Divadelní noviny > Názory – Glosy
O psaní
Psát se dá vlastně téměř všude. V kavárně, na pláži, ve vlaku, v čekárně u zubaře, a dokonce i za volantem. Vzhledem k tomu, že v Praze se doprava většinou pohybuje na stupni 4 až 5, mohu matku měst pro tuto činnost jen doporučit.
Ač to k výše uvedenému bude působit bizarně, já píšu nejraději doma u stolu. Nedávno mě tak dcerka přistihla a divila se, že mám puštěnou televizi, a přitom se na ni nedívám. Uvědomil jsem si, že už pár měsíců používám televizi jako rádio. Pouštím si totiž dokumenty jen kvůli doprovodným komentářům, které bez obrazu podněcují představivost. Například:
„Co má míň než šest nohou, mě nezajímá.“
„Každé místo, které navštívil, navždy změnil.“
„Tato ježovka má právě sex.“
„V rychlosti 600 km/h není čas si vyměňovat vizitky.“
„Mám ráda hluboké výstřihy.“
„Právě se ke mně blíží něco negativního.“
Existuje také metoda tzv. psaní vleže, kterou ve své knize To by mohl být film zmiňuje známý scenárista Jan Fleischer. Je to metoda, při níž se prostě položíte na postel a problematické části scénáře si představujete. Jde to bezvadně. Sám jsem to párkrát zkusil, a kdybych neusnul, určitě bych si býval pamatoval, jak jsem ty problematické části scénáře vyřešil.
Zásadní je ale mít co psát a umět se ke psaní donutit. I já s tím dlouho zápasil, ale nakonec jsem na to přišel. To řešení je Smlouva o dílo. Pár listů papíru – a co to s člověkem udělá! Skryté právní výhrůžky a závazné termíny nutně vzbuzují představu, že při nedodržení podmínek bude předmět smlouvy vymáhán partou najatých dramaturgů. A to mě pochopitelně upřímně děsí.
Komentáře k článku: O psaní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
