Divadelní noviny > Názory – Glosy
O sochaři, jehož zabil Stalin?
Říkalo se mu „fronta na maso“. Obludný Stalinův pomník byl na pražské Letné slavnostně odhalen v roce 1955 a následujících sedm let kamenný „vožď“, provázený devíti postavami – dělníka, sovětského vojáka, partyzána, družstevnice a bůhví koho ještě –, hrozivě shlížel dolů na Vltavu. Do povětří byl vyhozen v rámci kampaně proti tzv. kultu osobnosti, jíž se českoslovenští soudruzi opožděně přihlašovali k Chruščovovu projevu na XX. sjezdu jeho rodné komunistické strany. Architektonická soutěž byla vypsána už v roce 1949 a zúčastnit se jí museli pod hrozbou nejrůznějších sankcí všichni tehdejší sochaři a architekti. Také Otakar Švec, autor futuristické sochy motocyklisty a magické dvojbusty Voskovce a Wericha. Prý záměrně vytvořil projekt ošklivého naddimenzovaného sousoší a prý za pomoci pouhých dvou lahví vodky – v naději, že tak v tom vynuceném sochařském klání nemůže vyhrát. Zmýlil se. Vysoce postavení soudruzi měli zvrhlý vkus. „Vernisáže“ svého díla se nedožil, pár měsíců před ní spáchal sebevraždu. Zda ze žalu nad předchozí sebevraždou své ženy, zda vinou stále se stupňujícího tlaku vysokých funkcionářů a všudypřítomné Státní bezpečnosti, je otázka, na niž neznáme odpověď. Neodpovídá na ni ani Rudolf Cainer, jemuž tato strohá fakta posloužila k napsání poutavého příběhu Žulový Stalin.
Soudím, že právě tento román byl inspirací Viktoru Polesnému pro film Monstrum, jejž Česká televize premiérovala v neděli 28. května. Polesný je zkušený filmař a už jeho Smyčka podle předlohy Pavla Kohouta či Zločin v Polné, oceněný letošním Českým lvem, přesáhly běžný standard současné původní televizní tvorby. Monstrum ale nabízí i jiný „přesah“. Film pečlivě sleduje Švecovo rodinné i společenské drama. Brutální vytržení z intimity „buržoazní“ vily plné avantgardních obrazů do veřejného šedivého světa socialistického realismu. Švecovy úniky k milence a k alkoholu, drobné konflikty s manželkou a velké konflikty s panující mocí. Stále se stupňující strach a stále větší ochotu ke kompromisům. Poznání životního krachu, který jej nakonec přiměje k radikálnímu řešení. Atd. Atd. Zásadní, přesahující hodnotou tohoto filmu je však to, že jeho „sdělení“ nezůstává uvězněno v historii. Je to obecně platná, skoro bych chtěl napsat všeplatná zpráva o tom, jak zničit talent, jak rozbít lidskou osobnost na prvočinitele, jež ona sama už nikdy nedokáže dát dohromady. A „oscarové“ herectví Jana Novotného (Otakar Švec) a Zuzany Stivínové (Vlasta Švecová) je další přidanou hodnotou tohoto snímku. Všem filmařům, kteří snad někdy budou čerpat z temné historie našich padesátých let minulého století, neváhám doporučit, aby do případné role velkého manipulátora, ministra kultury a informací Václava Kopeckého pokaždé obsadili uměleckého šéfa vinohradského divadla Juraje Deáka. Jiného tak přesvědčivého představitele proslulého tlučhuby hned tak nenajdou.
Ještě malé zpřesnění Švecovy cesty sochařstvím: Wikipedie tvrdí, že Otakar Švec byl též autorem jednoho pomníku T. G. M. Stál v Lounech, za protektorátu byl zbořen a po listopadu 1989 obnoven. Švecovy sochy našeho prvního prezidenta však existují dvě. Ta druhá, umístěná v parku před základní školou v Sušici, přečkala německou i sovětskou okupaci. Jen státníkovo jméno bylo až do listopadu ’89 na podstavci vyškrábáno.
Komentáře k článku: O sochaři, jehož zabil Stalin?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Bezpochyby vynikající film,
výborné herecké výkony – podepisuji. Co mě ale rušilo, byl příliš současný jazyk. Žádný člověk by tehdy, kdy se film odehrává (tedy v padesátých letech), neřekl např.: „Oni to mají v genech!“. Tehdy o genech sotva kdo něco věděl – a rozhodně geny nepatřily do hovorového jazyka. A tak by spíš řekl: „Ti to mají v krvi.“
26.06.2017 (14.50), , Trvalý odkaz komentáře,