Oáza svobody
Vzpomínka na doktora Václava Štěpána (30. 12. 1941 – 30. 12. 2023)
Uprostřed krásného města teče mnohaproudá dálnice, uprostřed ní trčí na neklidném ostrově ctihodné Národní muzeum a v jeho útrobách bojují s agresivními zplodinami několikasetleté sbírkové předměty. K nim patří i originály rukopisů českých literárních ikon, staré divadelní cedule, loutky, fotografie nebo makety divadelních scén. A sem, do divadelního oddělení, sice trochu archaického, ale na svou dobu velmi komfortního hnízda, zavedly poměry nás čtyři mladé maminky. Komfortního nejen proto, že jsme všechny měly rády divadlo (a měly s ním své životní plány, i když možná trochu jiné, než jak to s nimi nakonec dopadlo), ale především proto, že jsme se tu setkaly se skvělými, podobně naladěnými a lidsky nám blízkými odborníky. Především s Vilmou Pecharovou, Jindřiškou Patkovou, Evou Sebevovou a neopominutelným Dr. Jiřím Hilmerou.
Eva, dcera chartistky a redaktorka samizdatů, Jarka vyhozená kvůli podpisu Charty 77 z posledního ročníku školy a její kamarádka Bára, kterou ze školy nevyhodili jen proto, že ji stihla dokončit. A já, Anna, manželka chartisty, sousedka a kamarádka hlavního zloducha z Hrádečku. Každá nějak zapletená v nezávislých, režimu ne zrovna příjemných aktivitách, které jsme s sebou tahaly i do práce, přes vrátnici hlídanou Lidovými milicemi, a to včetně návštěv Vlasty Chramostové, Standy Miloty, Dany Němcové či Václava Havla… V každé jiné znormalizované instituci by to znamenalo vyhazov. Naše oddělení ale vedl PhDr. Václav Štěpán.
Lehké to však neměl. Denně se musel vyrovnávat s nesmyslnými normami ideologicky řízené kultury, s absurdními byrokratickými nařízeními, s trvalou hrozbou personálních čistek, s nekompetentními nadřízenými, s cenzurou. A s námi.
Všechny máme díky panu šéfovi – ano, tak jsme ho po vzoru starších kolegyň s úctou oslovovaly – na léta v Národním muzeu hezké vzpomínky, které si ta doba vůbec nezasloužila. Pro Báru to byla oáza svobody – vážila si možnosti pracovat s lidmi, s nimiž mohla otevřeně debatovat o společenské situaci, půjčovat si samizdatové knihy a časopisy, probírat otevřeně divadlo oficiální i to zakázané. Zároveň jsem zde poznala i skvělé „hosty“, které ke spolupráci přizval pan doktor Štěpán – za všechny jmenujme literárního historika Jiřího Brabce, který nám při katalogizování otevíral literární svět let šedesátých… Jednání pana doktora v rámci oddělení Bára popsala jako svéráznou směs důsledného vedoucího vyžadujícího výsledky (katalogizace, příprava výstav apod.) a tolerantního a chápajícího mužského, který s úsměvem přecházel některé zvláštnosti převážně ženského kolektivu. A konkrétní vzpomínky? Nadšení pana šéfa, když se v roce 1985 opravdu potvrdilo, že divadelní oddělení objevilo vzácný rukopis první verze dramatu Maryša, který byl po mnoho let ukryt v knihovně Jana Rusého. Nebo naše společné návštěvy u pana Dr. Scheinpfluga ve vile Karla Čapka, zejména pak jeho zaujetí, s nímž nám představoval své plány na vybudování Muzea českého divadla…
Jarka nám napsala: Doktor Štěpán. Málomluvný šéf, vždy tak trochu na útěku… Byla jsem samozřejmě vděčná, že mne přijal, že jsem mohla pracovat v badatelně divadelního oddělení Národního muzea. To místo bylo pro mne vzácným a navíc oficiálním důkazem, že jsem se opět přiblížila divadlu, a příležitostí potkat se s mnoha vzdělanými a zajímavými lidmi, kteří tam přicházeli bádat. Navíc jsem si vážila všech kolegů, mezi námi všemi panovala naprostá názorová otevřenost a důvěra. Takovému oddělení tehdy doktor Štěpán velkoryse šéfoval.
Srdečnou atmosféru potvrzuje i Eva: Navzdory nepříliš přátelské době existovaly i v osmdesátých letech kouty poskytující úkryt, obživu a překvapivě přátelské společenství. K nim patřilo divadelní oddělení Národního muzea pod vedením Dr. Václava Štěpána. Už jeho samotná ochota přijmout mne do zaměstnaneckého poměru jako záskok za kolegyni, která nastupovala na mateřskou dovolenou, byla neobvyklá, neboť řada předešlých neúspěšných pokusů zaměstnat se někde v oboru mne přesvědčila, že vzhledem k ne zcela uspokojivému kádrovému profilu to nebude procházka růžovým sadem. Po uplynutí mateřské dovolené mé kolegyně se pan šéf zasadil o to, abych v jakémsi skrytém pracovním poměru mohla v práci v jeho oddělení léta pokračovat kryta nejrůznějšími krátkodobými smlouvami, dohodami o provedení práce a posbíranými zbytky krácených úvazků jeho spolupracovnic. Obklopen okruhem štěbetavých kolegyň statečně snášel nestandardnost naší skupinky plně zahlcené běžnými existenčními starostmi, péčí o chrchlající děti a stárnoucí rodiče i sháněním nedostupných komodit, které zabíralo jistý čas i v našem pracovním rozvrhu. Se zájmem i přivřenýma očima pozoroval samizdatový výměnný cvrkot na pracovišti, do kterého se čtenářsky zapojoval. Mnozí návštěvníci divadelního oddělení zhusta nepatřili k těm režimem oblíbeným, zato k těm zajímavým jistě. Těžko neocenit v této souvislosti jeho toleranci, inteligentní špičkování s velkým nadhledem, kterého mu bylo k řízení naší neřiditelné skupinky vskutku třeba, temperamentní výbušnost, jež nikoho kromě jeho samého neohrožovala, mimořádnou píli, která v té době nepatřila k nijak ceněným vlastnostem, a hlavně erudici a laskavost. A taky statečnost, ba i humor, s jakými snášel své vlastní hendikepy – mimořádně mizerný zrak a značně oslabený sluch. Své vnitřní boje, ať už byly jakéhokoli původu, před námi skrýval, do takové blízkosti jsem se k němu jako o dost mladší kolegyně nikdy nedostala. Že existovaly, o tom není pochyb. A že se s nimi vypořádal čestně a statečně, považuji za obdivuhodné.
Mě, dezertérku z fakulty, sice laskavě a skoro s omluvou, ale nekompromisně poslal zpět do školních lavic. Děkuji za to.
Dr. Václav Štěpán byl ale především odborník, svědomitý dokumentátor a literární nadšenec. Není namístě, abychom tu hodnotily výsledky jeho práce, nicméně alespoň připomeňme, že byl spoluautorem zásadních publikací o Prozatímním a Stavovském divadle, mnoha důležitých bibliografických soupisů, literárních slovníků, divadelních ročenek, že spolupracoval na výzkumném projektu na záchranu a zpřístupnění obsahu historických divadelních cedulí. Především se ale pan šéf v letech, na která tu vzpomínáme (a která nesou pečeť všeobecného šlendriánu a nekompetentnosti), systematicky věnoval „dělání“ pořádku v oboru, kde to šlo vždycky ztuha – v paměti divadla. Nejprve ve Scénografickém, později Divadelním ústavu, a ještě později v divadelním oddělení Národního muzea vymyslel a zavedl systém, jak zachytit, popsat a přetavit ve srozumitelnou informaci něco tak nepostihnutelného, jako je divadelní představení. Přes všechnu toleranci, o níž tu píšeme, od nás důsledně vyžadoval jeho uplatňování. Ve své všeobecně ceněné vědecké práci se zabýval literaturou přelomu 19. a 20. století, tedy epochou velkých snů o svobodě a nezávislosti, dobou, která byla kolébkou původního českého dramatu a poezie, ale i drsného, často nevybíravého humoru, byla dobou silných osobností. Za sebe mohu stvrdit, že jsem k panu doktorovi cítila respekt a zdvořilý odstup, ale tušila jsem – a tak na něj stále vzpomínám –, že v něm vedle perfekcionisty a systematika dřímal i buřič, umělec, bohém a tak trochu „lišák“. Osud mu bohužel nedopřál nezávislost a svobodu, o které snil se svými dávnými literárními hvězdami. Svou výjimečnou osobnost se mu podařilo uhájit, byť ho to muselo stát spoustu temných, vyčerpávajících a krutých vnitřních bojů.
Pan šéf byl milý a slušný člověk a my mu dlužíme díky za azyl v dobré společnosti při dobré práci.
Anna Freimanová, Eva Lorencová, Jaroslava Šiktancová, BarbAra Tůmová
Komentáře k článku: Oáza svobody
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
