Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2024

ročník 33
3. 9. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Ó Vary, Ó Vary (No. 1)

    Prolog, sobotní dopoledne:

    Na zahrádce vyhlášeného karlovarského bistra Sluníčko sedí dvě půvabné postarší dámy.

    Asi Alenka zamyšleně hladí svou zjevně čerstvě vytisknutou a zcela jistě první KVIFF akreditaci (láskyplně):

    A Libuško, budou tady taky takové filmy, jako je například S Tebou mně baví svět?

    Libuška (s ďábelským úšklebkem a dikcí Gozera):

    Ne, tady budou íránský filmy!

    Střih!

    Milé čtenářstvo, zdravím Tě u letošních telegrafických zápisků z největšího filmového hodokvasu v našich zemích. Lázeňská metropole tepe čilým cvrkotem, a i ve svém 58. ročníku je místem dvou paralelních, v podstatě jen zřídka se prolínajících světů: mikrokosmu nadšených filmových hltačů, a sféry nejrůznějších večírků, z nichž některé si neváhají dovést světové hvězdy pop music, či dokonce po čtyři dny zcela zbytečně okupovat podstatnou část místní kolonády, což je věcí obzvláště trudnou. Nicméně dost bylo bulváru, následující série se hodlá věnovat výlučně filmovým h(l)odům. Prosím, začtěte se!

    Protože chronologických, veskrze osobních a o poznání peprnějších zápisků se dočkáte o něco později v rámci KlariNova tripu, toto stručné zpravodajství nebude řazeno po dnech, ale tematicky. Díl první budiž věnován hned dvěma domácím nadějím.

    Celovečerní dokumentární debut Marie Magdaleny Kochové Ta druhá se soustředí na téma dětí vyrůstajících se sourozenci, jež vyžadují speciální zacházení.  Nezáměrná rodičovská přehlíženost tzv. skleněných dětí zrodila snímek, který si i přes zjevnou aranžovanost podstatné části situací zachovává autenticitu, údernost i něhu, a to především díky vtahující kameře, jíž střídavě kromě režisérky třímají Kristina Kůlová a Ludvík Otevřel, a totální bezprostřednosti ústřední postavy, 18ctileté Johany, která řeší klasické dilema, pregnantně vyjádřené v letitém hitu punkových věrozvěstů The Clash: Should i stay or should i go?. Upřímná a nepatetická pocta sourozenecké lásce, která je přirozeným, a veskrze nenásilným pokračovatelem principů české Nové vlny i cinema verité. Úder obdržený  v prvním kole!

    K Jiřímu Mádlovi pro jeho setrvalou ochotu překračovat vlastní hranice chovám letitou náklonnost. Jeho třetí režijní počin Vlny, pod nímž je rovněž podepsán coby scenárista, naštěstí nezpracovává události kolem srpnové invaze coby suchopárnou, únavně černobílou historickou rekonstrukci, ale hrdě se hlásí k tradičním atributům špionážního thrilleru. Na základě skutečných událostí suverénně kreslí dynamickou dobovou fresku, jíž dominuje noirový šerosvit i panoptikální opulenci výtečně mísící kamera Martina Žiarana, která se nezříká ani k výrazových parafrází komiksových skic stínadelských dobrodružství Rychlých šípů, či Alfredsonovy adaptace le Carrého opusu Tinker, Tailor, Soldier, Spy. Novou filmovou verzi Záhady hlavolamu bych Mádlovi naprosto bez obav svěřil, u sledování jeho pokorné šedesátkové poctě odvážným pracovníkům a pracovnicím Československého rozhlasu, jenž je totálně přeplněna dobovými hity, jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že pokud by renesanční tvůrce měl dost tvůrčí odhodlanosti, a vyprávěl svůj příběh jako muzikál, mohlo se zrodit malé české Moulin Rouge. To se ovšem neděje a během přebujelé, více než dvouhodinové stopáže nad zručným akčňákem rychle začne dominovat unylé melodrama, jehož zjevným limitem nejsou jen dílčí scenáristické nedotaženosti, předvídatelná dějová konstrukce nepochybně inspirovaná americkým mainstreamem, ale především fatální nedostatek silných ženských charakterů. Z řídkého zástupů atraktivních prázdných nádob, určených výhradně k vylepování plakátů, mlácení obuchem či stereotypnímu sexu, vystupuje pouze postava Věry Štovíčkové-Heroldové v tradičně soustředěné interpretaci Tatiany Pauhoufové. Mádlovy nezměrné tvůrčí ambice stvořily řemeslně suverénní, avšak přespekulovaný snímek, který sice naplňuje většinu příručkových pravidel i diváckých očekávání, avšak k plnohodnotnému uměleckému zážitku mu chybí především odvaha k nečekaným řešením. Snad tedy příště!

    Pokračování brzy!


    Komentáře k článku: Ó Vary, Ó Vary (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,