Divadelní noviny > Názory – Glosy
O nesetkávání
Nechť se na mě kolegové z časopisu Svět a divadlo nezlobí, ale předávat Ceny divadelní kritiky v labyrintu místností inscenace Pomezí nepovažuji za dobrý nápad. Chápu, že sugestivní prostor svádí k dalšímu využití, také jsem se do něho rád vrátil. Chápu, že bylo lákavé předávat cenu právě za tuto scénografii uvnitř jí samotné. Když se v ní rozvíjel příběh Pomezí a nutil diváky, kteří nemohli být u všeho, co se paralelně odehrávalo v různých místech, domýšlet události a odhadovat jejich průběh, vneslo to do vnímání divadla provokativní rozměr. Ale stejným principem znemožnit hostům sledovat předávání cen, kvůli kterému přišli, šťastné nebylo. Předávání cen je přece příležitostí setkat se, pohovořit, potěšit se z úspěchu, pogratulovat. Jenže právě setkat se ve třech patrech s množstvím zákoutí bylo skoro nemožné. A když už k setkání došlo, bylo jen letmé a lidé zase spěchali hledat ty, které také chtěli potkat a ještě neměli příležitost.
Ceny Thálie však letos setkávání též nepřály. Přišly o důležitého sponzora, zrušil se tedy tradiční raut v prostorách Žofína, kde bylo možné poklábosit prakticky s kýmkoli. Na Žofín odcházeli všichni z hlediště i jeviště Národního divadla, do náhradního prostoru foyeru v prvním patře historické budovy museli organizátoři pozvat jen nejvybranější z vybraných, aby se vůbec vešli, a bylo tam hodně natěsnáno, což setkání a rozhovorům rovněž nesvědčí. Nebylo lepší nějak jinak umožnit velkorysé setkání, třeba bez opulentního pohoštění? Sice vím od prezidenta Jiřího Hromady, že museli ušetřit ani ne tak na pochutinách jako na pronájmu žofínského sálu, jenže možná by se našlo jiné řešení.
Před lety v berlínské Komické opeře vítali na popremiérovém setkání každého, kdo se ho chtěl zúčastnit, kdo se chtěl setkat, a protože peníze nebyly, tak si každý skleničku vína rád pořídil za své. V Curychu také může po premiéře přijít každý, kdo se chce setkat se sólisty a inscenátory, pohovořit s nimi, nebo si je jen tak zblízka prohlédnout, koná se to přímo na jevišti a nikdo nekontroluje nějaké rautenky. Zpravidla nabízejí plněné housky a bagetky, a i sklenku vína, bohatá curyšská opera na takové pohoštění jistě má, ale kdyby neměla, věřím, že by to proběhlo jako v Berlíně. A to právě proto, že dobře se najíst snad chtějí příslušníci Holubí letky, ti ostatní se chtějí především setkat a curyšský intendant Andreas Homoki to dobře ví – už od doby, kdy to zařídil v Komické opeře. Ale možností je rozhodně daleko víc, uvádím jen, co jsem sám poznal.
Možná jste sledovali roztržku mezi operami Národního divadla a kritiky. V minulém čísle Divadelních novin jsme se „za kritiky“ pokusili zformulovat věcné výhrady vůči soudobé operní produkci Národního divadla a na žádost výboru Sdružení českých divadelních kritiků jsme spolu s Radmilou Hrdinovou uspořádali na to téma veřejnou debatu. Doporučoval jsem dohodnout se na termínu s šéfy opery a ředitelem Burianem, nestalo se, ale že z Národního divadla nepřišel diskutovat vůbec nikdo, se tím jistě nevysvětlí. Kdyby to byl jen problém termínu, určitě by se na žádost z Národního divadla přesunul podle potřeby. Nesetkali jsme se, protože se někteří prostě setkat nechtěli. Mohlo se leccos vyjasnit, mohli jsme se lépe pochopit, mohli jsme si vzájemně porovnat argumenty. Zkrátka mohli jsme se vzájemně vyslechnout a, myslím, i dohodnout. Pořád si neumím srovnat v hlavě, kde se vzala nechuť setkat se a mluvit spolu, nečekaná arogance vládců Národního divadla. Možná se kritikové zmýlili, ale jak jinak se to dozvědět než vyříkat si to? Jenže za sdružení kritiků také nikdo nepřišel…
Komentáře k článku: O nesetkávání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
