Oáza se zurčením omezeným
Jubilejní pátou, Desertní kvidouli, naservíroval svým fanouškům Cabaret Calembour. Připočteme-li však k jejich kabaretním počinům i ty ryze činoherní, je červnová novinka již sedmou inscenací z dílny CC. A po Radokem oceněném Plejtvákovi, ironizujícím český patriotismus v době národního obrození, druhým pohostinským angažmá herce Ivana Luptáka, někdejšího spolužáka tria Šotek-Orozovič-Suchý z Tábora. A právě především díky jeho hypnotizujícímu komediálnímu herectví je Desertní kvidoule skutečnou lahůdkou.
Foto: Michal Hančovský
Po vystřídání vedení v Divadle Na zábradlí, kde byl Lupták od školy v angažmá, se herec rozhodl odejít na volnou nohu, kde je nyní i Jiří Suchý z Tábora, a zatímco Igor Orozovič zůstává vytížen v souboru činohry Národního divadla a dramaturg Milan Šotek šéfuje Činohře Národního divadla Brno, Lupták se Suchým si na tento „desert“ počkali rok a půl až dva od svých posledních premiér. A díky této pauze jako by se (především Lupták v titulní roli) do hraní pustili s úplně novou energií. Na rozdíl od všech předchozích počinů z dílny CC je Desertní kvidoule ryze pánskou záležitostí: jedinou herečkou je tradiční spolupracovnice souboru Lucie Polišenská, jež ovšem vystupuje pouze v předtočených filmových projekcích na plátně v mužské roli Sultána, který komunikuje s herci na scéně. Jeho dvě dcery na vdávání naopak ryze parodicky ztvárňují Milan Šotek s nerovnoměrně vycpanými prsy, představujícími kozy jako vozy (tohle je Velký vůz a tohle je Malý vůz), a Jiří Suchý z Tábora, zpívající navzdory všem narážkám na jeho pěvecké nadání, jež jsou v tvorbě CC jakýmsi evergreenem již od jejích počátků, neohroženou fistulí.
Foto: Michal Hančovský
Parodie ženského pohlaví se všemi známými klišé je přitom jen jedním z dílků nekorektní show na téma environentertainmental kabaretu, již tvůrci v anotaci naopak prezentují coby korektní, dokazujíce publiku, že nejsou jen netečnými boomery, snažícími se spolu se svými věrnými diváky ubavit k smrti. Jejich novinka je skutečně prvním počinem, který se pouze lartpourlartisticky nezhlíží v kudrlinkách slovních hříček, ale výrazněji brousí do aktuálně silně rezonujících společenských témat. Děj nové Šotkovy aktovky Sultán nad zlato se totiž odehrává ve vysychající oáze v poušti, a když se tudy procházející beduín v podání Ivana Luptáka podiví, že její obsluha, již ztvárňuje Igor Orozovič v doprovodu ležícího kartonového velblouda, získala povolení k provozování živnosti, Orozovič odvětí: my jsme oáza se zurčením omezeným. A k ekologickému tématu, recyklujíce staré písně v čele s kultovními Igelitkami, se tvůrci navracejí i v kabaretním pásmu, jež tentokrát zcela nově (a vzhledem k nastavení divácké pozornosti podle mě vhodněji) činoherní polovině nepředchází, nýbrž na ni s novým gejzírem energie a Orozovičových chytlavých melodií navazuje.
Žádný skutečně zásadní přerod souboru se ovšem nekoná, neboť sdělením inscenace je nakonec jen skutečnost, že tvůrce z Cabaretu Calembour ekologie, LGBTQ+ a další současná, v tvorbě jejich mladších následovníků již vcelku populární témata zajímají, ale jako umělci k nim stejně mohou jen a pouze přitahovat pozornost – anebo si z hyperkorektnosti, s níž se k nim dnes čím dál více přistupuje, s nadsázkou vystřelit. Jejímu sílícímu postavení ve společnosti sice rozumím, ale v umění, které by mělo být ze své podstaty svobodné a meze překračující, se mi zdá poněkud nešťastná (velmi jsem proto ocenila např. Havelkovo Vykouření). I ke správným myšlenkám je zkrátka třeba přistupovat kriticky, aby se jejich zastávání nezvrtlo ve fanatismus a demokracii nevystřídala nová, zdánlivě dobře míněná totalita. To už tady přece (ne)jednou bylo.
Foto: Michal Hančovský
Cabaret Calembour se vždy prezentoval mottem odskakujeme si z velké na malou, jelikož se jeho členové odreagovávají od velké činohry divadlem malých forem. Ale právě tady, v téhle osvěžující oáze nápadů, jsou podle mě doma. Šotkovy slovní hříčky by se daly s trochou nadsázky přirovnat k imerzivnímu divadlu, protože ani v tomto případě nemá divák šanci napoprvé zachytit vše, a když půjde na představení opakovaně, pravděpodobně se pokaždé zasměje na různých místech. Tak doufejme, že tahle oáza jen tak zurčet nepřestane.
///
Cabaret Calembour, Praha – Milan Šotek, Igor Orozovič, Jiří Suchý z Tábora: Desertní kvidoule. Výprava a režie kolektiv, hudba Igor Orozovič. Premiéra 6. června 2023, Studio PalmOFF, Divadlo pod Palmovkou, Praha.
Komentáře k článku: Oáza se zurčením omezeným
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
