O nepohodlném Bajcúrovi
Z údělu veřejnoprávnosti se Český rozhlas věnuje i Romům. Nejčastěji publicisticky, zejména v pořadech pro menšiny. Jenže pustí si Neromové O Roma vakeren? Romské náměty musejí pronikat do mainstreamových pořadů, kde se s nimi majorita skutečně potká. Třeba do rozhlasové hry nebo pohádky, kde může být dopad mnohonásobný. Nejde o to, sdělovat spásné pravdy, stačí nevytěsňovat a vybízet k přemýšlení.
Známe takové případy z doby, kdy s rozhlasem spolupracovala průkopnice české romistiky Milena Hübschmannová. Se svým partnerem, rozhlasovým režisérem Josefem Melčem společně natočili první pořady v roce 1979, hodně se věnovali tvorbě Eleny Lackové a v roce 1988 Melč natočil její hru Žužika. V uvádění romských autorů pokračovali ještě zkraje devadesátých let. Pak ale původní rozhlasové tvorby ubývalo a Josef Melč se začal věnovat duchovním tématům. Hübschmannová ani Melč dnes nežijí a v rozhlasové dramaturgii, zdá se, není nikdo, kdo by o romské téma dál pečoval.
Ne o Romech, ale s Romy
Až letos na jaře se objevil novátorský projekt dramaturgyně nových formátů Kristiny Žantovské, pohádka s písničkami O chytrém, ale prolhaném zloději Bajcúrovi. V lednu ji režisér Michal Bureš natočil v brněnském studiu Českého rozhlasu, dokončena byla v březnu. Uvedena bude pravděpodobně někdy v září, v netradičním čase, na stanici Vltava, která pohádky pro děti nevysílá a kde ji děti nenajdou. Důvodem jsou obavy z toho, že by pohádka mohla vyprovokovat nežádoucí reakce veřejnosti? Nebo v čem je problém?
Dramatizátorka Kristina Žantovská našla námět ve výboru próz Gejzy Demetera Ráj na zemi (Triáda 2011). Pokusil se zachytit vyprávěcí tradici, kterou mu v dětství předal jeho dědeček z romské osady nedaleko Humenného na Východním Slovensku. Příběhy jsou ukotvené ve světě venkovských Romů nezasaženém industrializací. Dnešního čtenáře oslovují především smyslem pro humor, fabulační lehkostí, dramatickým rozvíjením zápletky a v neposlední řadě nekonvenčností, jak dokládá i náš pohádkový příběh:
Romská osada je bez práce a bez chleba, a tak Bajcúr vymyslí, že půjdou gadžům na pole sbírat kamení a vydělají si nějaké peníze. Bajcúrovi se však dál už nechce pracovat, početnou rodinu s pěti dětmi živí Bajcúrova žena Phusuňori a brzo mají zase všichni hlad. Co počít? Práce u nedůvěřivých sedláků (sedlák zde fakticky znamená „bílý“) se hledá tak těžko. Bajcúr se vnutí na práci k faráři, vyprázdní mu spižírnu a ten se ho rád zbaví. Dohodí ho na práci sedláku Hricovi, který Bajcúrovi dává k jídlu otruby s vodou. Bajcúr se mu chytře pomstí, a když na něho Hric zjedná nájemné vrahy, o vlásek unikne a nastrčí za sebe čerta. Tak se Bajcúr dostane až před pána pekel, jehož svou chytrostí a živočišnou vitalitou také přelstí a okrade.
Pohádka o Bajcúrovi není obhajobou asimilačního narativu, jaký vůči Romům uplatňuje většinová česká společnost, podle níž má Rom poslušně a vděčně přejímat její normy. Ovšem – je to pohádka humorná. Situace i vlastnosti jsou nadsazené, příběh tvoří sled anekdot. Pohádka nikomu nestraní, je sebeironická a stejně jako bílí jí mohou být dotčeni i Romové. Námět je variací známých pohádek o chytrém Honzovi nebo Ivanovi. Je-li zde nějaké moralizující shrnutí, pak nemíří proti bílým ani proti Romům, ale jen proti nespravedlnosti. Cikán vždy vyvázne, protože křivda žádá nápravu. Když už by hra přece jen skončila poněkud neeticky oslavou podvodníka, Demeter i Žantovská nastolují pořádek Pánem Bohem, který si Bajcúra předvolá: Už mě štveš, jak všem pořád lžeš. Jestli nepřestaneš lhát a krást, tak tě opravdu čeká peklo. Ale ne na sto, ale rovnou na tisíc let! A Bajcúr od té doby nekradl a nikomu nezalhal, věřte tomu nebo ne, uzavírá pohádkový romský vypravěč.
Jemný, ale významný autorský vklad dramatizátorky je zřejmý už z proměny názvu: původní zněl O prolhaném, ale chytrém zloději Bajcúrovi. Bajcúra rozhodně neomlouvá, zachovává dějovou linku a především romskou bájivost, výřečnost, muzikálnost i nesamozřejmě hledaný vztah k etickým hodnotám většinové společnosti. Kristina Žantovská je už řadu let spojována s televizními i rozhlasovými projekty, které dramatickou metodou osahávají otevřená témata současného světa. Patří k nim i tato pohádka, v níž má svůj význam každá situace, každá postava. Žantovská neilustruje, ačkoli by k tomu žánr kouzelné pohádky s etnickým koloritem mohl svádět. A především nechává každé postavě její pravdu.
Nová tvůrčí metoda
Také příprava nahrávky se liší od toho, jak se běžně rozhlasové pohádky točí. V Melčově Žužice před skoro třiceti lety bylo možné obsadit Romy bílými herci, dnešní požadavek na autenticitu je přísnější. Kristina Žantovská navíc cítila potřebu přenést část obsahu do hudby. Proto požádala o spolupráci ředitelku Muzea romské kultury Janu Horváthovou a spolu s hudebním producentem Hubertem Bittmanem uspořádali v muzeu casting romských dětí na role v pohádce a ve sboru. Největším problémem bylo obsadit roli Bajcúra, Žantovská hledala mezi romskými hudebníky a zpěváky a našla Patrika Bangu, v té době ještě reportéra v České televizi a také bývalého muzikanta (spoluzakladatele Gipsy.cz). Z nahrávky je zřejmé, že Banga je skvělý herecký talent, i když bez školení a herecké praxe. Jeho Bajcúr se otiskuje do paměti především permanentním entuziasmem, který čiší z jeho hlasu a který nikdy úplně neprozradí, jestli jsme svědky bezbřehé dobrosrdečnosti až naivity nebo jestli si z nás utahuje. Banga také výtečně imituje jiné osoby, za které se Bajcúr vydává v soutěži s pekelníkem. A v neposlední řadě skvěle zpívá. V postavách „bílých“ účinkují velmi dobře Jakub Folvarčný (Hric, Nejvyšší pekelník), Simona Peková (farářova hospodyně, Hricová), Michal Bumbálek (Sedlák, Pán Bůh), Zdeněk Junák (Farář, čert).
Inscenací prostupuje hudba – improvizace Tria Josefa Šenkiho, výrazný leitmotiv se vryje do paměti. Texty písniček napsal Petr Kotouš, do romštiny je přeložila Eva Danišová. Na rozdíl od česky psané předlohy rozhlasová verze v drobnostech jazyk Romů zachovává: Štědrý Pánbůh z dlaně své,/ krmí ptáky nebeské,/ vždyť je cikán volnější než pták,/ tak ho nakrm taky tak… o Rom pal e luma sar čiriklo džal, de les avka tiš te chal…
Vklad režiséra Michala Bureše je zásadní jak v práci s herci, tak při budování bujného zvukového obrazu. Především díky němu se literární dílo realizovalo jako skutečně dramatické, neilustrativní, které může oslovit děti i dospělé. Režisér propojil zvukově výrazné scény se strhující imaginací, například když Bajcúr visí v pytli na větvi nad řekou, rozmlouvá s kolemjdoucím, následně vylézá z vody a předstírá, že pod hladinou našel stádo pasoucích se krav. Svižný proud obrazů vrcholí peklem, které si přinejmenším nezadá se známými pekly klasických i moderních českých filmových pohádek. Že jsou čerti přihlouplí, neznamená, že není důvod se jich bát. Takové peklo se zadírá pod kůži.
Rozhlasu chybí odvaha
Silný zážitek jistě v mladých posluchačích vyvolá otázky, o kterých by si s nimi měli rodiče povídat. Není důležitá hotová odpověď, rozhodující je její hledání. Je naděje, že pomocí podobných aktivit by za patnáct dvacet let veřejnost o Romech smýšlela svobodněji, bez zděděných schémat a generalizací. A pohádka je podanou rukou i Romům.
Jenomže hrozí, že silný potenciál spadne pod stůl. Český rozhlas si očividně neví rady se sebevědomým dílem s jasným názorem a není schopen za ním stát. Proto raději hru uvede tak, aby její dopad a riziko střetů a kritiky minimalizoval. Ani Kristina Žantovská nebude v nastoupené cestě pokračovat, pár dní po dokončení romské pohádky dostala výpověď „pro nadbytečnost“. Do měnícího se světa, v němž je romské téma jen selankou na okraji skutečného dění, potřebujeme odvážná veřejnoprávní média. Není-li Český rozhlas ochotný podstupovat rizika veřejného svobodného myšlení, selhává v jedné ze svých základních funkcí.
Příznačnou shodou okolností v den, kdy začalo natáčení písniček s romskými dětmi v brněnském studiu, měl Gejza Demeter v Neratovicích pohřeb. Jako by tvůrci projektu přebírali štafetu.
Komentáře k článku: O nepohodlném Bajcúrovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
