Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

O poslušné lokajské společnosti (III) František Pavlíček: Čtení z října 1989

Srdcem divadla je herec

Zatímco vaši dramatickou, filmovou i televizní tvorbu je možné dohledat, o pedagogickém působení ví, kromě bývalých studentů, asi jen málokdo.

Přednášel jsem na DAMU, ale jenom tři semestry. Profesoři mě vyprovodili, protože jsem podrýval jejich autoritu. Musel jsem sice odevzdat roční plán výuky, ale pak jsem vzal své posluchače na Kampu a dal jim na vybranou: V Realistickém divadle hrají Kohoutovu Třetí sestru – můžeme se na ni jít podívat a pak dvě hodiny drbat, proč se o ni začínají vést hádky. Anebo budeme dvě hodiny probírat teorii dramatu. Samozřejmě že chtěli mluvit o divadle.

Na zkoušku jsem je pozval k sobě do bytu, vybral indexy a rovnou jsem jim zapsal známky. Byl jsem totiž přesvědčený, že je za ten semestr musím už znát – kdybych to, co v nich je, měl zjistit až nyní, tak jsem idiot. A že zkoušky jsou symbol, kterým se výuka uzavře – nejlépe tak, když studenti se svým profesorem diskutují. A otevřel jsem gruzínský koňak a společně jsme rozmlouvali. Když se to dozvěděli na děkanátu, bylo strašně zle. Říkali, že je to podbízivost a snaha o lacinou popularitu.

Mezi působením na Barrandově a v Divadle na Vinohradech jste zakotvil coby tajemník na Svazu českých divadelních umělců. Jak jste vycházel s jeho zasloužilými členy?

Po pravdě, národní umělci na mě dost nadávali: Přišel úplně neznámej chlap a posílá do světa mladý všiváky! Já jim na to říkal: Pánové, vy to nepotřebujete, vy už slavní jste, do světa musí jezdit na zkušenou ti mladí. A sám jsem přitom, a to mi bylo tenkrát šestatřicet, skoro nikam necestoval. Pouštěl jsem jiné, a pokud jsem se někam dostal, tak jsem měl pořád kopec dalších povinností. Věděl jsem třeba, že ve středu bude svaz divadelníků projednávat novou platovou vyhlášku. A tak mě z Jalty vezli do Simferopolu vojenským letadlem, odtud jsem letěl přes Moskvu do Prahy, abych stihl schůzi, která začínala v půl druhé. A kromě mě na ni nepřišla ani noha.

Zkušenosti z cest po světě se nedají nahradit ničím jiným. Nejsou to jenom zážitky, na které vzpomínáte. Je to jakýsi duchovní proces, který s vámi něco zvláštního udělá. Cestování vás osvobozuje, vede k nadhledu a toleranci.

Jestli si něco vyčítám z doby, než mě zakázali, tak právě to, že jsem málo využil cestovatelských možností, které se mi nabízely – od Číny až po Kubu. Jedna z cest, jež mi utkvěla v paměti, byla do Los Angeles, když jsme hledali koproducenty pro film Válka s mloky, který chystali Kadár s Klosem a v němž měli hrát Hugo Haas, Jan Werich i Jiří Voskovec. Jednání ztroskotala a já si uvědomil, že bych v Americe nikdy nechtěl žít. Hollywood s celou tou mašinerií a komerčním uvažováním mi byl strašlivě protivný. Ale zato čtu od té doby s gustem Chandlerovy detektivky, které si vychutnám díky tomu, že znám jejich scenerii.

Byl jste úspěšným scenáristou a dramaturgem, a přesto jste Filmové studio Barrandov opustil…

Víte, možná to bylo tím, že jsem nebyl ani tak dobrý dramaturg nebo ředitel, jako tahoun. O mně se vědělo, že jsem pedant, a zřejmě se ode mě očekávalo, že se mi podaří zkonsolidovat situaci tam, kde to je třeba. Což se tehdy týkalo také vinohradského divadla, kam jsem nastoupil jako ředitel v roce 1965. Nevím, jak se to mohlo stát, ale tehdy tam večer na velmi slušnou inscenaci přišlo třeba jen třicet diváků. Nebo na představení napochodoval prapor pěchoty a po čtvrt hodině všichni vojáci usnuli spánkem spravedlivých. Ona i celá ta idea Ústředního divadla československé armády byla hrozně anachronická. Představte si herce, kteří na prvního máje přicházejí do průvodu v uniformách kapitána. A když měl E. F. Burian hodnost podplukovníka, tak se velmi zlobil, že režisér Jan Škoda je plukovníkem. Mně to všechno připadalo strašně absurdní…

Záhy po vašem jmenování se vinohradská scéna vrátila do civilu.

Mezi prvními kroky, které jsem udělal, byla žádost o změnu statusu – aby Vinohrady byly opět městským divadlem. Rada národního výboru města Prahy ji měla projednat, ale uplynuly dva, tři měsíce a stále to nebylo vyřízené. Pistorius zrovna chystal premiéru hry Rolfa Hochhutha Náměstek a já dal na svou zodpovědnost vytisknout programy s novým názvem. Od 1. ledna 1966 už to zase bylo Divadlo na Vinohradech. V podstatě jsem postavil primátora před hotovou věc a byla z toho strašná bouřka. Předvolal si mě s tím, že něco takového možné není a dá mi uhradit všechny náklady. Oponoval jsem mu, že mám zapsáno, kdy jsem přesně kterou žádost podal, a že se odvolám k tisku. Nakonec mi řekl: Prosím tě, už vypadni, já budu to povolení antedatovat. Takže pak zfalšoval jeden z bodů v zápisu jednání, aby neztratil tvář.

V té době mě ale několikrát napadl muž Jiřiny Švorcové. Jednou, když pro ni přijel po představení, křičel: Vinohrady obchází strašidlo pacifismu! Ukažte mi toho dobytka – já chci Pavlíčkův skalp!

Ředitelem Divadla na Vinohradech jste se stal po Luboši Pistoriovi. S jakým programem jste nastoupil?

To byla vůbec první otázka, kterou jsem po příchodu do vinohradského divadla dostal. Odpovídal jsem: Nemám vůbec žádný program, nésu divadelník, já su spisovatel. Chtěl bych jen, abyste si víc než dosud uvědomili, že srdcem divadla je herec. V divadle se obejdu bez velkých tirád a bez velkých idejí, ale chci tam vidět velké herce a dobré herecké výkony. A druhá věc – ať už do divadla přijde uklízečka z Nuslí, anebo univerzitní profesor z Břevnova, nesmí se cítit podvedeni.

To neznamená, že se jedno představení musí líbit oběma. Jde o to, aby si v divadle oba našli něco, co pro ně může být i problematické, ale co je nesporným a nezpochybnitelným výkonem.

Neoprávněná naděje

V prosinci 1968 jste nasadili hru Maxwella Andersona Vím, že nic nevím, kolem níž se strhl velký poprask. Poslanec Ledvinka kvůli ní dokonce intervenoval na národním výboru.

Komplikace přineslo už to, že jsem připustil, aby do role kolaborantské kurvy z Korintu byla obsazena Jiřina Švorcová. Nesla to dost těžce a primátor chtěl, abych hru stáhl nebo přeobsadil, jinak že ji zakáže. Prosil jsem ho, ať ji zakáže, že to tak bude nejjednodušší, a já pak předám informace o zákazu sdělovacím prostředkům. Nakonec se to vyřešilo tím, že ke konci sezony poslali Švorcovou na nějaký delší zájezd do Sovětského svazu a tím inscenace v podstatě z repertoáru zmizela, protože po prázdninách už začaly tvrdší poměry.

Vědělo se, že budu muset z Vinohrad odejít, ale přesto se nám ještě v předjaří roku 1970 podařilo uvést Vančurovu Josefinu, kterou jsem zadaptoval se souhlasem paní Vančurové; třetí, nedokončené jednání jsem dopsal s použitím jedné hry Osvobozeného divadla. Odezva po premiéře se rovnala demonstraci a to mi definitivně zlomilo vaz, byl jsem odvolán. Přestože jsem měl výpověď datovanou k srpnu 1970, do divadla jsem nesměl už od 15. dubna.

Jediný, kdo dal výpověď na protest proti vašemu odvolání, byla…

… Vlasta Chramostová. Prapůvodně sice chtělo na magistrát vyvinout podobný tlak víc herců, ale nakonec odešla jako jediná. Angažmá jí nabídl Otomar Krejča v Divadle za branou, které pak bylo zrušené v červnu 1972.

V březnu 1969 jste v rozhovoru s Josefem Trägerem konstatoval: Ale jsme optimisté, třebaže značně realističtí… Co vás vedlo k optimismu na začátku sovětské okupace?

My jsme byli opravdu optimisté v takové neoprávněné naději, že se snad během dvou tří let podaří dokázat, především sovětské straně, že to, co se tady dělo, bylo vedeno dobrými úmysly. A že se musí vyjevit, co bylo od ledna do srpna 68 zfalšováno našimi stalinisty nebo Červoněnkem na sovětské ambasádě. Nepředpokládali jsme, že za tím jsou společné záměry Brežněvova politbyra a stalinistické části stranického vedení v Československu, které nemůže připustit jakékoli reformy.

Na vysočanském sjezdu, ještě než za námi přijeli členové delegace z Moskvy Bohumil Šimon a Josef Smrkovský, jsme se dohadovali se zkušenými funkcionáři strany o možných perspektivách. Optimisté, ke kterým jsem se počítal i já, tvrdili, že se podaří situaci vrátit do normálních kolejí v průběhu pěti let. Že samozřejmě Rusové neodejdou hned, ale že se snad podaří rekonstituovat společnost a komunistickou stranu tak, aby to bylo průkazné. Centristé tvrdili, že pět roků je příliš krátká doba, mluvili o sedmi až osmi letech, protože podle nich lidé jako Kapek, Švestka nebo Indra budou jenom vykonávat pokyny z moskevského ústředí a o žádnou konsolidaci jim ve skutečnosti nejde. A Rusové že se potřebovali dostat s armádami na západní hranici a v Československu nepotřebovali mít nějaký produktivní režim, jen si tady chtěli zřídit místodržitelství. Odhad skupiny pesimistů byl dvanáct let.

Jednomu z historiků jsem tenkrát řekl: Pokud se teď vyjde s takovým tvrzením na ulici, tak si neumím představit, co s mladými lidmi okolo osmnácti, dvaceti let udělá vyhlídka, že budou muset žít takovou dobu ve stále se zhoršujících poměrech.

Nevzpomenete si na debatu s někým z politiků, kteří okupaci přivítali?

Před dvaceti lety jsem měl pohnutý rozhovor, nebo spíš hádku s Biľakem, když někde prohlašoval, jak jsme se prý chystali věšet je na lucerny… Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že to byla jen jeho utkvělá představa: To byste nejraději udělali se svými odpůrci vy sami a podsouváte to nám. Kdybys nebyl troglodyt a věděl něco o české historii, tak tam ani nenajdeš atentátníky. Ani takový Frič nebyl pro individuální teror a revolucionáře k nám musel jezdit školit Bakunin.

Nakonec to trvá už jednadvacet let. Co to udělalo s postojem realistického optimisty?

V roce 1977, to už jsem měl za sebou vazbu v Ruzyni, jsem hovořil se Zdeňkem Mlynářem před jeho odjezdem do emigrace. Provedl analýzu tehdejšího vedení v Kremlu a tvrdil, že po těch starcích přijde nejdřív nějaká bezvýrazná garnitura a teprve po ní, za nějakých osm, deset či dvanáct let, se dá čekat zřetelnější změna. A do té doby se nehne nic ani u nás. Měl velmi přesný odhad, ale já jsem i těch osm let považoval za strašně dlouhý čas – především proto, že jsem do všech prognóz mimoděčně promítal vlastní perspektivu. Potichu jsem si kladl i otázku, kdy budu moct opět začít normálně existovat jako literát, divadelník, dramatik…

Dnes je ta chvíle konečně na dosah, ale dvacet roků je velká časová bariéra, která vás, ať už si to připustíte, nebo ne, nějak poznamená. Jako ředitele na Vinohradech mě nejvíc inspirovaly zkoušky her jiných autorů, když jsme říkali režisérovi své postřehy a viděl jsem herce pracovat na jiných rolích než na svých. Z té energie se nejednou zrodil nečekaný nápad i do mé vlastní hry. Pokud jste jako dramatik o tuto možnost na dvacet let připraven a hry píšete jen doma u stolu, je vaše práce neúplná.

(Pokračování.)

• Autor: Květa Sgallová a Zdeněk A. Tichý
• Publikováno: 6. února 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O poslušné lokajské společnosti (III) František Pavlíček: Čtení z října 1989

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ