Divadelní noviny > Kritika Zahraničí

O životě s dvojníkem

Od Thomase Bernharda člověk drama vztahů neočekává, vlastně už musel být varován fabulí. Filosof hudby Reger navštěvuje více než třicet let obden Uměleckohistorické muzeum, kde se před Tintorettovým obrazem Muž s bílým plnovousem oddává ponurým myšlenkám o Bohu a světě, Adalbertu Stifterovi a Antonu Brucknerovi, o Rakousku a jeho politické třídě. Tomuto „procvičování“ asistuje muzejní hlídač Irrsigler, který mu drží volné místo na lavici a – přinejmenším – jednou přivede na tu zmíněnou lavici také dámu, která se nakonec stane Regerovou manželkou.

Režisér Dušan David Pařízek tento velkolepý ohňostroj ve své inscenaci Starých mistrů ve vídeňském Volkstheater mizantropie a zhnusení ze světa, který Thomas Bernhard nazval komedií, adaptoval pro divadlo a – aniž by se dopustil na originálním textu nejmenšího násilí – došel k jeho základní struktuře: Zůstaly postavy Regera, akademika a pána, a Irrsiglera, muzejního hlídače a sluhy. Chybí  Atzbacher,  v románu postava, která má referenční funkci (je nahrazena divadelně) , a všechny odkazy na Regerovu hudebně-kritickou činnost.

Pařízek nechává stranou hlasitou kritiku doby a soustřeďuje se na příběh o průběhu drezúry: Reger vychovává musejního hlídače Irrsiglera jako své alter ego, Reger také podává zprávu o svém manželství, které zjevně a dle jeho vlastního líčení  nebylo rovněž ničím jiným než drezúrou. To znamená: Regerovy vztahy – tak intenzivní, jak je to jen možné –  jsou, jemně řečeno, problematické, protože principiálně nepřipouštějí žádný partnerský dialog. Jeho manželka mezitím zemřela a Irrsigler je jen více či méně kopií svého pána.

Víc než plýtvavé urážky, které Reger věnuje posvátným sloupům západního kulturního života, pomáhá divákovi soustředění se na ono fatální zdvojení pochopit, že hrdinova zcela vykolejená slovní smršť velmi podstatně  a možná dokonce příčinně souvisí s Regerovou monologickou existencí. Nebo, řečeno jinými slovy: Život s dvojníkem způsobuje šílenou nudu.

Dušan David Pařízek se nechopil Thomase Bernharda, aby z něho udělal tlampač, který umožňuje vyjádřit několik hořkých pravd o těch nahoře a nesnesitelném stavu rakouského ducha. Ačkoliv se v programu přiznává, že se mu myšlenka prezentovat text v „architektonickém souboru parlamentu, justičního paláce a Uměleckohistorického muzea“ skutečně líbila.  Hlubší a zajímavější  je pokus ve stopách Becketova Konce hry pátrat po příčinách této Super – GAU (katastrofická porucha jaderné elektrárny, pozn. překl.) komunikace a přitom bernhardovský originál ani nepřetěžovat ani neměnit jeho substanci. Pařízkovi s tím pomáhali herci Lukas Holzhausen (Reger) a Reiner Galke (Irrsigler), kteří bernhardovské kaskády slov zdolávají s radostí a přitom disciplinovaně následují rytmus režie. Scénografie neopakuje kulisu Umělecko-historického muzea, ale nabízí komentář k textu: Hraje se s tématem zrcadlení a zdvojení, dříve než se promění v arénu, v níž budou pojednány poslední otázky existence.

Nová umělecká šéfka Volkstheateru Anna Badora převzala po devíti obtížných letech v Grazu složitý divadelní dům, který musí objevit cosi opravdu nového, pokud chce ve Vídni obstát. Paní Badora si přivedla do Grazu Krystiana Lupu a Viktora Bodó, Dušan David Pařízek je nyní zastoupený ve Volkstheateru hned třemi inscenacemi (vedle Starých mistrů – Alte Meister  je to také Sebeobviňování – Selbstbezichtigung Petera Handkeho a Nora³  Henrika Ibsena a Elfriede Jelinekové). Anna Badora vybírá prozíravě z bohatého potenciálu východoevropské divadelní scény, aniž by to povýšila na svůj program. Je to slibná praxe, které by člověk ve Vídni přál každopádně pokračování.

Georg Dox

///

Vom Leben mit Doppelgängern

Dušan David Pařízek inszeniert Thomas Berhards Alte Meister am Wiener Volkstheater.

Von Thomas Bernhard erwartet man zunächst einmal kein Beziehungsdrama, wiewohl man von der Fabel her eigentlich gewarnt sein müsste. Seit mehr als dreißig Jahren besucht der Musikphilosoph Reger jeden zweiten Tag das Kunsthistorische Museum, um dort, vor Tintorettos Bildnis eines weißbärtigem Mannes, düsteren Gedanken über Gott und die Welt, Adalbert Stifter und Anton Bruckner, Österreich und seine politische Klasse nachzuhängen. Bei dieser Übung steht ihm der Museumswärter Irrsigler zur Seite, der ihm die Sitzbank freihält und – immerhin – einmal auch eine Dame auf die bewusste Sitzbank lotst, die schließlich Regers Gemahlin wird.

Regisseur Dušan David Pařízek hat dieses großangelegte Feuerwerk der Misanthropie und des Weltekels, das Thomas Bernhard als Komödie untertitelt hat, für die Bühne bearbeitet und – ohne dabei dem Originaltext die geringste Gewalt anzutun – auf seine Grundstruktur zurückgeführt: Es bleiben die Figuren Reger – der Akademiker und Herr – und Irrsigler – der Museumswärter und Knecht. Es fehlen Atzbacher, im Roman die berichtende Referenzperson (sie wird durch die Bühne ersetzt), und jeder Hinweis auf die Musikkritikertätigkeit Regers.

Pařízek lässt den Lärm der Zeitkritik zunächst beiseite und konzentriert sich auf die Geschichte des Dressuraktes: Reger erzieht den Museumswärter Irrsigler zu seinem Alter Ego, Reger berichtet auch von seiner Ehe, die offenbar und nach seiner eigenen Schilderung, ebenfalls nichts anderes als ein Dressurakt gewesen ist. Das heißt: Regers Beziehungen, so intensiv sie auch sein mögen, sind, gelinde gesagt, problematisch, weil sie prinzipiell keinen Dialogpartner zulassen. Die Ehefrau ist inzwischen verstorben und Irrsigler ist nichts als eine mehr oder weniger gelehrige Kopie seines Herren. Mehr als die wüsten Injurien, mit denen Reger die Säulenheiligen des abendländischen Kulturlebens bedenkt, verhilft die Konzentration auf diese fatale Verdopplung dem Zuseher nachdrücklich zur Einsicht, dass die völlig entgleiste Suada des Helden ganz wesentlich und möglicherweise sogar ursächlich mit der monologischen Existenz Regers zusammenhängt. Oder, um es anders zu sagen: Das Leben mit Doppelgängern ist von rasend machender Langeweile.

Dušan David Pařízek ist Thomas Bernhard nicht aufgesessen, in dem er ihn zur Maske macht, die es erlaubt, einige bittere Wahrheiten über die da oben und den österreichischen Ungeisteszustand los zu werden. Wiewohl er im Programmheft gesteht, das ihm der Gedanke, den Text im „architektonischen Ensemble von Parlament, Justizpalast und Kunsthistorischem Museum“ zu präsentieren, durchaus gefallen hat. Tiefer und interessanter ist der Versuch, auf den Spuren von Becketts Endspiel nach den Ursachen dieses kommunikativen Super-GAU-s zu forschen und dabei das Bernhardsche Original weder zu überfordern noch in seiner Substanz zu verändern. Geholfen haben ihm dabei die Darsteller Lukas Holzhausen (Reger) und Rainer Galke (Irrsigler), die die Bernhardschen Wortkaskaden lustvoll bewältigen und dabei noch diszipliniert dem Rhythmus der Regie folgen. Das Bühnenbild wiederholt nicht das Kunsthistorische Museum, sondern bietet einen Kommentar zum Text: Es spielt mit dem Thema der Spiegelung und Verdopplung, ehe es sich zur Arena wandelt, in der die letzten Fragen der Existenz abgehandelt werden.

Die neue künstlerische Leiterin des Volkstheaters Anna Badora hat nach neun erfolgreichen Jahren in Graz ein schwieriges Haus übernommen, das sich tatsächlich völlig neu erfinden muss, will es in Wien bestehen. Frau Badora hat Krystian Lupa und Viktor Bodó nach Graz geholt, Dušan David Pařízek ist am Volkstheater gleich mit drei Inszenierungen (neben Alte Meister auch Selbstbezichtigung von Peter Handke und Nora³ von Henrik Ibsen/Elfriede Jelinek) vertreten. Anna Badora hat sich umsichtig aus dem reichen Potential der osteuropäischen Theaterszene bedient, ohne das gleich zum Programm zu erheben. Eine Praxis, die vielversprechend ist und der man in Wien unbedingt eine Fortsetzung wünscht.

Georg Dox

/author finished the University of Vienna (slavonic studies and art history). Started as an art-critic, wrote about literature and theatre. Since 1980 worked for den Austrian Television (ORF), for more than 17 years as correspondent in Moscow. Now retire write for Austrian newspapers, mainly about literature and theatre in Eastern Europe./

Volkstheater Wien – Thomas Bernhard: Alte Meister. Bühnenfassung von Dušan David Pařízek. Regie Dušan David Pařízek. Bühne Dušan David Pařízek. Kostüme Kamila Polívková. Licht Klaus Tauber. Dramaturgie Roland Koberg. Mit Rainer Galke, Lukas Holzhause.

///

Více na i-DN:

Pařízek v lidovém divadle

• Autor: Georg Dox
• Publikováno: 3. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O životě s dvojníkem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ