Divadelní noviny > Názory – Glosy
O klopýtání
Jak už o vztahu člověka a přírody napsal nejeden klasik. Moderní lidé jsou jí dostatečně vzdáleni! Přesto mnozí pochopí, že to, co proklamují jako svůj vývoj, ve skutečnosti není ničím jiným než oklikou vytvořená napodobenina jiných vynálezů, jež už dávno objevily a uskutečnily jiné živé bytosti. Hmyz, ptáci, květiny… Žijí tu déle a MY za nimi klopýtáme jako poslední. Od radaru až po létání, od rádia až po přepravu ve vodních hlubinách… Vše tu už bylo, člověk jen znovu vytváří, co jiní vytvořili před ním. Jistě existuje ptačí hudba i květinová poezie…
Dnes vzniká mnoho filmů, mnoho knih pojednávajících o úprku k matce přírodě. Mnohokrát ten pokus nevydržíme nebo nás příroda pozře. Dohnat ty pestrobarevné bytosti ale nejde. Běhat jako levhart, skákat jako antilopa, létat jako pták? Přirozeně mě předčí. Přesto či právě proto se do nich rád metamorfuji.
Převtěluji se v žabáka Kvaka (naše tříletá dcera Bára na dotaz Co dělají rodiče? – hrdě odpověděla: Táta je žabák a máma ropušák!), zlobivého tučňáka, anarchistu Pinga, co neustále vyřvává pidůdá píííůp! – a všichni mu rozumějí. Kdysi v Mistrovi a Markétce jsem se zase oblékl do ďábelského kocoura Behemota (role se jmenovala prostě Kocour). Ještě po letech, kdykoli zavítám do hlediště Stavovského divadla, uvaděčky zdraví: Pane Kocoure, už jste tu dlouho nebyl! Stýská se nám po vašich vylomeninách!
V Dlouhé jsem byl opičák Mamok v Nestroyově frašce Opice a ženich. Nestroy napsal roli opičáka speciálně pro hadího muže Klischnigga (Klíčníka). Ten se, panečku, živočichům přiblížil! Kloubů zbavený borec se uchází o dceru majitele zvěřince. On ale za zetě nechce komedianta a ke všemu jeho nejoblíbenější orangutan churaví. Majitel je proto špatně rozpoložený a bojí se dalšího orangutaního rána: On mi snad chcípne! Ale jaká to proměna v ranním oparu. Lidoop je veselý, překypuje hravostí, a když jeho pán šťastně snídá naproti jeho klece, otevře si sám branku a lidskou řečí požádá zkoprnělého tchána o ruku dcerušky. Ten ji nadšeně předá šikovnému chlapíkovi.
Klischnigg se objednal u vídeňského divadelního ředitele:
Budu u vás hrát opici!
Ven!
Ale jako opice jsem skvělý!
Ven!
Nebudete litovat až vám opice…
VEN!
Pane, asi nechápete, že když máte opici…
VYPADNĚTE!!!
Až když se hadí muž při odchodu rezignovaně podrbal nohou za uchem, je okamžitě angažován a Nestroy píše hru. V další sezoně hra zazáří i ve Stavovském divadle, kde o víc než sto sedmdesát let později metám já kočičí akrobatické řady. Ale rovnat se opicím? Jemu? Těžko, i když i já v kůži orangutana ve finále vítězím nad neohrabaným lidstvem. Zavřu ho do klece, střelhbitě vylezu navrch a všechny domýšlivce smočím trpkou samčí močí.
Občas se snažíme my lidé s jinými živými bytostmi dorozumět. Snad aby nám poradily, jak znovu nabýt zvířecí instinkty? Někde uvnitř, zarostlé blahobytem, je máme! Tu a tam se ozvou, my jim nerozumíme, zaháníme je. Jak je obnovit, pochopit? Co volá k hostině do desátého patra paneláku k právě chladnoucí mrtvolce pidižrouty? Co volá hejna ptáků k migraci z jihu na sever? Co volá k putování sledě, lososy? Je to vše záhada a nás to přes dech beroucí pokrok vrací k začátkům. Zatím pajdavě dobíháme šikovnější spoluobyvatele Země, naše inspirátory. Vynálezce bez diplomů.
Komentáře k článku: O klopýtání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
