O té podivné a pozoruhodné hře
Naší tradiční „velkou kritiku, kritiku-esej“, jsme původně hodlali věnovat premiéře Smočkovy hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v Klicperově divadle. O článek jsme poprosili Zdeňka Hořínka. Redakce míní a nemoc mění. V den té premiery Zdeněk onemocněl, a jelikož je kritikem, který k úkolu nikdy nepřistoupí takříkajíc z oleje, připravil si dopředů malou analýzu světa Smočkovy hry. Přišla nám natolik podstatná (a zajímavá), že ji publikujeme jako pandán k recenzi Lenky Dombrovské na str. 5 jko
Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Činoherní klub 1966 FOTO VILÉM SOCHŮREK
„Líčená komedie“ Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1966) je hra podivná a pozoruhodná. Ač pouhá aktovka, bývá řazena spolu s hrami Topolovými a Havlovými k nejvýznamnějším poválečným dramatickým dílům a vyvolává soustředěný zájem kritiků a teoretiků. Můžeme ji považovat za originální výkon na tradiční půdě frašky. Ale pokusy o charakteristiku žánru toto vymezení překračují: groteska, tragikomedie, tragifraška, psychologická crazy-komedie (Jaroslav Vostrý). Jindřich Černý zařazuje hru do širšího kontextu: v podstatě však jde o excentrickou grotesku, o cosi na způsob dürrenmattovsky traktovaného Šamberka.
Kdo je ten mužík s doktorským titulem a bizarním jménem Zvonek Burke? Podle vlastní sebeobdivné i sebelitovné charakteristiky: lidumil-amatér (jako doktor Schweitzer), vědec-amatér (jako Goethe), který nikdy neměl dvojku z mravů, nikdy nebyl na vojně, neměl ani jednu ženskou… Okolí ho vnímá jako podivínského kazatele, nápravce a zušlechťovatele věcí vezdejších. Nám se jeví jako živý anachronismus, jako poslední osvětář obrozeneckého typu.
Zvonek Burke už dvacet let spokojeně vegetuje v ubohém podnájmu (který s příznačnou emfazí nazývá svým královstvím, dokonce francouzsky!). Když se však bytná rozhodne dát mu výpověď (protože pokoj potřebuje pro staropanenskou dceru, která má konečně příležitost se vdát), začne bránit svou malou jistotu. Vytržením z hluboce zakořeněného způsobu existence vzniká dramatická situace, v níž se z teoretického lidumila stává praktický masový vrah (v duchu frašky ovšem jen zdánlivý). Zvonek Burke je tak nejen typem, směšnodojemným hrdinou hry, ale i jejím hlavním tématem.
Pro originální téma si Smoček (jako autor i inscenátor) našel originální techniku. Burke má sice fraškovitou zápletku, ale způsob jejího rozvíjení a rozřešení nikterak nepřipomíná mechanismus běžných zápletkových veseloher. Dramatický děj se realizuje jako pásmo variací jedné centrální situace. I v žánru, který bývá charakterizován prudkou dějovou spádností, Smoček tlumí fabulační prvek, v kritickém bodu jakoby zastavuje děj v jeho toku, aby sledoval přítomnostní akce na jevišti v jejich simultánnosti. Situační prodleva umožňuje dosahovat podobného účinku jako montáž ve filmu, přenášející pozornost na různé prvky situace. Rozdíl je však v tom, že filmová montáž diriguje, manipuluje divácké vnímání, určujíc, co zrovna má divák sledovat. Smočkova metoda je daleko objektivnější: vidění je tu v plném souladu s hodnocením, které není předčasné, ani definitivní.
Vrcholná scéna Podivného odpoledne vypadá v autorově režii takto: zrazený chodský ženich Václav Václav střídavě vyhrožuje a pokouší se probodnout Burka nožem, pak mocně tluče hlavou do dveří za křiku: Já nejsem primitiv!, nakonec zůstane otupěle trčet s vyplazeným jazykem. Burke se zatím svíjí v bolestech, jež mu působí polknutý klíč od dveří, a jeho famulus Tichý tancuje následkem nutkavé malé potřeby a povzbuzuje se při tom hesly Tycho de Brahe vydržel!, Mysli, že je to pro vlast… Nevěsta Svatava pozorně sleduje Tichého boj, nejdřív s pobaveným úsměvem, který ustoupí zděšenému údivu, když začne z nohavice Tichého pumpek cosi kapat, a Bytná střídavě spílá a usmiřuje: Mějte se rádi! Sousedé to uslyší! Toto komické furiózo má paradoxně zpomalené tempo, situace se div nezastavila, aby divák mohl s požitkem vychutnat všechny drsné jemnosti simultánně probíhajících akcí a reakcí.
Podivné odpoledne bylo uvedeno řadou mimopražských divadel, ale Smočkova prapremiéra z roku 1966 si uchovala platnost (v brechtovském smyslu) „modelovou“.
Komentáře k článku: O té podivné a pozoruhodné hře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
