Divadelní noviny > Názory – Glosy
O pohřbívání v Čechách
Napadlo mne to sousloví hned, jak premiér Andrej Babiš začal překotně organizovat státní pohřeb milovaného zlatého slavíka Karla Gotta. Je to část podtitulu monodramatu Dávno, dávno již tomu, které František Pavlíček napsal pro Vlastu Chramostovou. Poprvé ho uvedla o Vánocích 1979 u sebe v pokoji, protože spolu s Pavlíčkem nesměli po podpisu Charty 77 na veřejnost. Hrálo se skrze osud Boženy Němcové o těch, kteří mnoho znamenají, ale za svého života jsou nepohodlní. V té hře je pasáž o pohřbu Karla Havlíčka Borovského, i on většinové společnosti své doby překážel. A do mého rozjímání zemřela Vlasta Chramostová! Jako kdyby to sám břitký satirik Havlíček z nebes nastrojil a předhodil naší rozhádané společnosti dva umělce z opačných stran Charty 77 – Chramostová podepsala a nic už nesměla, Karel Gott Chartu 77 odsoudil prohusákovským projevem a zůstal slavný. To jsou prostá fakta! Havlíček se jistě může uchechtat, co to s Čechy udělalo, jak si vjeli do vlasů Gottovi fanoušci s těmi, pro které je, řečeno s Milanem Kunderou, jejich Mistr hudebním idiotem zpívajícím pro normalizační režim prezidenta zapomnění. Jak ti, kdo by se chtěli mít prostě dobře a žít v klídku, čím dál víc nenávidí umělce, kteří jim tu pohodu před třiceti lety zkazili, nepřestali prudit a pořád se nechtějí zařadit.
Karel Gott však byl dlouholetou ikonou zdejší popkultury, idol několika generací, a to i lidí, kteří si politické souvislosti jeho kariéry dobře uvědomují. Ta kariéra není černobílá. Osobně jsem Karla Gotta nikdy nemusel, zvlášť jeho styl, do něhož vplul někdy po okupaci spřátelenými vojsky. Zažil jsem ho dvakrát jako velmi slušného pozorného muže bez manýr megahvězdy, kterou samozřejmě byl. Někteří kolegové mohou vzpomínat, jak je pozval k sobě na večeři. Ohromil mě myslím na jaře sedmdesátého roku dokonalou show Hej, páni konšelé, jednou z prvních, které přinesly závan západního světa, zpíval, hovořil, vtipkoval se členy kapely a vyprodanou hokejovou halu v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka fascinoval. Nikdo mu neupře, že ho už v roce 1967 na rok angažovali v Las Vegas. Nikdo mu neupře absolutní sluch, pracovitost a podnikavost. Nikdo mu neupře, že se setkal se světovými velikány. Nikdo mu neupře miliony prodaných desek, desítky televizních pořadů. I to jsou prostě fakta!
Můžeme debatovat o estetické kvalitě toho, co produkoval. Nelze přejít mlčením jeho roli v Antichartě, už proto nemohl být jedním z největších antikomunistů, pane Jiří Černý. Proč i moudří lidé brání modly, k nimž se přece každý může chovat podle svého přesvědčení? Je v pořádku, když jeden na Gottovi nenechá nit suchou a druhý ho zbožňuje, kvůli tomu první není lepší než druhý. I když si to oba myslí. Budu vždycky hájit fanoušky Karla Gotta a bránit své právo ho nemilovat.
Pohřby velikánů jsou normální součástí všech politických režimů, protože velikáni se mění v symboly, o které se mocní opírají, nebo se jich bojí. Bydlel jsem na kolejích Větrník a nezapomenu, jak v březnu 1977 na přilehlém stadionu Na Markétě burácely závodní motorky jen proto, aby rušily pohřeb Jana Patočky na nedalekém hřbitově. Svým způsobem mu Husák také zařídil státní pohřeb se všemi poctami a za účasti kamer, jen holt ne televizních, ale estébáckých. Mám pokračovat? Přes ty mrtvé se holt fackujeme o to, jak a v čem chceme žít. Přes mrtvé, na které je vidět a proto jsou ikonami. Ti třeba i větší bez popularity, vědci, nikoho nezajímají, časem se hodí jen jako otázky vědomostních soutěží. Tak to je.
Františka Pavlíčka za podpis Charty 77 zavřeli. O čtyři roky dřív natočil Václav Vorlíček podle jeho scénáře populární filmovou pohádku Tři oříšky pro Popelku, která oblibou u německých diváků může konkurovat tamnímu věhlasu Karla Gotta. Ostatně ústřední píseň filmu Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš také nazpíval on, česky i německy. Pavlíček měl pohřeb normální, občanský. Co vy na to, pane Vaněk?
Komentáře k článku: O pohřbívání v Čechách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
