rusalku v pražském Národním divadle, inspirovanou světelnými obrazy Roberta Wilsona – ostatně už tam byli k vidění kentauři a další mytičtí tvorové. Jiří Heřman ovšem jako by se v Praze nemohl rozhodnout mezi poetikou striktně stylizovaných výtvarných obrazů a (dosti klopotným) realistickým vyhráváním příběhu. Domýšlením motivací činů zároveň nakročil i k nové myšlenkové interpretaci Dvořákovy opery – Ježibaba se přímo promění v Cizí kněžnu (obě hraje jedna zpěvačka): jako by se zhrzená žena mstila Rusalce za vlastní životní zklamání. To Vladimír Morávek nikterak nepsychologizuje, jeho jevištní gesto je jednoznačné: zpěváci jen naznačí akci, ale hlavně jsou součástí výtvarných obrazů. Do oproštěného, barevně nasvěcovaného prostoru postavil barokní sochy a tu a tam spouští typové romantické dekorace, jaké v 19. století určovaly prostředí lesa, rytířského sálu či vězení.
Vladimír Morávek tak přichází s jiným koloritem, nežli jsme u Rusalky zvyklí, nicméně tentokráte vězí hluboko v tradici českého operního divadla: určující není jednající herec, zpěvák vystačí s operním náznakem akce. Určující je výtvarná koncepce: scénografie symbolická i náladotvorná. Režisérovi nejde o aktuální myšlenkovou výpověď, o originální přečtení díla, ale o prosazení své představy krásna. Jevištní koncepce je podle mě nakonec méně osobitá, nežli inzeruje brněnské Národní divadlo a nežli se zatím psalo. Jako by Vladimír Morávek tentokráte tak trochu mechanicky vnesl na jeviště své oblíbené symboly. Jestliže jeho Tosca byla plná imaginace a vášně, Rusalka zvolna, nepříliš vzrušivě, protože přímočaře plyne. Režisér tentokráte vytvořil nikterak neprovokující inscenaci, která patrně bude konvenovat publiku, které se chce prostě jen při pohledu na libé obrazy zaposlouchat do Dvořákovy hudby.
Elegantní Ježibaba (Helena Zubanovich) je podobou dvojče Cizí kněžny FOTO JANA HALLOVÁ
Národní divadlo Brno – Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Vladimír Morávek
Komentáře k článku: O jinakosti, (ne)toleranci, Rusalce a Vladimíru Morávkovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Michaela Skřivanová
Nově zpraqcovanou Rusalku jsem viděla a vůbec nelze říci, že se člověk při pohledu na libé obrazy může kochat úžasnou hudbou. Autor textu, ke kterému se teď vyjadřuji de facto dopředu odsuzuje všechny ty, kdo novou Rusalku „nepřekousnou“. Já k nim rozhodně patřím. Byla jsem připravená na inovacvi a chtěla jsem ji i vstřebat, aleje neuvěřitelné, jak dokáže opravdu „hrozná scéna“ zničit úžasnou a krásnou hudbu Antonína Dvořáka a poškozuje i operní pěvce, kteří podali skvělé výkony. Nejhorší pro mě bylo 2. dějství, u začátku nádherného svatebního pochodu se nejprve uklízí a následně vzniklá scéna byla šokující. Na jevišti byly české Mařenky ve svítivých čepcích, dále postavy hodící se spíše do opery Nabucco, opodál osoby ve fraku, šílený malíř, měřič podlahy, skákající mužíček „jen tak“ na schodek, dívala jsem se na světla – seděla jsem na balkoně, abych se nemusela dívat na scénu. Možná Vám, pisateli, připadá pan Morávek geniální, ale já měla pocit, že utekl z psychiatrické léčebny. Budeme-li všechno takto „předělávat“ a rádoby „modernizovat“, tak se ztratí veškerá poezie.
Do divadla chodím od svých 2 let, tedy již 53 roky, možná si řeknete, že jsem stará, ale, podle mne a nejenom podle mne, se takto poezie nedělá. Ve svém okolí jsem neslyšela jedinou příznivou kritiku. Dotyčný, co psal komentář, má pocit, že pana Morávka musí všichni chápat a milovat. Možná by pan Morávek mohl něco ubrat na svých šílených vizích a skutečně se zaposlouchat do úžasné, překrásné Dvořákovi hudby.
13.04.2012 (13.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Dagmar Blahutova
Mou profesi je organizace zajezdu za operou a bohuzel zjistuji , ze bezmala celou evropskou operni scenu, snad z vyjimkou Italie, zachvacuje jako mor tzv. reziserske divadlo. V Brne se vedeni rozhodlo zmodernizovat „starou Rusalku“, jednu z nejkrasnejsich a nejromantictejsich „Rusalek“, ktere jsem kdy videla,
proste svetova spicka, kterou by ani Zeffirelli nesvedl lepe.
Ani jsem nevedela, ze se chysta nejaka nova inscenace a jiz prvni scena nevestila nic dobreho. Stydela jsem se za tyto tri hodiny optickeho teroru pred hosty , nebot jsem jim slibila cistou, okouzlujici inscenaci,
Tak na Rusalku jiz muzete pouze do Krumlova.
At jiz kritici peji jakekoliv ody na pana Moravka a jemu podobne, takovymto zpusobem zneuzit dilo jednoho z velikanu ceske hudby je neunosne. Jak jsem se z plakatu dozvedela jedna se o nikoliv lyrickou pohadku Antonina Dvoraka, ale o scenickou basen Vladimira Dvoraka venovanou pani Havlove a je o ni pry obrovsky zajem. Obrovsky zajem je, ale ne o osobu pane Moravka a jeste mene o jeho podani Rusalky, nybrz o dilo jako celek. Skoda, ze nebyl pozvan tisk a nebyli tazani navstevnici, ono by se totiz vyslo najevo, ze cisar je nahy
.Mohu doporucit jen jedno, brnenske divaldo je odkazano na abonenty.
Abonenti brante se vehementne temto inscenacim a bojkotujte je!!!
Pokud nebude navstevnost, bude se muset brat ohled na divaka a rezirovat tak, aby se opera opravdu libila. Magistratu by se mel doporucit skrt financi na podobne projekty.
Macbeth nebude lepsi, nebot byl prizvan dalsi rezisersky bridil tentokrat z Nemecka. Jeste jsem jej nevidela, ale vim ceho je ten pan schopen.
Pan Moravek spolu s panem Dvorakem by si meli uvedomit, ze slovo umeni pochazi od slova umet, a ze ne vse co divaka irituje umenim je.
Divak zaplatil a nezajima jej, zda je reziserem Petr nebo Pavel a jake evokace jej k cemu vedou, kazdy kdo navstevuje operu je romantikem, ktery chce byt okouzlen
a ne sokovan.
Dagmar Blahutova
Oper und Reisen, Viden
13.04.2012 (15.29), , Trvalý odkaz komentáře,