O krok napřed
Věrný své DNA, a přece se odklonil od rodiny. Jako by se adolescent potřeboval vymezit a přitom se ke své rodině vždy pokorně vrací. Taková je jedna z největších kulturních akcí ve Francii. Podzimní festival v Paříži, Festival d’Automne, představuje to nejaktuálnější ze současné umělecké tvorby. Zásadní je přitom divadlo, performance, tanec a soudobá hudba. Jeho věrné publikum objíždí pařížské scény a neváhá vyjet ani za hranice hlavního města – do Pařížského regionu. Umění se musí decentralizovat – to je předsevzetí, které si už před třemi lety dala ředitelka Francesca Corona. I ona je věrná myšlence zakladatele Michela Guye. Zároveň ale ví, že musí jít dál.
Když životy lidí řídí umělá inteligence (Kurō Tanino: Maître obscur, Théâtre de Gennevilliers) FOTO JEAN-LOUIS FERNANDEZ
Začátek festivalu přišel s koncem jedné z největších francouzských událostí roku – olympijských a paralympijských letních her v Paříži. Obecenstvo bylo rozehřáté a po sportovní podívané připravené na tu kulturní. Letošní dramaturgie jako by se řídila i sportovním svátkem – multikulturalismus vpřed! Umělkyně a umělci z 31 zemí světa se setkávali na 62 scénách v Paříži a okolí. Dohromady více než 530 představení až pro 200 tisíc diváků. Gigantická akce je přes padesát let tradicí, na kterou se v Paříži čeká jako na padající listí z platanů. Každoročně se vzdává pocta, letos uměleckému duu z Libanonu Lině Majdalanie a Rabihovi Mrouému. Nové i klasické. To jsou již zavedená jména: Robert Wilson, Mohamed El Khatib, Anne Teresa de Keersmaeker nebo Jérôme Bel. K současnosti ale patří i neotřelost a provokace. V Paříži se čeká víc. Zde alespoň výběr z prezentovaných inscenací 54. ročníku.
Zaostřeno na Japonsko
V národní dramatické scéně Théâtre de Gennevilliers na předměstí Paříže začali sezonu nebojácně. Na pozvání ředitele Daniela Jeanneteaua připravil japonský autor Kurō Tanino inscenaci Maître obscur (Temný pán). Tématem se stalo posouvání lidského jednání a manipulace s vědomím. Horor, nebo groteska? Tanino si položil otázku, jaké by to bylo, kdyby s námi zacházela umělá inteligence. Postavy se vracejí do „normálního“ života, který je ale řízen výhradně stroji. Umělá inteligence jim určuje, co mají jíst, jak se oblékat, jak se chovat a co si myslet. Jen tak je možný návrat do „normálního“ světa. Lidé si nejsou jistí a možná ani ochotní si uvědomit, zda mají dostatek vlastních rozhodovacích schopností. Umělá inteligence jim říká, jak mají pít kávu, zda je potřeba uklidit i jak mají tančit. Intimní atmosféra malého prostoru se náhle stává tísnivou a inscenace navozuje klaustrofobické pocity. Experimentální umělec a jeden z nejpozoruhodnějších objevů japonského divadla je v Gennevilliers jako doma. Divadlo totiž dlouhodobě spolupracuje s umělci a umělkyněmi ze země vycházejícího slunce a sám ředitel přináší nový pohled nejen na tamní současnou tvorbu, ale i na nová pojetí klasiky. Daniel Jeanneteau, laureát a rezident Villy Kujiyama v Kjótu, v minulosti pod svým režijním vedením představil třeba Čechovův Višňový sad s japonskými herci.
Dokumentární divadlo
Představit nová jména, zaměřit se na mezinárodní scénu a reflektovat současný svět. To je gros Podzimního festivalu se společenskými otázkami genderu, sexuality, geopolitiky a ekologie. Anebo hodnocením nedávné minulosti. S pandemickou krizí se pohled ve Francii upřel k místním domovům pro seniory a seniorky. Francouzský režisér Mohamed El Khatib ve své poslední produkci La vie secrète des vieux (Tajný život starých lidí) zkoumá dokonce sexuální život těchto lidí. Tabu? Jedině pro ty, kdo v tzv. Ehpad nežijí nebo nepracují. S heslem láska kvete v každém věku režisér angažoval rezidentky a rezidenty domovů pro seniory (neherce), aby vyprávěli o svém životě, o tom, co jim dělá radosti i starosti, a hlavně o intimitě. Předsudky stranou. Milostný ani sexuální život tabu rozhodně není. S hrdostí se o něj s námi podělí a červenat se při tom může jen publikum divadla Théâtre de la Ville – Les Abbesses.
MC93 Saint-Denis, Kulturní dům departementu Seine, patří k nejprogresivnějším scénám okolí Paříže. Místo mezi paneláky s unikátním geniem loci láká známá jména i ansámbly. Jednou z inscenací v rámci Podzimního festivalu byla Ceci n’est pas une ambassade (Tohle není ambasáda) – Made in Taiwan (v rámci letošních Pražských křižovatek hostovala v Národním divadle a psali jsme o ní v minulém čísle – pozn. red.). Příběhy skutečných osob, obyvatel Tchaj-wanu různých generací a zázemí, kteří vyprávějí své osudy na pozadí geopolitické krize. Dílo divadelně zpracovává téma nároku na sebeurčení i roli ve světě, kde se musí každodenně počítat s možným napadením nebo válkou. Historický exkurz na Tchaj-wan, do doby po druhé světové válce a vlády Čankajška, ukazuje, jak hluboko je v obyvatelích ostrova zakořeněná potřeba bojovat za svá práva. Německý režisér a divadelník Stefan Kaegi, jeden z členů Rimini Protokoll, vytvořil dokumentární inscenaci se třemi neherci. Dvě ženy – Debby Wang, hudebnici a dědičku slavné firmy na bubble tea (jeden z tchajwanských vynálezů), a Chiayo Kuo, pracovnici nestátní neziskové organizace, doplňuje 72letý David Wu, bývalý diplomat, který pracovně zaujímal loajální postoj, ale dnes v penzi je to naopak. Divadelní scéna se mění ve vysněné sídlo nezávislé ambasády Tchaj-wanu – země, kterou svět samostatně neuznává.
Lyrická bajka o hledání štěstí v neštěstí (Martin Crimp a Sir George Benjamin: Picture a Day Like This, Opéra Comique) FOTO VINCENT PONTET
Litva ve Francii
Mezi dokumentární tvorbu pořadatelé zařadili i současnou operu Have a Good Day! Vaiva Grainytė, Lina Lapelytė a Rugilė Barzdžikaitė připravily jednu z inscenací v rámci Litevské kulturní sezony, která po tři měsíce ukazovala kulturu této pobaltské země ve Francii. Scéna se skládá jen ze zářivek s bílým ostrým světlem a desítek židlí, na nichž ženy skenují kódy. Zvuk čidla, který známe ze supermarketů. Trojice umělkyň polemizuje nad prací pokladních. Stereotypní činnost s přesně uzákoněnými větami pozdravů a poděkování, mnohdy pozbývajícími smysl, už ani neslyšíme. Práce za minimální mzdu, která je ale pro mnohé bránou do světa přání a snů. Jak s penězi naložím, až mi skončí směna a půjdu domů? Opera, na rozdíl od jiných inscenací o AI, pracuje s lidmi, kterým přiřazuje hodnotu a cenu. Všimněte si, za kolik jsou rajčata, říká jakoby mimoděk jedna z pokladních-zpěvaček. Vždyť jde stále jen o nákup a prodej. A toho jsme všichni součástí.
Neobyčejný Martin Crimp
Obyčejný den. Den jako každý jiný. Všední. A přitom jiný. Operu Picture a Day Like This britského dramatika Martina Crimpa na hudbu Sira George Benjamina (jedná se o jejich čtvrtou spolupráci) představili ve slavné Opéře Comique v historické budově v centru Paříže. Jedná se o lyrickou bajku o hledání štěstí, skrývajícího se za utrženým knoflíkem. Hlavní postavou je matka, které zemře dítě. Jak najít štěstí po tragické události? Pomyslné putování odráží současný svět plný podivných existencí, které si mnohdy nalhávají vlastní smysl života, uvnitř jsou však prázdné a smutné. Vykoupení pro lidskou duši se objevuje na prahu kouzelné zahrady. Dílo plné naděje je jemnou sondou do lidského uvažování a rychlosti světa, ve kterém se víc než kdy předtím konzumují mezilidské vztahy bez ohledu na člověka. Opera vznikla už v roce 2023 pro festival v Aix en Provence a teď se poprvé představila i v Paříži. A čím dál více se ukazuje jako zásadně aktuální a vypovídající.
Wilson versus Pessoa
Dílo Američana Roberta Wilsona se na Podzimním festivalu prezentuje s pravidelností. Divadlo Théâtre de la Ville – Sarah Bernhardt uvedlo na začátku listopadu premiéru jeho inscenace Pessoa – Since I’ve Been Me o básníkovi modernismu 20. století Fernandu Pessoovi. Obratný spisovatel považoval jazyk za nástroj pro sebe samého, tedy jako ukázku svých Já. Wilsonovské pojetí barev a světel, poněkud doslovně vycházející z barevnosti Pessoova jazyka, se skupinou sedmi herců a hereček přecházejících z jedné role do druhé, naskýtá pohled do rozdrásané duše Pessoy na začátku 20. století. Hravá i naivní, až infantilní inscenace vyvolává pocit rozháranosti, kdy nevíme, zda je situace komedií, nebo tragédií. Emoce jsou u Pessoy mysteriem. Jeho imaginace v práci se slovem, v básních a jiných textech, je důkazem, že slovo je svědkem doby.
Filharmonie à l’allemande
Pařížská filharmonie v rámci Podzimního festivalu představila jedinečný opus Donnerstag aus Licht – Acte 3 německého skladatele Karlheinze Stockhausena. Ač byl považován za provokatéra, jeho dílo je silně nadčasové. Opera je součástí cyklu Licht, který má dohromady téměř třicet hodin. Její část Acte 3 je hodinou a půl plnou humanismu a naděje. Předehra se odehrává v kuloárech a hlavní část v sále Pierra Bouleze, kde na scéně – planetě Sirius – vidíme Evu, archanděla Michaela a Lucifera. Opus proplétá Stockhausenovy snahy o dosažení absolutního díla, kdy se ze zpěváků stávají herci a tanečníci, hudba se musí pozvednout v něco hmotného a zřetelného. Publikum není strnulé. Vše je propletené, spolupracuje a nakonec do sebe zapadá. Hudba má ale přednost. Podle Stockhausena má totiž to privilegium, že dokáže lidi transformovat.
Dílo A House of Call současného německého skladatele Heinera Goebbelse představila Pařížská filharmonie na konci listopadu. Goebbels nás prostřednictvím hudby bere na cestu kolem světa. Za jinými kulturami a jiným pohledem, abychom si uvědomili, že nejsme na Zemi sami a že se svět netočí jen kolem nás. A House of Call je cyklus složený ze čtyř částí: Stein Schere Papier, Grain de la voix, Wax and Violence a When Words Gone. Reflektuje zvuk a jeho použití. Zvuky instrumentů, zpěv hráčů a hráček, video i šramot. Video nás přenáší do jiných sfér, za použití zvukových záznamů (třeba Carla Stumpfa, zakladatele Berliner Phonogramm) z archivu. Na jevišti se představil Ensemble Modern Orchestra pod vedením Vimbayie Kaziboniho.
Odéon o krok dál
Dramaturgie Divadla Odéon se dlouhodobě zaměřuje na evropské pojetí dramatické práce. V historické budově i na nové scéně v Ateliérech Berthier prezentuje dílo mezinárodních umělců a umělkyň, kteří reflektují současný svět. Nejen ve francouzštině – slyšet je italština, španělština nebo třeba maďarština. Skutečně evropské divadlo! Různorodost a multikulturalismus jsou zde předností. Nová pojetí klasických děl posouvají vnímání divadla jako bytostně politického. Novou sezonu divadlo započalo s novým vedením: ředitel Julien Gosselin převzal otěže po Stéphanu Braunschweigovi. Divadlo vidí jako zónu destrukce. Tak se má hrát a tak Odéon vstoupil i do nové sezony. Vysokou laťku nasadil hned v září s inscenací Démon, Bergmanův pohřeb radikální herečky a režisérky katalánského původu Angélicy Liddell (psali jsme o ní v DN 19 – pozn. red.). A záhy v rámci Podzimního festivalu i kritikou současného Maďarska v inscenaci Parallax scenáristky Katy Wéber a režiséra Kornéla Mundruczóa. Stéphane Brauschweig se do Odéonu vrátil jako režisér nového pojetí Čechovova Racka. Adaptaci románu Vegetariánka nositelky Nobelovy ceny Han Kang pro festival v italštině připravila režisérka Daria Deflorian. Život i odkaz jedné z nejzásadnějších filozofek 20. století Simone de Beauvoir ukazuje inscenace Les Forces vives (Živé síly). Režisérka Camille Dagen neváhá kritizovat francouzský imperialismu (válka v Alžírsku v padesátých letech) ani patriarchát. Vedení divadla to vidí podobně.
Posunout hranice umění a hledat nové vize, témata a hlavně humanismus. Bez předsudků a bez diskriminace. To je Podzimní festival v Paříži.
Komentáře k článku: O krok napřed
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
