O světě, který voněl

První kapitola opulentní publikace Jiří Šlitr – Doktor Klavír, kterou k jeho stému výročí narození sepsal a mnoha unikátními fotografiemi doplnil Lukáš Berný, dlouholetý semaforský příznivec a editor zvukových nahrávek tvorby Semaforu, nese název Jazzman z Podkrkonoší.

Už z ní je zřejmé, že v knize půjde o detailní vhled do života skladatele, komika a malíře, jeho díla i okolností, které jej provázely. Tak se například dozvídáme nejen o Šlitrových rodičích, ale i prarodičích a příbuzných, o sociálních poměrech rodiny a společenské situaci v době před sto a více lety, kdy podkrkonošská krajina patřila do Sudet a obývali ji převážně Němci. A samozřejmě i o prvních muzicírováních mladičkého studenta s jeho Czechoslovak Dixieland Jazz Bandem. A samozřejmě mnoho dalších detailů z celého jeho života a umělecké kariéry.

Publikace se opírá o důkladné studium podkladů, o svědectví spolupracovníků a přátel (mimo jiné Miroslava Horníčka, Jiřího Suchého, Pavla Kopty či Sylvy Daníčkové), memoáry semaforských hvězd, útržky odborných kritik, divadelní, televizní a filmové recenze a dávné novinové rozhovory zaváté prachem archivu. Je to tedy portrét téměř kompletní.

Berný se nebál nahlédnout i do Šlitrova nitra a soukromí. Líčí ho jako samotáře, workoholika a ambiciózního muže, který marně usiloval o Broadway. Připomenuta je i jeho slabost pro něžné pohlaví (měl rád ženskost) a vzpomenuty jsou i jeho dvě nemanželské děti, o nichž se rodina a partner Jiří Suchý dozvěděli až po Šlitrově smrti. Tyto kapitolky jsou naštěstí pojednány decentně a vkusně, nestydatý bulvár by si na nich ani trochu nesmlsl.

Jako pamětník potvrzuji, že věrně je zachycen také kulturní kontext, v němž Šlitr žil a pracoval, kontakty s Josefem Škvoreckým, Jiřím Menzelem nebo Arnoštem Lustigem, dobové (marné) boje o zítřek (podpis manifestu 2000 slov) či Šlitrovo nečekané vlastenectví po sovětské okupaci v srpnu 1968.

Podstatnou součástí knižního životopisu je i rozsáhlý pohled na působiště, kde byl nejvíc doma – divadlo Semafor. Jsou to takové malé semaforské dějiny v kostce jeho prvního desetiletí. Od Člověka z půdy přes Zuzany, Jonáše a tingl-tangl, Dobře placenou procházku, Ďábla z Vinohrad, Poslední štaci ke druhému Jonáši, poslední Šlitrově inscenaci, v níž vystupuje z anonymity a dostává neobvyklé jméno – Prokop Matrace.

V poslední kapitole autor popisuje Šlitrovu tragickou smrt v šestačtyřiceti letech, kolem níž se vyrojila spousta konspiračních teorií. Opravdu konspiračních? Americký novinář, Šlitrův přítel a překladatel Dobře placené procházky do angličtiny Alan Levy v knížce Pražské peřeje nevylučuje vraždu nastrojenou Šlitrovou osmnáctiletou přítelkyní, s níž byl nalezen nahý v posteli – a dává v úvahu i pár indicií. Berný potvrzuje verzi nešťastné náhody, k níž dospěla policie. Své mínění opírá i o vzpomínkovou knihu Ferdinanda Havlíka Můj život s klarinetem.

Doktor Klavír je napsán jednoduchým, populárním stylem. Není to vysoká literatura a autor občas sklouzne k banalitě (držel své zlaté vejce, Laternu Magiku, která mu otevřela dveře do světa). Při četbě této biografie musíme mít na paměti, že Berný není Stefan Zweig ani André Maurois. Přesto v ní leccos nového objeví i čtenář, který o Šlitrovi a Semaforu ví víc, než je známo v obecném povědomí.

Ve vzpomínkovém sborníku Šlitr (1970) Alena Urbanová píše: Byl jedním z těch nejvzácnějších, kteří na místě našeho slzavého údolí umějí vidět svět, který se směje a který voní.

Není co dodat.

Lukáš Berný: Jiří Šlitr – Doktor Klavír. CPress, 2024, 168 stran.