O oslnivém zájezdu do Spojených států a Kanady…

O oslnivém zájezdu do Spojených států a Kanady jen stručně. Zažili jsme tam za jedenáct dní s Váňou Bierhanzelem tolik, že by to vydalo na epos, a eposy psát neumím. Můj osudový stíhací běžec Vláďa Hulec si za chvilku přijde pro rukopis, píšu samozřejmě den po definitivní uzávěrce, obdivuju pana grafika pro jeho trpělivost.

V Americe i v Kanadě jsem navštěvoval především irské hospody – vždyť se považuju za Kelta. Nedaleko Bohemia National Hall, kde jsme bydleli, je úžasná hospoda Finnegan’s Wake, vzdělanější z vás čtenářů pochopí narážku na dílo Jamese Joyce. A vskutku – nad barem visel olejem malovaný Joyceův portrét. Naproti byla nástěnka s fotografiemi dvanácti irských spisovatelů – zmíním ty, které miluju – Synge, Swift, Beckett, Yeats, Wilde, Joyce – G. B. Shawa bytostně nesnáším – a pět dalších neznám (O’Brien, Goldsmith, Behan, Kavanagh, O’Casey) – budu si muset doplnit vzdělání.

Když už jsem byl ve Finnegan’s potřetí – četl jsem si The New York Times – v kulturní rubrice stránková recenze na čísi knihu o Gustavu Mahlerovi (mimochodem – Humpolák jak já) a vyzvedávání Tycha Brahe z krypty. Zahřálo se mé srdce vlastence. A dorazil mne barman – zeptal se, odkud jsem. Z Československa, z Prahy. Za půl hodiny přišel znova – dívejte se. Na veliké obrazovce začal zápas Chelsea versus Everton. Barman věděl, že za Chelsea chytá Petr Čech, Čech nejenom jménem. A navíc jsme vyhráli 2 : 1.

Vrátili jsme se ze zámoří včas, abych stihl v literární kavárně Jericho staromládeneckou rozlučku s filosofem Zdeňkem Vašíčkem. Lékaři mu diagnostikovali jakousi zhoubnou chorobu – a filosof svolal přátele na rozlučku – pravě: Dál už se budu stýkat jenom se Zubatou.