O lásce bez lásky
Nová dramaturgická posila Městských divadel pražských Michal Zahálka zvolil jakožto překladatel z francouzštiny hru současného francouzského dramatika a režiséra Joëla Pommerata. Znovusjednocení Korejí je po kabaretu Třesu se (1 a 2) již druhým Zahálkovým překladem Pommeratova textu a v současnosti jde o jednu z nejhranějších divadelních her po celé Evropě; Pommerat za ni také získal četná prestižní ocenění. Název navozuje představu politického divadla, jemuž se autor ostatně systematicky věnuje. Podobně jako v jiných svých hrách ale pojímá politiku jako systém společenských vazeb, který má původ v základní společenské jednotce – v rodině či v tomto případě pouze v páru.
Aby zahnala svou samotu, nabídne se prostitutka (Lucie Žáčková) zákazníkovi (Karel Heřmánek ml.) i zdarma FOTO PATRIK BORECKÝ
Ve Znovusjednocení Korejí tedy nahlíží na různé podoby lásky – od milenecké, partnerské či manželské přes lásku rodičovskou až po dlouholeté přátelství –, a to prostřednictvím pro něj typických samostatných scén, v nichž vystupují vždy jiné postavy. Hra dohromady tvoří mozaiku rozmanitých lidských vztahů. Výstupy jsou většinou tragikomicky laděny a zakončeny výraznou pointou. Na premiéře se diváci dobře vypointovanými situacemi skvěle bavili. Nevím však, kolik z nich si prošlo i hořkým zjištěním, že se necelé dvě hodiny hraje o všem jiném než o lásce a postavy žijí v neustálém sebeklamu. Láska je pouhou utopií, tak jako znovusjednocení Korejí, a dva lidé si vzájemně nikdy zcela neporozumějí…
Režisér Eduard Kudláč s manželkou scénografkou Evou Kudláčovou Rácovou hru zasadili do prostředí toalet. Na jevišti postavili stěnu zelených kabinek s dvojitými dveřmi, takže herci vstupují na scénu skrze jednotlivé kabinky ze zadní části jeviště. Strohé anonymní prostředí Pommeratovu hyperbolicky nadsazenému textu svědčí, jeho neměnnost ale zároveň brzdí tempo inscenace. Jelikož jde skutečně spíše o mozaiku než o příběh, který by postupně gradoval, vyžaduje hra vizuálně rozmanitější ztvárnění – tím ovšem nemyslím žádnou opulentnost, ostatně sám autor halí inscenace svých her do přítmí, aby dal promluvit textu a v jeho vizualizaci ponechal prostor divákově fantazii.
Pro herecký soubor Městských divadel pražských je Pommeratova hra velmi vděčnou volbou: prostor v ní dostává pět herců a pět hereček a každý z nich si v průběhu projde řadou rolí. S odstupem času mi mnoho situací v paměti nenávratně zapadá, avšak v případě Anny Kameníkové a Lucie Žáčkové si jsem schopná vybavit všechny jejich role, především díky nadsázce, s jakou Pommeratovy leckdy až groteskní situace ztvárňují.
V úvodní scéně vyzná Kameníková coby mladší sestra nevěsty v den svatby lásku ženichovi a rozpoutá překvapivou sérii přiznání všech ostatních sester, do jakého styku s ním kdy přišly, takže k uzavření sňatku samozřejmě nedojde. V roli chůvy je zase konfrontována s bláznivým manželským párem, který si ji najal, ačkoli žádné děti nemá; z jejich exaltované reakce, když po návratu domů děti nenajdou, si lze pouze domýšlet, zda si tím divadlem léčí trauma z toho, že o děti přišli, nebo že ani nikdy žádné mít nemohli. Silná je také scéna, v níž coby mladá dívka, která čerstvě otěhotní, vprostřed scény zarytě vzdoruje svému otci, jenž otce dítěte nekompromisně odsuzuje. Její odhodlanost a zamilovanost přitom nevyznívají radostně, i když je herečka velmi dobře vyjadřuje; stejně jako u všech ostatních postav je láska pouhou iluzí.
Podobně výrazná je také Lucie Žáčková jako jedna ze sester mající milostnou zkušenost s ženichem nebo vyšilující matka imaginárních dětí a především jako jedna z uklízeček, která se při uklízení toalet svěří kolegyním s nadějí, že se její partner po rozchodu polepší, pak se k ní vrátí a vše bude jako dřív. Podobně jako v jiných svých hrách přitom autor nechává postavu propadat sebeklamu až bolestně (a zároveň směšně) dlouho, zatímco ostatní figury i diváci už dávno vědí, že partner leží v jedné z kabinek mrtvý…
Městská divadla pražská (divadlo Rokoko) – Joël Pommerat: Znovusjednocení Korejí. Režie Eduard Kudláč, překlad a dramaturgie Michal Zahálka, výprava Eva Kudláčová Rácová, hudba Ivan Acher. Premiéra 8. prosince 2018 v divadle Rokoko.
Komentáře k článku: O lásce bez lásky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eduard Kudláč
„Režisér Eduard Kudláč
s manželkou scénografkou Evou Kudláčovou Rácovou hru zasadili do prostředí toalet.“
Ste na drogách? 😉
12.01.2019 (18.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Kykalová
Jak odpovědět na takovou otázku… Samozřejmě že nejsem. 🙂 Scéna mi zkrátka evokovala toalety – a protože má inscenace k realismu daleko, opravdu mi nevadilo, že tam nejsou záchodové mísy a kabinky mají dvojité dveře. Navíc mě k této interpretaci vedlo i téma lásky, které navozuje jistou intimitu, a práce se scénografií: když tam vystupují uklízečky nebo když se v jedné z kabinek válí mrtvý manžel. Toalety jsou spíše místem, kde k takové sebevraždě může dojít, než převlékárna u bazénu – pokud je tedy ona tím prostředím, které jste chtěl vytvořit. 🙂
12.01.2019 (18.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane režisére,
nešlo by to slušně?
12.01.2019 (21.31), , Trvalý odkaz komentáře,