O krasopisných Býcích v bludném kruhu
Jiří Štrébl je nenápadný, neokázalý herec, který umí osobitě podat postavu, ovšem za předpokladu, že má co hrát. Na Kavčích horách mu ovšem v seriálu Vraždy v kruhu (scénář Iva Procházková, režie Ivan Pokorný) svěřili roli, která vypadá spíš jako pomsta. Je to kráčející bezradnost. Skoro se už na jeho repliky těším, neboť je v něm roztomile kondenzované veškeré dramaturgické a scenáristické hovadno seriálu: šéf mordparty Zdeněk chodí mezi své podřízené otcovsky ustaraně jako šafář a nemaje žádnou dramatickou motivaci obvykle pak někam odkluše s telefonem u ucha (patrně zase žehlit pověst policie v médiích). Mezitím však stačí trousit k podřízeným moudra, jako k vyšetřovatelce Šotolové: Zdeněk: Co ta nalezená střela? – Šotolová: Našly se obě. – No a? – Čekáme na zprávu vod balistiků. – Tak nečekej a popožeň je! Konec dialogu. Vyšetřovatelka Šotolová (Simona Stašová), moudrá to žena, jde okamžitě do sebe a koná: tohle ji nenapadlo, že by mohla „popohnat balistiky“. A hle – hned v příští sekvenci už balistici hlásí převratný objev. Jak jednoduché, milý Watsone! (díl Budu v tvých vzpomínkách, 16. března na ČT1).
Ivan Trojan, Richard Krajčo, Hana Vagnerová a Marek Němec v seriálu Vraždy v kruhu FOTO ARCHIV ČT
Citovaný díl otevírá hned na začátku vražda jedné z hlavních postav – vševědoucí astroložky Sabiny (Hana Vagnerová), jež de facto dosud řídila vyšetřování policie dle znamení zvěrokruhu, neb si k ní bezradný major Holina, kdykoli nevěděl, jak dál, chodil pro rady (a v prvých dílech nejen pro rady, ale i pro sexuální potěšení). Vražda Sabiny je samozřejmě pro jejího handicapovaného manžela, hektického vyšetřovatele Ríšu, který její zastřelení bezmocně pozoruje jako svědek z policejního auta, tragédií (Richard Krajčo jako by na svém invalidním vozíku díl od dílu víc a víc zuřil na stupidní jednostrannost své role: se ženou se ovšem rozloučí nekonečným srdceryvným záběrem v pitevně, kdy podbízivé brnkání na divákovy city, jako už tolikrát v tomto seriálu, svou úpornou doslovností a okatostí hraničí s nechtěnou fraškou).
Pro mne však byla vražda Sabiny v polovině seriálu radostná zpráva. Konečně se snad série – nenastoupí-li ovšem místo astroložky nějaká noční televizní kartářka? – zbaví své největší scenáristické trapnosti, hledání vraha podle hvězd. Chyba lávky! Sabinin bacil, který ze seriálu dělá nechtěné dada, funguje dál: Holina: Jedna věc mi nesedí… Sirotková je narozená ve znamení Býka. Býk má vytříbený smysl pro estetiku. Má většinou pěknej rukopis… I dál Holina mudruje nad podezřelou Býčicí podle hvězd (Býk je na peníze, dopustí se zpronevěry, ale vražda?). To je skvělý objev, pane majore, že krasopisní Býci jsou hamižní, ale nevraždí, říkám si, jsa rovněž Býk. Mohu klidně někoho zabít, na místě nechat vzkaz, a jelikož od mala škrabu jako prase a jsem na peníze – vypadnu okamžitě ze seznamu podezřelých. Zkrátka jsem se radoval předčasně – nesmrtelná Sabina bude zjevně vyšetřování ze záhrobí řídit dál.
A nejen Sabina, seriál napadl i virus další fantasmagorie: výzkum neurochemie myšlenek a emocí, na jehož základě se dá mezi stotisícovým davem identifikovat a dálkově bezpilotním vehiklem zneškodnit jakýkoli padouch (Mrtvý v síti, 9. března). V tomto dílu série dosáhla zatím vrcholu trapna. Když si odmyslíme některé reálie 21. století (internetové pirátství, hackerství), mohlo toto socrealistické dílko, tak jak leží a běží, fungovat jako 31. díl majora Zemana. Vrchní darebák, Pechlátův zlotřilý vědec Eliáš (ach, ta zrádná, prodejná inteligence v bílých pláštích!) kryje seriózním humánním výzkumem, který má sloužit nemocným, spolupráci s „cizí rozvědkou“ (jak jinak, americkou, však už po ní jde BIS). Ta tajně v Čechách financuje výzkum jen proto, aby mohla v budoucnu vraždit. Vše prozradí padouchův kolega, v němž se hne svědomí (Připadám si jako Robert Oppenheimer!). Má cenu pokračovat? Připouštím, že seriál ještě neskončil (a některý z dílů může třeba překvapit, i když nepříjemně už těžko), ale už teď je jasné jedno. Mety narýsované ve světě úspěšnými severskými kriminálně-společenskými sériemi (dánský Zločin, koprodukční Most, belgický Salamandr, o izraelsko-americkém Homelandu nemluvě) jsou české televizi stále více vzdálené. Teze Tomáše Feřteka (už poněkolikáté mudruje v Lidových novinách o ČT někdo, kdo má s kritizovanou institucí jako dramaturg pracovní vztahy), že Česká televize věrohodně odráží úroveň zdejší kinematografie (LN, 19. března), je alibistická. Chyba není v české kinematografii (o níž si nedělám sebemenší iluzi), chyba je v ČT, v jejím základním dramaturgickém nasměrování k marné „honbě za divákem“, kdy „kreativní producenti“ jsou managementem vedeni k podbízivé vnějškovosti (od duchaření, jež zamořilo už červenoknihovní První republiku, k parazitování na klasických dílech až po nepodary v humoru a satiře, jež strčí do kapsy jediný díl internetové Kanceláře Blaník). Jestliže jsou slova „dramatický“ či „psychologický“ pro vedení Kavčích hor nadále sprostá, proč se divit, že za koncesionářské peníze vyrábí Kavčí hory dramatický škvár, zatímco HBO nebo Nova vyrábí „za své“ tovar srovnatelný se světem a poctivější (Policie Modrava), ale dokonce i nepoměrně kvalitnější (Terapie II)?
Komentáře k článku: O krasopisných Býcích v bludném kruhu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
