O prsa před Hitlerem

Za chvíli končí školní rok a známé přijde z Thajska vysvědčení. Minimálně. Jedničky odshora až dolů. Ale nejspíš i foto černooké slečny v uniformě. Rozesmáté. S podpisem a věnováním. S krátkým dopisem. Takhle o sobě dávají vědět adoptivní děti na dálku. Jako by nebyly ani na této planetě. Jako by jak Alenka byly mnohem dál. V kraji divů. Za zrcadlem. A jejich dojemné pohádky jsou tak vroucí, že slzíme štěstím. Dojímáme se i sami nad sebou. Zvlášť, když jsme se o ty happy endy postarali.

Taková je adopce na dálku.

To adoptivní děti nablízko dávají o sobě vědět mnohem důrazněji. Vysvědčení nemají odshora dolů plné jedniček a úsměvy a věnování „mamince roku“ taky tolik nerozdávají. Své o tom napsala Tereza Boučková v Roku kohouta. Ale věděl jsem kapku i předtím. Když jsem zakládal punkovou kapelu, pídil jsem se po frontmanovi, který by nebyl takový slušňák jak mí vrzající spolužáci z lidušky. A tak jsem natrefil u babičky přes chodbu v činžáku na holku typu Niny Hagen.

Taky byla adoptovaná. Takže když mě pozvala domů, abychom projednali podmínky, skončila moje punková revolta. Nechci to nijak rozmazávat, zkrátka jsem viděl, jak bila své adoptivní rodiče.

Téma hry německých autorů Davida Gieselmanna a Klause Schumachera – Louis a Louisa – pojednává přesně o tom, co se stane, když se brazilský mladík ze slamu adoptovaný na dálku německými liberálními měšťáky s dcerou objeví v jejich domácnosti. Dramatické už v zárodku. A chytré! Protože kde jinde hrozí kulturní šok a drsnější střet civilizací než v rodině? A kde jinde chytnout za pačesy z toho pramenící humor?!

A tak od vstupu zoufalého slušňáka Karla Boba Klepla, monitorujícího svůj dům – svůj hrad ze sklepení díky skrytým kamerám, nekňuby Thea Ladislava Hampla, příšerného příslušníka zhýčkané evropské generace, pro kterou změna termínu amatérského badmintonu ze středy na čtvrtek je neřešitelné trauma, a sambu tančící zralé samice Mii Magdalény Sidonové s příšernou naivkou a „juniorskou Matkou Terezou“ Gabriely Pyšné v roli Louisy, je jasné, že bránice bude v permanenci. Prozradím, že představení je mým tipem na událost roku. Aspoň z toho, co jsem viděl.

Osobně jsem měl se Zábradlím dlouhou pauzu. Býval jsem častým hostem. Dokonce jsem nakoukl do kuchyně Leoše Suchařípy, a tak vím, jak na kuráž házel do sebe před Rackem v šatně stakan vodky. Vypadal tak zakuklený do sebe a ztrémovaný. Prkna, co znamenají svět, musí být ze smutečních vrb, anebo poseta hřebíky. Jinak si to neumím vysvětlit. Tak strašné je na nich stát. Anebo nad nimi viset.

Ještě jsem byl na Jelizavetě Bam Jiřího Pokorného. Režisér mi přepustil židli. Netušil jsem, že na ní každé představení provokativního Charmse zhasíná a rozsvěcí světlo. Nedělal jsem to, a tak přese mě (nevím kdo) tiskl vypínač. Já byl jako pěna, i když to byla spíš recitační besídka než drama. Ale zájezd důchodců, kteří sem zabloudili, zticha nebyl. Hlasitě láli hercům. Myslel jsem, že Tomáš Palatý dostane infarkt. A Karel Dobrý arest za napadení.

Po představení se na mě diváci vyřítili. Když jsem vstal, bylo na té židli napsané „rejža“. Ale spasila mě výmluvnost, kterou jinak nedisponuji. Vychrlil jsem, že jsem kritik Vladimír Hulec. Jiného jsem neznal. Ještě Šaldu, ale to by mi nevěřili. Dušoval jsem se, že představení krutě odsoudím. Nechali mě žít. Hulce nikdy neviděli, takže má průhledná mystifikace uspěla.

Po letech nemusím lhát a řeknu bez mučení. „Louis a Louisa“ u mě vyhráli. O prsa v dekoltu královny samby Magdy Sidonové, jež svádí Pavla Lišku jako brazilského výtržníka, nad Goldflamovým majstrštykem v Dlouhé U Hitlerů v kuchyni. Ale je těžké to vážit. Každopádně pro Goldflama mluví, že je náš, pro mladé Němce, že jsou současní.

Přál bych si, aby se Zábradlí vrátila sláva, ale i český autor, který by přes chytrou hru o nás, o našich stereotypech, slabostech, směšnostech i vášních se stal světovým. Nebo aspoň evropským. Protože i my chceme být adoptovaní… Aspoň na dálku a mít odshora dolů pro Evropu samé jedničky. Trochu těm Němcům závidím. Proboha, ne minulost! Jejich Teď a Tady.