O moc hlouběji klesnout již nemůžeme
České středisko ITI vydalo v souvislosti s naléhavou potřebou plánu otevírání kultury apely Chci znát, kdy hrát a Bez zapojení všech nelze účinně čelit pandemii!, pod nimiž se sešlo více než 460 podpisů jednotlivců i organizací napříč regiony a oblastmi kultury. Apely doprovází série rozhovorů s osobnostmi z oblasti divadla, tance a nového cirkusu i dalších oborů živého umění, jež na i-DN ve spolupráci s ITI postupně publikujeme.
Další – v pořadí osmý – rozhovor je s doc. Mgr. Petrem Francánem, děkanem Divadelní fakulty JAMU.
doc. Mgr. Petr Francán. Foto archiv
Petr Francán: O moc hlouběji klesnout nemůžeme
Situace uměleckých škol je zmiňována na řadě jednání, včetně těch, které vede se zástupci ministerstev ITI, protože pro ně platí ještě přísnější omezení než pro sektor kultury. Proto se na potřebu narování podmínek pro umělecké školy a neméně naléhavou potřebu plánu pro jejich budoucí absolventy zaměřujeme.
Hlavním problémem, který vysoké školy během pandemie řeší, je praktická výuka. Jak probíhá komunikace vedení vysokých uměleckých škol s MŠMT a jaké jsou pro praktickou výuku nyní vyhlídky?
Nemohu říci, že by s námi nikdo nekomunikoval. Odpovědní náměstci i zaměstnanci ministerstev s námi komunikují pravidelně a občas nám odpoví na naše dopisy i ministři školství či kultury. Vyhlídky ovšem jsou nevalné. Neustále jsme ujišťováni, že naši několikrát zevrubně popsanou patovou situaci hluboce chápou, což je hezké. Nicméně vždy dále jsme odkazováni k faktu, že české umělecké vysoké školství představuje jen 1 % veřejného vysokého školství, a tudíž je velmi obtížné prosadit jakoukoli změnu v náš prospěch. A tím jakoukoli myslím i mít stejná práva na divadelní zkoušení, jako mají profesionální divadla, což nás trápí nejvíce. A tak pozorujeme, jak české umělecké vysoké školství upadá z pohledu státu postupně za konzervatoře, které umělecky tvořit mohou, a v poslední době nás předběhly i učební obory, u kterých si ministerstva absenci praxí v posledním roce studia již uvědomují. Zdá se tedy, že moc hlouběji klesnout již nemůžeme. Snad…
Jaký mají stávající opatření, kdy studenti mají zamezený přístup do škol, dopad na absolventské ročníky?
Dopad na absolventské ročníky je obrovský a svým způsobem nevratný. Tady je důležité si uvědomit, že se jedná již o druhý běh absolventů, kteří měli velmi malé či prakticky žádné možnosti pracovat na plnohodnotné inscenaci, o možnosti reprízování nemluvě. A v závěrečném roce studia pochopitelně není reprízování primárně určeno ke kulturnímu uspokojení co největšího počtu diváků, jde především o vědomé pedagogicky dávkované poznání, fixaci a vývoj divadelní inscenace ve vnitřním světě každého z participujících studentů. Poznání, které se prohlubuje s každou další reprízou. Klidně bychom hráli před prázdným divadlem, klidně bychom pravidelně streamovali, tak jak to dělá většina divadel, a rádi bychom využili všech nových online forem distribuce představení, kdybychom ovšem mohli. Na Divadelní fakultě JAMU samozřejmě nemáme jen typické divadelní obory, máme i audiovizuální, produkční či výchovné studijní programy. Ony výchovné jsou provázány s praktickou výukou a prostředkem jejich absolutoria je umělecká práce se studenty středních a základních škol i základních uměleckých škol. Nicméně téměř všechny naše ostatní absolventské projekty jsou orientované na divadelní představení, realizovaná ve školních divadlech JAMU. Jejich blokový zákaz nás, respektive studenty, poškozuje skutečně nepředstavitelně.
Jak se s distanční výukou potýkají pedagogové?
Ono to nějakou chvíli trvalo, než nám všem došlo, že se v případě koronaviru nejedná o jakousi epizodu, která záhy pomine a my se všichni vrátíme do starých dobrých časů. Staré dobré časy však již nejsou k mání, pokud kdy vůbec byly, a určitě ani nebudou. A navíc jsme se změnili za ten pandemický rok o řádný kus my všichni, a to pominout také nelze. Nicméně mne mile překvapilo, že místo na podzim 2020 stále rostoucí frustrace se náš pedagogický sbor vlastně velmi usebral a jeví se mi silnější a odhodlanější. Možná je to příchodem jara, a možná je to poznáním, že se nemůžeme spoléhat na nikoho než na sebe, ačkoli slibů slyšíme z úředních míst stále dostatek. Z dané situace vytěžili všichni pedagogové maximum: oprášili či nově poznali kompletní spektrum elektronických výukových nástrojů a online možností, z nichž mnohé se jistě stanou součástí naší výuky trvale. Zároveň ale také poznali, že víc než 50 % výuky, a to té nejpodstatnější, nejniternější a nejzásadnější se prostě takto předávat nedá. Bylo by to lhaní si do kapsy a byl by to podvod spáchaný na celé nastupující divadelní generaci. Něco tak neetického nemůžeme učinit, nehledě na to, že plody této lži bychom zatížili celý divadelní provoz, jinými slovy celou českou kulturu na mnoho let dopředu.
Přinese očkování pedagogických pracovníků, které bude probíhat i na vysokých školách, zásadní změnu stávající kritické situace?
Půjde-li o zásadní změnu, to si nejsem jistý a nechci to takto stavět. Nicméně určitě očkování vnese klid do pedagogických řad a také bude jasným signálem, že pedagogy vysokých škol považuje vláda také za učitele, což nám tak opravdu občas nepřipadá. Ovšem speciálně ve vztahu ke kritické situaci uměleckých vysokých škol tento krok nijak neřeší ten výše zmíněný nejpalčivější problém, a to je více než roční nemožnost absolvujících ročníků prakticky se připravovat na svoji velmi blízkou profesi.
Rozhovor pro české středisko ITI vedla Lucie Hayashi (zde)
/Po dohodě a se svolením ITI pro i-DN zpracoval hul/
Foto archiv ITI
Petr Francán (1973) absolvoval Hudební vědu na Filozofické fakultě MU, mezitím navštěvoval vybrané semináře DF JAMU. Je autorem více než šedesáti samostatných fotografických výstav v ČR i zahraničí a účastníkem více než třiceti dalších. Pracoval na mnoha dokumentárních filmech v pozici režisér, střihač, kameraman či scénárista. Dlouhodobě spolupracuje s Divadlem u stolu, Českou televizí, Televizí Noe, Jihomoravským krajem, Filharmonií Brno a CEITEC – Středoevropským technologickým institutem. Na Divadelní fakultě JAMU působí od roku 2002, napřed jako odborný asistent, od roku 2008 vedoucím Laboratoře práce s médii. V roce 2012 habilitoval v oboru Dramatických umění a stal se vedoucím Ateliéru audiovizuální tvorba a divadlo. V letech 2013-2016 byl členem Akademického senátu DF JAMU, předsedou Akademického senátu JAMU a členem pléna Rady vysokých škol ČR. Od roku 2016 působí jako děkan Divadelní fakulty JAMU, člen Umělecké rady JAMU a DAMU.
///
Více zde: #chciznatkdyhrat
…
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: O moc hlouběji klesnout již nemůžeme
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
