Občas se stane zázrak
Představuji si, jak se někde u vína sešli Jiří Nekvasil s Jaroslavem Duškem a ten nadhodil, že má námět na malou operu. Beru, odvětil Nekvasil poté, co mu Dušek odvyprávěl příběh zázračného uzdravení ochrnutého, který jako by vypadl z biblických časů, ale odehrál se v roce 1981 na moderní klinice v Heidelbergu. Hudbu že by napsali Mario Buzzi a Ondřej Smeykal, Dušek napíše libreto, Nekvasil zrežíruje. Vůbec nechci zlehčovat podobná početí opery, dobrá díla vznikají i z letmých setkání.
Autoři postavu Kubyho rozdělili do tří podob: Hlas, Tělo, nehmotné Alter ego FOTO MARTIN POPELÁŘ
Nevím, jestli lze dílo L2: Brána života! označit za operu. Autoři mu dali podtitul Úzdravné operum podle životního příběhu Clemense Kubyho. A dopisovali ho ještě v průběhu zkoušek – to Mozart Dona Giovanniho také.
Tajemný název je odvozený od označení páteřního obratle L2, v čínské medicíně nazývaného Brána života, který si Clemens Kuby, nadějný politik zelených, zlomil pádem z patnáctimetrové střechy. Lékaři mu sdělili, že ho v nejlepším případě čeká invalidní vozík. Dlouhé měsíce ležel přikurtován nehybně k lůžku. Obtížně se mu dýchalo, vdech i výdech byly spojeny s bolestmi, proto se naučil dýchat úsporně, což ho dovádělo do změněných stavů vědomí, konstatuje úvodní poznámka libreta. Mohl jen meditovat, soustředit duchovní síly na své zranění. Přerušil kontakty s vnějším světem. S překvapením zjišťoval, že jeho tělo reaguje. K úžasu lékařů. Po dlouhé rehabilitaci Kuby odešel den před Štědrým večerem roku 1981 z kliniky do normálního života. Žije v Německu, učí a věnuje se léčebné metodě, kterou díky svému zranění objevil – prostým konstatováním libreto končí.
Dílo autoři rozdělili do sedmi samostatných epizod věnovaných jednotlivým fázím příběhu a léčení. Žádná popisnost, ještě tak první dva obrazy deklarují způsob, jakým k úrazu došlo, a dosavadní život Kubyho ve vysoké společnosti, další však směřují do vnitřních promluv, meditací, průzkumů stavů těla a duše. Žádné plačtivé emoce, ale racionální demonstrace, pro které autoři postavu Kubyho rozdělili do tří podob: Hlas, Tělo, nehmotné Alter ego. Zpívají či skandují se vysoce stylizované texty složené z jednotlivých slov, do kterých jsou rozbité i náznaky dialogů. Typické Duškovy hrátky s jazykem, s fantazií, neváhá použít dětské říkadlo a nonsensové pasáže. Nikdy není jisté, kdy co myslí vážně, jestli si tak trochu z lidí neutahuje.
Hudba je naopak postavena na duchovních prostých frázích, na jejich opakování, na spočinutích. Občas situace trochu dramatizuje, třeba hned úvodní scénu úrazu. Vnáší mystično a tajemno, mimo jiné použitím orientálních názvuků. Hudba je to přehledná, melodická, sdílná, v prostředcích až insitní, stroze instrumentovaná. Slouží příběhu a způsobu jeho vyprávění, nedere se do centra pozornosti. Má schopnost vtáhnout posluchače do meditací. Vlastně celá inscenace je svým způsobem účinnou duchovní seancí – diváci v závěru spontánně děkovali potleskem spíš za prožitek než umělecký dojem. Těm cyničtějším, mně určitě, přišly některé pasáže až příliš prostinké, zdlouhavé, možná neumělé, pro které lze skladbu podezírat tak trochu z vnějškového laciného šauklířství. Proč ne, na vysoké umění se tu nehraje.
Jiří Nekvasil skladbu naprosto správně převedl do analogicky průzračného jevištního tvaru, s výstižnou sporou scénou, prostředky upomínajícími na avantgardní konstruktivisty. Názorné demonstrace dění kolem nemocného připomíná inscenace Jiřího Frejky a Jindřicha Honzla z původního Osvobozeného divadla. Juraj Čiernik a Jan Vlas pohybově a výrazově sugestivně demonstrovali trojdílného Kubyho, rytmický chór a epizodní postavy pro ně dotvářely prostředí čistě formalistními pohybovými a tanečními prvky. Důsledným odmítnutím jevištní popisnosti skladbě velmi pomohl právě režisér, nic jako ze života, ale z duchovního světa.
Jaroslav Dušek je tváří z plakátu inscenace, ale divákům se věnuje sotva deset minut z celkově asi hodinové produkce. V obleku, jako správný guru bosý, převypráví příběh přesně v intencích skladby – šikovné, protože jevištní produkce je poté průzračně srozumitelná do nejmenších detailů, přes formalistní výrazové prostředky. Dušek se umí divákům vemluvit a v dnešní době přeříkávajících se moderátorů zaujme už vytříbenou jasnou řečí bez zádrhelů. Jeho čeština se krásně poslouchá. Dohovoří a usedne mezi diváky jako jeden z nich.
Původně jsem pochyboval, proč má takové dílo hrát muzikálový soubor. Ale bylo to jediné rozumné řešení, činoherci ani operní sboristé či sólisté by něco takového nezvládli. Všichni aktéři své úkoly splnili jako profesionálové, ať už měli ze stylového výletu jakékoli pocity, nedali je znát.
Na premiéře své uzdravení předvedl sám Clemens Kuby, který Ostravu při té příležitosti navštívil. Škoda, že nemůže na každé repríze názorně demonstrovat, že zázraky se dějí. Jen se o nich, jak říká Dušek, nedozvídáme tak často jako o malérech.
Ondřej Smeykal – Mario Buzzi – Jaroslav Dušek: L2: Brána života! Libreto Jaroslav Dušek, hudba Ondřej Smeykal a Mario Buzzi, režie Jiří Nekvasil, hudební nastudování a dirigent Marek Prášil, instrumentace Mario Buzzi, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová, choreografie Adéla Stodolová, sbormistr Adam Sedlický. Světová premiéra v Divadle Jiřího Myrona 21. dubna 2016.
Komentáře k článku: Občas se stane zázrak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
