Divadelní noviny > Kritika

O životech, které filmem nekončí

Ačkoli loni vzniklo několik zdařilých celovečerních hraných filmů, jako každoročně shledávám českou dokumentární tvorbu celkově pozoruhodnější než hranou. V kinech můžeme zhlédnout celovečerní dokumenty s pestrými tématy, od vědeckých přes společenská po umělecká.

Mladá režisérka Adéla Komrzýová si za Jednotku intenzivního života odnesla z karlovarského festivalu zvláštní uznání poroty v sekci Na východ od západu a cenu Fedeora. Odvážně a přitom citlivě vstoupila na medicínské pole, o němž veřejnost není dostatečně informována. Prostřednictvím zakladatelů Centra podpůrné a paliativní péče v pražské Všeobecné fakultní nemocnici přibližuje situaci konkrétních pacientů a fungování odborného týmu paliatrů. Diskrétně pozoruje empatický přístup lékařů k umírajícím, vedený snahou napomoci jim prožít důstojný a smysluplný závěr života. Zachytila silné lidské momenty a zároveň svým dílem a přístupem přispěla k detabuizaci tematiky smrti vytěsňované z našeho vědomí.

Nesnadného, na první pohled také krušného námětu se ujala Dagmar Smržová ve snímku Chci tě, jestli to dokážeš. Sexuální asistencí se zaobírala už v roce 2015 ve filmu Miluj mě, jestli to dokážeš, kdy sledovala pouť tří handicapovaných mladíků za erotickou zkušeností. Tentokrát se zaměřila na jednu osobu a její nejbližší okolí. Osmadvacetiletá Jana, které dětská obrna zdeformovala tělo, ale neochromila duši, se pokouší emancipovat od matky, na jejíž péči byla dosud odkázána. Sní o vlastním bydlení, i když znamená samostatnost jen relativní, v rámci pečovatelského ústavu. A touží i po vztahu jiného druhu, než je ten k mámě, nevidomé sestře a kamarádům. Zatímco přesunu do ústavu matka Martina zpočátku brání, s hledáním „chlapa“ přes internet Janě pomáhá. Do děje se začleňují miniportréty tří adeptů, kteří se na inzerát ozvali. Pozornost na sebe ale stále strhává Martina s naštvanými tirádami na otce svých dvou postižených dcer, na sociální systém a nedostatečnou finanční podporu. Přesto se zdá, že nežehrá na život sám. Za nesentimentálním, až drsným zacházením s Janou se skrývá láska a nezlomná vůle postarat se o ni za všech okolností. Ať již chtěla dát dceři za vyučenou, aby si uvědomila, že nejlépe se má doma, anebo jí dopřát svobodu, přece jen jí umožnila experiment v kolektivním zařízení. Dle očekávání vzal rychlý konec. Podobně to dopadlo i se dvěma z potenciálních partnerů, na nichž bylo při setkání s Janou patrné, že brzy prchnou. Ovšem scéna s třetím „princem“ si v ničem nezadá s dramaticko-romantickými fikčními filmy. Jakkoli jsem přemýšlela o vypočítaném efektu, neubránila jsem se dojetí a úžasu nad nezdolností dívky i nad neokázalým morálním hrdinstvím její mámy, vulgární alkoholičky z nižší sociální vrstvy, která projevuje skutečnou obětavost.

Svérázného aktéra z okraje společnosti má i snímek Mira Rema Láska pod kapotou. Bývalý autokrosový závodník Jaroslav uskutečňuje svou vášeň pro rychlé vozy skrze partnerku Jitku, kterou v autech přestavěných z vraků vysílá na závody. Jitka se nechá kibicovat a svou klidnou povahou stabilizuje rodinný trojúhelník, jehož třetím bodem je Jaroslavova maminka. Ta se synem ostře polemizuje a originálně komentuje jeho nevýdělečné, tedy víceméně absurdní počínání. Už jen monology a dialogy těchto postav by vydaly na film ve stylu české nové vlny, ale režisér je navíc prokládá akčními sekvencemi ze závodiště a domácím videem, podkreslenými hudbou Jaroslavova mládí. Postupně odhaluje jeho rozčarování z prvního manželství, spory s dospělými dětmi a celkovou životní frustraci, jež ústí v účast na extremistickém politickém hnutí. Remo s lehkou ironií zprostředkuje náhled na takovýto názorový vývoj zklamaného člověka, nacházejícího útěchu v národovectví.

Zvláštní cenu poroty na karlovarském festivalu získala také Erika Hníková za Každou minutu života. V průběhu jednoho roku natáčela ctižádostivou slovenskou rodinu Lenky a Michala, kteří chtějí ze svého nyní čtyřletého syna udělat šampiona. Odmalička ho podrobují výchově orientované na výkon a úspěch. Miško musí dodržovat pevně stanovený program tréninků, výsledky se měří a počítají a následuje buď pochvala, nebo pokárání. Sportovní dril doplňuje výuka cizích jazyků. Matka s Miškem proto nemluví mateřštinou, ale německy. Podivné je, že mu rodiče nečtou pohádky ani nevyprávějí žádné příběhy. A mezi sebou hovoří výhradně o chlapcově rozvoji. Je to rozvoj dovednostní a znalostní, ne však citový a morální. Rodiče sice Miškovi dávají najevo lásku, jenomže tato láska je podmíněná: dítě je akceptováno, když úspěšně plní úkoly. Svou sebehodnotu si tedy časem bude spojovat pouze s výkonem. Je podněcováno ke konkurenčnímu boji, s ostatními dětmi soutěží, ale nemá kamarády, s nimiž by si hrálo, nemá žádný prostor pro spontaneitu. Režisérka zaujala pozorovatelský postoj a nechala na divákovi, aby si na tento způsob výchovy utvořil vlastní názor. Ten může oscilovat od pohoršení nad rodiči zneužívajícími bezbranného potomka k naplnění vlastních ambicí až k obdivu nad nasazením, s nímž se mu věnují. Při svatbě vyjádřili, že ze svého dítěte chtějí vychovat úspěšného člena společnosti. Dle mého názoru vychovávají bezcitného individualistu ženoucího se za imaginárním vítězstvím. Hrozí mu, že se kvůli tomuto fatálnímu vtisku nikdy nedobere k poznání, že život není sportovní zápas a jeho hodnota se nepočítá na body.

Podnětem k natočení Rekonstrukce okupace byl Janu Šikolovi nález tříhodinového profesionálního záznamu invaze sovětských vojsk v osmašedesátém. Režisér rozkrývá příběhy osob, které se ve zveřejněném záznamu poznaly a přihlásily se na jeho výzvu. Z jejich výpovědí vyplývá, že teror, ztráta příbuzných, bezmocnost, marnost vzpoury i rezignace a konformismus nadobro poznamenaly jednotlivce a potažmo celý národ. Dokumentární připomínka tohoto traumatu představuje realistický pandán k jeho uměleckému zpracování ve filmu Okupace (viz recenze v DN 14/2021).

Mezi medailony kulturních osobností letos zřejmě upoutají dokumenty o Werichovi a Kunderovi, ale bohužel spíše slavnými jmény než výjimečnými filmovými kvalitami. Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer ve snímku Jan Werich: Když už člověk jednou je… nepřinášejí nic objevného obsahem ani formou. Spíše jen sdělují nejmladší generaci, že tenhle klasik byl docela cool. Na středoškolské studenty také jako by cílil didaktický opus Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti. Je pod ním podepsán opět Miloslav Šmídmajer, jemuž devótnost vůči ikoně nedovoluje vybočit z předem daných mezí. Kunderovu osobnost zachycuje jen skrze výpovědi jeho přátel a známých (mimo jiné Milan Uhde či Jan Kačer), čtenářů (mimo jiné Yasmina Reza), překladatelů, nakladatelů a českých (Karel Steigerwald) i francouzských studentů a herců v inscenacích jeho děl (Jiří Bartoška) a doplňuje je několika staršími televizními rozhovory s ním někdy těsně po nucené emigraci v roce 1975.

Mnohem uvolněněji ve Snech o toulavých kočkách portrétuje David Sís svého bratra Petra, výtvarníka, autora dětských knih a animovaných filmů. Ten navzdory světovému věhlasu zůstává skromným zasněným klukem. Lehkost, s níž se reálně i na křídlech fantazie pohybuje mezi Brnem, Prahou a novým americkým domovem, zprostředkují poetické animované pasáže. Osobní vztah režiséra a protagonisty umožňuje přirozený vhled do umělcova vnitřního světa.

Kdybych měla více tiskového prostoru, výčet dokumentů, co stojí za vidění, by mohl ještě pokračovat. A to je v rámci filmové bilance na konci roku myslím dobrá zpráva.

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 10. ledna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O životech, které filmem nekončí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ