O starých dobrých komediantech
Všechno se odehraje někdy na sklonku 19. nebo na začátku 20. století. Do jakéhosi městečka dorazí tlupa kočovných herců. Ubytují se v hostinci, zkoušejí jakousi hru o indiánech, zítra je čeká opereta a principál je důrazně upozorňuje, že moderní opereta… to nesnese žádný šnuptychádle ani zakopávání o židli. Hostinský je nejprve nevidí rád, přirovnává je k cikánům, načež mu herečka Irma odsekne, že herci jsou smetanou společnosti. Nakonec i hostinský podlehne kouzlu divadla a vyprosí si malou roli, kterou zkazí. Mezitím vyžilý bonviván, herec Večeřovský, svádí krásnou Pavlínku, zatímco starý herec Dolfi pořád spí… Následující představení – v duchu té doby – s vlasteneckou českou notou má úspěch a Pavlínka s hospodským se zamilují a chystají svatbu, na hostině však nesmí chybět jelítko a jitrnička, přeje si nápovědka Věruška…
Herci Ypsilonky umějí poněkud schematické charaktery svých figurek naplnit živým tělem a duší FOTO DUŠAN DOSTÁL
Triviální, prvoplánové, naivní, že? Arnošt Goldflam ve své nové hře Komedianti záměrně pracuje s naivitou a kýčem a její postavy jako by pocházely z nějakého románku červené knihovny. Je to ovšem naivita na druhou, příběh a jeho figury jsou tu nazírány s nadhledem, jemným humorem, ironií a v podtextu se stále vnucuje otázka: Tak to opravdu bylo? Anebo nebylo?
Dávné kočovné herecké společnosti už dlouho patří historii a Arnošt Goldflam správně tušil, že obnovit a zpřítomnit je lze jenom jako legendu a poezii. Ne náhodou je v podtitulu inscenace ve Studiu Ypsilon napsáno: Kouzelný obrázek z dávných časů, kdy kočovali komedianti po vlastech českých a moravských. O tom, jak žili, cestovali a jak se měli rádi. Ano, tato hra nemá vypjaté dramatické situace, jsou to „pouze“ idylické obrázky, ale Goldflam je natolik zkušený autor, aby věděl, že i v nich to musí občas zaskřípat.
Autorova režie slouží výhradně textu, nenajdeme tu žádné výrazné nápady, všechny scény jsou funkčně skloubeny v jevištní celky, často jsou však vybaveny půvabnými detaily, které vnímavý divák nepřehlédne. Třeba když starý Dolfi řekne: Jestli to není pravda, ať se na místě propadnu, pokaždé ustoupí o dva kroky vzad.
Také herecká tlupa pražské Ypsilonky si s textem dobře rozumí a poněkud schematické charaktery svých figurek umí naplnit živým tělem a duší. Ať už je to Hostinský Martina Bohadla, směšujícího dravost parvenu s ostychem, či vypočítavá Irma Jiřiny Vackové, která by nejraději byla ředitelkou celého světa. Nebo zapšklý stařec Dolfi hostujícího Zdeňka Duška, rezignovaný herecký bard, který ale dokáže vystrčit drápky, fanfarónský exhibicionista Večeřovský ztvárněný Janem Večeřou anebo smutno-směšná nápovědka, kdysi v mládí herecká star Věruška – v ní Lenka Loubalová vytvořila nejdojemnější postavu představení.
Goldflamovi Komedianti ve Studiu Ypsilon jsou poctou těm dávným a zapomenutým hereckým kočovníkům. Je to inscenace jakoby starodávná a starosvětská, na hony vzdálená výbojům současného divadla. V tom vidím její přednost.
Studio Ypsilon, Praha – Arnošt Goldflam: Komedianti. Režie autor, výprava Petra Goldflamová Štětinová, hudba Dominik Renč, dramaturgická spolupráce Jaroslav Etlík. Psáno z druhé premiéry 30. listopadu 2023.
Komentáře k článku: O starých dobrých komediantech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
