Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
O poslušné lokajské společnosti (I) – František Pavlíček: Čtení z října 1989
Rozhovor s dramatikem a scenáristou Františkem Pavlíčkem (1923–2004) se odehrál v říjnu 1989 a původně měl vyjít ve zpravodaji Jonáš-klubu, v časopise Echo. Jenže dění po 17. listopadu se náhle zdálo mnohem zajímavější, a tak ohlédnutí za životaběhem někdejšího ředitele Divadla na Vinohradech a scenáristy filmů Markéta Lazarová či Tři oříšky pro Popelku skončilo v šuplíku. Poprvé vychází až nyní na stránkách Divadelních novin. Je načase připomenout si úvahy z předvečera sametové revoluce.
Květa Sgallová, Zdeněk A. Tichý
V roce 1970 jste byl po pěti letech odvolán z postu ředitele vinohradského divadla. Jak se vám žilo posledních dvacet let?
Pro mě to bylo dvacet roků dospělého života, kdy jsem byl nucen přestat vykonávat práci, na kterou jsem se dvacet let připravoval. Byl jsem odtržen od filmu a od divadla. Na jedné straně to byl život v mnohém ohledu nepříjemný, leckdy krušný: dělal jsem skladníka, domovníka i počišťovače chodníků pro OPBH v jedné pražské čtvrti. Teď jsem v penzi a ohromně se mi ulevilo, že už nemusím brát koště a mezi těmi cikány kamuflovat, jak s nimi pracuju… Oni se na mě přitom dívali vysloveně rasisticky, jako na fízla: Co ten tady dělá?!
Dělat tuhle práci trvale pět dnů v týdnu znamenalo rezignovat na vlastní tvorbu, ale nemít razítko v legitimaci bylo nebezpečné, protože vás kdykoli mohli sebrat a zavřít za příživnictví. Řešil jsem to kompromisem – když jsem byl třeba skladníkem v Pečkách, obětoval jsem část svých výplat, abych se mohl půl šichty věnovat psaní. Propuštění z divadla znamenalo i určitou společenskou degradaci – například jsem už nedostával pozvánky na premiéry a někteří ředitelé mě prosili, abych přišel až na reprízu, protože jsou jinak v podezření, že mě stále zvou… A tak jsem přestal navštěvovat kamenná divadla a vybíral jsem si spíš divadla malá – studiové scény.
Na druhé straně mělo to dvacetiletí i své dobré stránky – přineslo mi jakési osvobození. Člověk byl nucen zbavit se iluzí, bilancovat vlastní chyby, ale především jsme už neměli povinnost být loajální. Na to, co se děje, jsme se mohli dívat naprosto svobodně. Pominula schizofrenie mezi tím, co člověk říká na schůzích nebo ve funkci a ve společnosti, a tím, co si myslí. Proto jsem se například ve chvíli, kdy jsem začal znovu psát, na vypůjčená jména, samozřejmě, nepouštěl do takových témat, kdy už bych nějaké ty úlitby režimu udělat musel. A psal jsem už jenom to, k čemu se můžu s klidným svědomím přihlásit. Hlavně pohádky, v nich byla omezení minimální. Vracel jsem se jimi jako autor do oblasti, v níž jsem v rozhlase začínal.
Takže na jedné straně to přineslo mnohá omezení, řekl bych, světské povahy a na straně druhé to bylo vyvážené hodnotami, které mají povahu duchovní a trvalejší: život v pravdě. Člověk se koneckonců, ať již je věřící, nebo nevěřící, vždy k něčemu vztahuje a vždy bilancuje pod jakousi supervizí vyšších imperativů mravních. V tomto ohledu jsem ve dvacetiletí, co jsem byl v klatbě, určitě získal. Žil jsem jako řadový člověk, který byl navíc poctěn nežádoucí a nežádanou pozorností tajné policie a různých institucí a úřadů. Ale jak vidíte, přežil jsem to, nedá se sice říct zcela ve zdraví, ale přesto si myslím, že i když tu nebudu moc dlouho, mám větší šanci dožít se vyššího věku než Jakeš.
Pavlíček napsal scénář k proslulému filmu Františka Vláčila Markéta Lazarová, 1967 FOTO VLADIMÍR SOUČEK
Nedalo se pokračovat, jako by se nic nestalo
V současné době se začínají na kulturní scénu oficiálně či polooficiálně vracet dlouhá léta režimem zakazovaní autoři. S vámi se začali domlouvat na případné spolupráci například kolegové z Divadla E. F. Buriana nebo z brněnské Mahenovy činohry. Divadlo na Vinohradech se ještě neozvalo?
Sešel jsem se s Jaromírem Hanzlíkem, kterého jsem kdysi přivedl na Vinohrady, a on mně položil otázku, co bych na to řekl, kdyby si u mě vinohradské divadlo objednalo novou hru. Mám pocit, že jsem ho zklamal, protože jsem mu sdělil, že bych musel zatím zdvořile odmítnout. Vinohradské divadlo totiž nedohrálo mé hry v době, kdy jsem byl zakázán, a myslím, že není dost dobře možné najednou začít s comebacky a prohlásit: Nebudeme se teď obírat tím, proč tihle lidé mlčeli, nebudeme zkoumat příčiny. Má-li se uchovat nějaká kulturní a historická kontinuita, tak i tato místa bude nutno vyplnit.
Analýze se však brání nejen ti, kteří z období profitovali, ale dokonce i ti, kteří jím byli křísnuti. Podléhají totiž optickému klamu, že není slušné otevírat zacelené rány. Jenže to nejsou zacelené rány, ale zhoubná nemoc, která je zapouzdřená a kdykoli může znovu propuknout. Říká se: Topol se vrací na jeviště, sláva, ale prosím vás, nebudeme zkoumat, proč dvacet roků nebyl hrán. Důležité je prosadit jeho hru. A to říkají i někteří Topolovi kamarádi! Jenže tohle není možné připustit. Topola s jeho jemností, s jeho sensibilitou a ne příliš pevným zdravím to taky mohlo stát život.
Kdybych se teď tvářil, že mě nezajímá, proč jsem se nedobrovolně a nepochopitelně odmlčel, tak by to mohlo vypadat, když to trošku přeženu, jako bych se spolu se svými kolegy před dvaceti lety skutečně něčeho dopustil. A že jsem tedy byl po právu, i když barbarském právu, vykopnut z kultury.
A nyní na základě mého polepšení, či dokonce sebekritiky, nebo na základě jakéhosi záhadného kultivování anonymního režimu dochází ke změně, ale „hiatus“ oněch dvaceti let zůstane nevysvětlen.
Vraťme se k vašim začátkům.
Studoval jsem od roku 1945 slovanské literatury u Horáka a estetiku u Mukařovského. Jako disertační práci jsem podal literárněhistorickou monografii Simeon Karel Macháček, život a dílo obrozenského dramatika. Mukařovský mě přivedl do nepříjemné situace – bylo to v době, kdy se zříkal strukturalismu, a nepřišel ani na mou rigorózní zkoušku, protože byla den po jeho proslulé sebekritice. Dostudoval jsem jako mimořádný posluchač, protože jsem už byl zaměstnán v Československém rozhlase v Českých Budějovicích.
Jaký měl student František Pavlíček vztah k rozhlasu?
První rozhlasovou hru, která se vysílala, jsem napsal už jako gymnazista, v oktávě. Uprostřed vysokoškolského studia jsem pak nastoupil do budějovické stanice jako dramaturg a zůstal tam tři roky. Po dvou letech na vojně jsem šel do pražského rozhlasu, kde jsem zakotvil ve vysílání pro děti a mládež. Nebylo to nijak plánované, ale tady mi nabídli lepší možnosti a podmínky. Tam jsem si odbyl několik rychlých funkcí až po vedoucího vysílání. A když odešel můj šéf dělat vedoucího programu do televize, přetáhl si mě tam jako vedoucího literárně-dramatického vysílání.
Film Horoucí srdce (1962) o Boženě Němcové natočil podle Pavlíčkova scénáře Otakar Vávra FOTO JINDRA PTÁČEK
V rozhlase ano, v televizi ne
Ovšem v Československé televizi jste moc dlouho nevydržel.
Myslím, že moje velmi krátká kariéra v televizi svědčila o tom, že jsem měl zdravé instinkty. Nastoupil jsem 1. října 1955 a ke konci listopadu jsem dával výpověď. Musel jsem to ještě dosloužit, protože jsem měl povinnost najít za sebe náhradu. Vždycky když jsem někoho přivedl, tak mi řekli: To není rovnocenná náhrada. Nakonec jsem našel Zdeňka Bláhu a myslím, že to dělal docela dobře…
Pro mnoho lidí byla televize fascinující fenomén i unikátní příležitost být u zrodu něčeho nového.
Mně se televizní fenomén začal velice brzy zajídat – taková ta falešná lidovost, zahlcování večerů… Televize se mi tenkrát zdála vhodným médiem, které může být v mnoha ohledech velice užitečné a prospěšné, ale v mnoha ohledech může být i velice škodlivé. Navíc se tam začali slézat takoví divní lidé, kteří neuspěli na Barrandově. Jeden z mých televizních ředitelů mně udělal školení, co mám slibovat hercům, když je lákám na role, a jak jim na konci vysvětlit, že nedostanou ani poloviční honorář. Připadalo mi to strašně nemravné. Navíc jsem tam žil v neustálých konfliktech, například s Jaroslavem Dietlem. Nesnášel jsem jeho povrchní plytkou dramatiku, k tomu ještě jakési vykrádání cizích námětů. Anebo když tehdy, v dobách černobílé televize, udělal Dietl s jedním režisérem růžovo-modrou (!) revue…
Televize začala vysílat pět dnů v týdnu, aniž měla pořádné vybavení na jeden den. Měsíc jsem třeba žebral, aby mi přidali na výpravu 10 000 korun, a druhý den po vysílání jsem viděl, jak dělníci rozbíjejí dekorace kladivy, protože jsme na ně neměli sklady. Říkal jsem: Měli jste poslat do světa třicet lidí na zkušenou, praktiky, techniky, inženýry, organizátory, aby viděli, jak se dělá televize, a pak to teprve začít budovat. U nás vznikla televize tak, že její první ředitel řekl ministru Kopeckému: Dejte mi psací stůl, židli už si ukradnu sám. Začínalo se z ničeho, na koleně, a ještě se to jaksi považovalo za pozitivní. Dnes už Česká televize samozřejmě má ohromné hmotné prostředky, hýří víc než všechny americké společnosti dohromady, když natáčí show, kde se baletky za večer šestkrát převlíkají. Jenže co je platné, že tam pracuje spousta vynikajících inženýrů a dalších šikovných lidí, když televizi ovládá duch poslušné lokajské společnosti, která vůbec neví, co je to svébytný kulturní postoj, stanovisko, poslání…
Přesto jste napsal slušnou řádku televizních her.
Ty jsem psal v různých dobách, některé ještě předtím, než jsem do televize nakrátko nastoupil. Asi osm mně jich odvysílali – například Ohnici, Vítr na konci srpna nebo Čas jeřabin. Byly to spíš takové milostné hodinovky, které se dostávaly do programu ve večerním vysílání. A pak ještě nějaké pohádky. Poslední čtyři nebo pět her se sice ještě stihlo natočit, ale po roce 1970 už je neodvysílali.
(Pokračování)
Komentáře k článku: O poslušné lokajské společnosti (I) – František Pavlíček: Čtení z října 1989
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
