O tanci, divokých devadesátkách a hledání sebe sama
Když paní učitelka v základní umělecké škole v Aši vypravovala svou nejlepší žačku Miřenku Čechovou na státní konzervatoř do Prahy, asi cítila, že tohle dítě nemá jen pohybové nadání, múzičnost a fyzické dispozice pro klasický balet, který paní učitelka miluje, ale někde v hloubi duše musela cítit, že Miřenka je dítě zcela mimořádné i v mnoha jiných ohledech. Jen ještě nevěděla, které to jsou.
Kniha Baletky je „báseň a pravda“ o životě v klasickém baletu. Ta pravda je dost otřesná. Metoda, zejména ruská, jak přinutit dívčí tělo, aby se stalo dokonalým nástrojem umělecké disciplíny zvané klasický balet, k níž patří na prvním místě znalost Čajkovského, má rysy tortury. Pochází z doby, kdy se s pěšáky uměleckého provozu zacházelo jako s věcmi k dosažení úžasného efektu, který – jak se dnes člověku jeví – za to mučení ani nestojí. Při četbě Baletek a líčení, čím vším si dítě (když nastupují, je holkám na konzervatoři deset let) musí projít a oč je současně připraveno, pomyslela jsem na jiný způsob mrzačení lidí v zájmu umění, totiž na někdejší kastrace chlapců, aby jim zůstaly kontratenorové výšky pro barokní oratoria a opery. Provozovatelé barokních oratorií a oper si dnes musí poradit jinak, existují i jiné způsoby kontratenorového zpěvu. Baletkám tortura zůstala. I když, jak Miřenka Čechová říká v rozhovorech, které po vydání knihy poskytla, existuje i jiná než tahle strašná ruská baletní škola, která pracuje s tělem tanečnic jinou metodou a snad, doufejme, ho tolik netrýzní, když ho připravuje pro klasický balet. Byť ten je – přes svůj andělský výraz – ďáblovým vynálezem, jak je vidět třeba ve filmu Darrena Aronofskiho Černá labuť.
Pravda knihy Miřenky Čechové ale zjevuje kromě bolesti, věčného hladu a jakési bezprizornosti adeptek klasického baletu, ubytovaných od zmíněných deseti let v internátě, i jiné, méně efektní, ale stejně vážné skutečnosti. Například to, že studenti konzervatoří jsou tak přetíženi fyzickým tréninkem, že se jim nedostává sil a času na obyčejné všeobecné vzdělávání a v patnácti letech jsou znalostmi i orientací v oborech lidského vědění v podstatě na úrovni páté třídy obecné a některé deficity prostě nikdy nedoženou. Takže mají velký životní handicap, když musí nebo chtějí s baletem skončit a studovat něco jiného. Jsou snadnými prvokonzumenty drog, protože s nimi se dá utrpení snáz vydržet. A konečně že sám klasický balet k sobě pěstuje závislost. Abstinenční příznaky po jeho opuštění – především po úrazu či konci kariéry – jsou kruté a své oběti vede do zoufalství a záhuby.
Tyhle pravdy by se člověk nakonec mohl dozvědět i z publicistického rozhovoru. Baletky – „báseň“, která drastické pravdy sděluje – jsou však promyšlené dílo zralé autorky. Pro svou prózu si zvolila drsný puberťácký až punkový jazyk, který vnímavému čtenáři signalizuje, že leckteré hodnocení osob a činností je subjektivní, podmíněné věkem, situací a existenciálním pocitem hrdinky. Kniha zahrnuje časový úsek osmi let, během nějž postoje vypravěčky obsahují stále širší výsek existence, více reflexe umění, vztahů kamarádských, rodinných i milostných. Stále silněji v nich zaznívá touha po sebevyjádření, čehož je absolutorium taneční konzervatoře jenom začátek. Přibývá vědomí cíle.
V montáži autentických deníkových zápisů, v krátkých kapitolách literárně stylizovaného vyprávění a stručně zaznamenaných faktů se vyjevují příběhy spolužaček, jejich zhroucení, selhání, vyloučení a dalšího více či spíše méně úspěšného zápasu o smysluplný život. A vedle nich i záblesky prvních vystoupení na jevišti, ať už je to Národní divadlo, městská křižovatka, nebo erotický bar, kde se spolužačkou vystřihnou flamenco. Objeví se průšvih se školním časopisem (to svědčí o hodně totalitářských poměrech na taneční konzervatoři), moment únavy ze samostatnosti v konečně vlastním podnájmu, přiznání různých závislostí (včetně té na obdivu divadelního publika). Do vyprávění vstupuje také příběh zapíraného a objeveného bratra i jeho transgenderové proměny (jíž Miřenka Čechová věnovala jiné své dílo – taneční inscenaci S/He is Nancy Joe).
A můžu se vrátit na začátek: čím dál víc cítíme, že v té holce, která si spolu s ostatními obšívá špičky a pere pentle, kouří, zvrací, usíná v provazu a láme si nárty pod almarou, je ukrytá umělkyně, která sice prochází tím bezcitným drilem, ale ten je pro ni nakonec jen jedním z možných oken k umělecké výpovědi o lidské existenci. Že ta bytost, která nám vypráví o baletkách, nezůstane nástrojem, ale stane se tvůrcem.
Při četbě Baletek Miřenky Čechové (děj se odehrává v bouřlivých devadesátých letech minulého století) jsem si vzpomněla na jeden zážitek z téže doby. Plzeňskou uměnímilovnou veřejností tehdy hýbal spor o operu, jejímž šéfem se stal Petr Kofroň. Zažila jsem, jak pedagog hudební konzervatoře manipuloval o přestávce v divadle studenty, aby se jim nelíbilo režijní pojetí Rusalky, a oni pak v diskusi o představení skutečně jeho názory papouškovali. Ptala jsem se tehdy Petra Kofroně, jak je možné, že ty hudebně nadané děti nemají vlastní názor, a on se rozesmál a řekl, že život takového houslisty je od malička složen z hodin cvičení a z bolesti. Na čtení, filmy, ba ani na posedávání s kamarády v hospodě nemá čas, a tak se začne v umění i v životě samostatně orientovat – bude-li tedy chtít – až poté, co z konzervatoře vypadne. Baletky Miřenky Čechové to, co je zřejmě společné všemu reprodukčnímu umění, potvrzují.
Součástí publikace je i řada ilustrací Jana Mika, které jsou umístěny na začátku a na konci textu. Jsou to malířsky a kresebně dotvořené fotografie dívčích postav a detailů těla, jako je gesto, taneční výskok, ruka s cigaretou, tanec pod stromy anebo dětské baletky ve výřadu, dvojice stojící v zákulisí nebo sedící v důvěrném hovoru. Doprovázejí, či spíše přehlušují je vrstvy spečené strupovité fialové a temně zlaté barvy, stékající červená, bílou křídou rozkreslená čtvercová pole a červenou načrtnuté mříže s rozházenými písmeny titulu díla. Člověk chápe, že autoři knihy nechtěli ilustrace rozmístit do textu, aby nepůsobily návodně. Stojí ale za to se k nim při čtení vracet. Ještě lépe by jim bylo ve větším formátu na výstavě. Jsou to samostatná – působivá – umělecká díla.
Miřenka Čechová: Baletky. Nakladatelství Paseka, ilustrace Jan Miko, 224 stran.
Komentáře k článku: O tanci, divokých devadesátkách a hledání sebe sama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Kostelka
Vážená paní Zemančíková,
předem se omlouvám, že píšu od věci… Dnes jsem na Vltavě poslouchal Vaše povídání o Krakově a poznámku o Leninově bruslení. Kdysi /15. 5. 1971/ jsem si na sportovní stránce Lidové demokracie přečetl článek /nepodepsaný/ s titulkem: Miloval život v mnohotvárné kráse /o Leninovi/ a nechtělo se mně vůbec věřit, že to mohlo projít. Vystřihnul, okopíroval, rozdal kamárádům, a tím jsme neoficiálně založili tzv. Leninologickou společnost a hledali další materiály. A výsledky jsou neuvěřitelné. Pokud Vás to zajímá, pošlu Vám pasáže /z oficiální „literatury“/, týkající se bruslařské vášně „velkého vůdce proletariátu“…
S pozdravem Kostelka
ps cca 1x ročně pořádáme Leninologický seminář /čtení z oficiální literatury – asi 2 hod/ a je to opravdu zážitek k popukání.
05.11.2020 (11.38), , Trvalý odkaz komentáře,