Divadelní noviny > Názory – Glosy
O ženství sedmibolestném
Šíře ženských osudů je nepřeberná. Ne že by spektrum mužských osudů bylo nějak výrazně okleštěné, to bych, milí pánové, tvrdit nechtěla, ale přece jen, těch dramatických momentů může být v ženském životě, zdá se mi, nějak víc. Pro zachování vlastní duševní rovnováhy ale nad všemi možnostmi raději nepřemýšlím, stačí mi s účastí prožívat příběhy mých babiček, matky, tet, sester, kamarádek, známých… a v těch naštěstí ještě pár střípků temné životní mozaiky schází. Nicméně nedávno jsem si svou představivost trochu nechtěně procvičila.
V brněnském HaDivadle už od poloviny roku 2012 uvádějí hru mladé scenáristky s česko-chilskými kořeny Anny Saavedry, hru, která láká na rozbor fenoménu ženství, mateřství, babyboomu posledních let a nové generace biomatek. Inu, jsem vzorek zrozený na míru této cílové skupině, jsem ve věku, kdy se dívky mění v ženy, kumpánky ze školy nebo z lokálů v matky. Se zájmem jsem si tedy přečetla anotaci a napadlo mě: kam jinam vytáhnout kamarádky, novopečené, ale už nekojící maminky, s nimiž jsem se už dlouho neviděla, než na hru o matkách? S nadšením jsem tedy zorganizovala malou, ale o to nadšeněji očekávanou dámskou jízdu do divadla. Bude to zábava, ujišťovala jsem je, protože z názvu Mamma Guerrila / Tajná zpráva z planety matek a anoncovaného songu Dupačky mu oblékala vždycky naruby, myslela si, že je to známka punku jsem cítila, že půjde jistě o představení modelované s vtipnou nadsázkou.
No. Tak ne že bychom se v průběhu hry nezasmály, to se říct nedá. Ale o synchronizované plácání do kolen rozhodně ani zdaleka nešlo. Místo toho jsme po kouscích skládaly smysl monumentální koláže, v níž se mísily hlasy mnoha žen nejrůznějšího věku. Z jejich úst se k nám snášela láska, pochyby, slzy, strach, vzdor vůči nechtěnému mateřství, vůči bolesti, hrůza z porodu, nebo naopak urputná touha otěhotnět, odpor k samotě s věčně ubrečeným vetřelcem, znechucení ze zanedbání vlastní psýchy i těla, nutkavá snaha být skvělou, vždy usměvavou a připravenou matkou, naslouchající a rozumějící milenkou, matkou, manželkou… s další plejádou emocí a dílčích představ. Stíhaly jedna druhou, až jsme málem nestačily registrovat jednotlivé ženské profily. Takže sotva jsme překonaly naslouchající milenku, matku, manželku, čelily jsme osudu osamělé samoživitelky, ženy, která sleduje, jak se jí muž odcizuje, jak se obraz šťastné rodiny stává přeludem, podváděné manželky, podvádějící manželky, zralé ženy, jíž odešly děti, ženy, která pohřbila své nedonošené děti, babičky… No řeknu vám, byla to síla. O to zemitější, že jsme se (my, účastnice divadelní dámské jízdy) chytaly za hlavu nebo se staženým hrdlem zalykaly každá v jiném okamžiku. Najednou bylo vidět a až hmatatelně cítit, jak jsme se v rozmezí několika let od společné maturity rozrůznily podle našich dosavadních zkušeností a zážitků.
Veselá a divoká jízda, která obvykle následuje, když se čerstvě nekojící maminky konečně utrhnou od řehole, neboť se podařilo zajistit hlídání, se tentokrát změnila ve chmurné courání po osudech našich známých. A statistika, ach Bože, se nakonec vyrýsovala v krutě shodný obrázek s právě zhlédnutým představením. Taková vrchovatá číše pravdy se ovšem musela posléze i vrchovatě zapít. A hádejte, kdo platil? Za to moře hoře – samozřejmě já. A navíc mám úkol: jestli ty svoje maminky nevezmu do Divadla Komedie na Testosteron od Andrzeje Saramonovicze, už se mnou na žádnou dámskou jízdu nikdy nepůjdou. Té noční můry z nástrah ženství prý mají už po krk, teď chtějí trochu přízemního chlapství. Jak tohleto dopadne, vám snad budu referovat příště.
Komentáře k článku: O ženství sedmibolestném
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
