Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Ó Vary, ó Vary (No. 3)
Prolog:
(Stalo se v blízkosti tiskového centra.)
O barový pult se s aperolem v pravici žoviálně opírá lepá bruneta Odílie, po projekci domácího soutěžního filmu Mord zřejmě vydatně posilněná jeho propagačními materiály.
Rozvážně hovoří k oddané suitě nočních labutí oděných v podobných luxusních róbách:
„Když vono to poeticky hrozně vychází z tý nový český vlny…“
Labuť Odetta (s takřka nábožným zájmem): „A Odílie, co je to ta Nová česká vlna?“
Odílie (naprosto suverénně): „To jsou takový starý český filmy. Forman, Pelíšky, a tak…“
Střih!
Dnešní článek budiž věnován dvojici filmů uvedených v soutěžní sekci Proxima, a to ve světové premiéře. Sice se jim nedostalo ocenění poroty a zůstaly dokonce i pod radarem intenzivního diváckého zájmu, v mém srdci však zanechaly brázdu skoro tak hlubokou, jako je úpadek někdejšího Lunetica Martina Kociána. Oba snímky jsou propojeny křehkým oparem mystéria, jež je temné jak minulost Terezy Pergnerové a hořké coby káva od Žida. Pohodlně se usaďte, začínáme!
https://youtu.be/aDcMis21EgA?si=9P5RZX0igIjhZS_2
Koprodukční snímek Bez duše (Fără suflet, Německo, Moldávie, Francie) sugestivně hlásá neblahou zvěst, že sice můžete být totální špičkou ve svém oboru, ale pokud jste špatný člověk, vaše nejbližší okolí to dost šeredně odskáče. Příběh dvou na povrchu sice odlišných, v jádru však podobně zkažených sester je zároveň plíživě hrůzným podobenstvím, reflektujícím aktuální stav intelektuálně privilegovaných vrstev ruské společnosti i fatální nedostatek svědomí coby charakteristický rys určité části (nejen) tamní populace. Režisérka Anja Kreis (*1988, Sovětský svaz) se přitom záměrně zcela vzdává povrchnosti i jednoznačné žánrové klasifikace. Stvořila atmosférickou, myšlenkově strhující kompozici permanentně útočící na divákovu imaginaci i morální integritu. Film, jenž ideově i setrvalou přítomností makabrózního humoru lehce navazuje vzdálený kontakt s Herzovou imaginací Fuksova Spalovače mrtvol. Úctyhodná síla!
Irit Sheleg ve filmu Tropicana. Foto archiv festivalu
Izraelsko-kanadská spolupráce zrodila celovečerní debut režiséra Omera Tobiho (*1989, Izrael) Tropicana, jenž vyhlíží a do značné míry i funguje jako nízkorozpočtová pocta surreálně vykloubeným napínákům Davida Lynche, zejména pak Modrému sametu (Blue Velvet, USA, 1986). Pod vtahující, leč lehce předvídatelnou story o stárnoucí supermarketové prodavačce, která se postupně zbavuje okovů rutinní nemilované práce i setrvalé únavné péče o dávno již nefunkční rodinu, totiž zdatně bují nekompromisně vtipná revolta proti konzumní společnosti, jež se dobrovolně nechává svazovat dávno přežitými pravidly, prudérností i vnucenými vzory. Úderná motivační óda na odvahu i ke značně opožděným novým začátkům stojí na třech základních pilířích – oddaném hereckém výkonu Irit Shelegové v hlavní roli, znepokojující statické kameře Philippa Lavaletta a režii Omera Tobiho, jenž vlastní scénář oživil coby organickou kombinaci děsu z promarněných dnů, uniformní sterility i osvobozující tělesnosti. Zážitek, jenž rozhodně není zdarma, ale přináší očistu, nadhled i radost. Proxima jede!
Pokračování brzy.
Komentáře k článku: Ó Vary, ó Vary (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
