Divadelní noviny > Blogy

Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 1)

Profesí jsem psycholog, dosud činný v jedné brněnské poradně. Stejně dlouho se věnuji kulturní publicistice. Ozkoušel jsem si i redaktorskou práci (Svobodné slovo, Kam v Brně). Vždy mě bavily různé publicistické žánry. Blízké jsou mi fejetony, glosy, reflexe. Tištěné byly v novinách, časopisech i v knižní podobě, vysílány v rozhlase. Spolupracoval jsem i s televizí. Je mi ctí, že budu moct přispět občas a nepravidelně na web Divadelních novin. Ať již reflexí divadelní (nepovažuji se za kritika) či ve fejetonovém ladění na téma divadelní i nedivadelní. Ostatně, jak se říká, svět je jedno velké divadlo… Tak trochu se stále se opakujícím repertoárem…

Jaroslav Štěpaník

///

Občasník nejen divadelní (No. 1)

V rychlém sledu uvedlo NdB tři premiérová představení. Liší se dobou vzniku, časovým zasazením děje i provedením. Blízká si jsou zaměřením na pohled na člověka v soukolí společenského dění vystaveného situaci sociálního tlaku.

Dobové tance

V Mahenově divadle se 28. února konala brněnská premiéra hry Karla Steigerwalda Dobové tance v režii Ivana Krejčího. Hra z počátku osmdesátých let nemůže asi tak silně rezonovat jako v době původního uvedení uprostřed „normalizace“ začátkem osmdesátých let minulého století. Odehrává se v revolučním roce 1848 a letech následujících, též „normalizačních“. Je fraškou, v níž v karikaturní nadsázce defilují místní představitelé obce, někdejší odvážní „revolucionáři“. V trapně groteskním trojlístku možno vidět ty, kteří v různých etážích moci ve vypjatých historických momentech mění kabáty. Opouštějí, co je předtím – a nejspíš především – mělo vynést výš. Žijí v přesvědčení, že se nezpronevěřili a že podstatné, zač bojovali, zachránili. Oportunistou je i představitel místní šlechty. A korunu panoptikální skupině nasazuje reprezentant někdejší vídeňské moci, vyšetřovatel místních „revolucionářů“ – sám přízemní poživačný prospěchář.

Hra byla přirozeně napsána jako alegorie normalizace, jak byl nazván po zmařeném demokratizačním pokusu roku 1968 pravý opak stavu společnosti.  O české národní povaze bude se hrát ve vídeňské architektuře, píše se v programu. Nenajdeme tu však dost nejen o tzv. české národní povaze, ale i o charakterech obecně? Kromě ústřední trojice, přizpůsobující se době a současně roztáčející její kola, tu máme představitele šlechty i dobové moci. A jsou tu i další, civilně podané postavy. Idealistický mladý podučitel se nevzdává přesvědčení, ponese tedy důsledky. Hodí se jako obětní beránek. Ta, co ho miluje, je připravena jít za ním do všeho. Z citu, z lásky. Její otec, inteligentní, předvídavý, a tudíž skeptický, vypovídá možná i víc o „poučeném“ českém charakteru, než trojlístek místní vrchnosti podaný v přílišné karikaturní nadsázce.

Expozice hry se zvolna rozjíždí. Druhá část přináší větší spád. Scénické řešení, inspirované „vídeňskou architekturou“, zastavělo scénu starým nábytkem snad až příliš do poschodí. Inscenace nabízí smích i zamyšlení nad oportunní českou cestou ústupků ve falešné hře o zachování „toho podstatného“.

///

Protokol

Na scéně Reduty v režii Martina Glasera se 14. února pod názvem Protokol odehrálo zasedání městské rady v Big Cherry. Hlavní bod: příprava každoroční slavnosti, připomínky slavného místního vítězství nad indiány. Rušivým elementem schůzování, napsaného a inscenovaného tak, že baví a osloví snad ve všech koutech světa, je mladý, aktivní rebel a rýpal, v městečku i v radě přitom nováček.  Žádá vysvětlení, proč chybí zápis (protokol) z minulé schůze a z jakého důvodu byl jeden z členů rady odvolán.

Americký autor Tracy Letts napsal příběh dovednou rukou zkušeného dramatika. Pestrou mozaiku postav a osobitých figurek ve statické situaci schůzovního jednání umně „rozhýbala“ ruka režiséra Glasera. S citem pro vykreslení lidských typů a vedení herců, kteří se svých rolí výborně chopili. První půli představení provázel častý divácký smích, jistě se opírající o zkušenosti ze setkání s podobnými „týpky“.

Divák tuší, že dramatické vyvrcholení se dostaví po přestávce, že „pes je zakopán“ v oné každoroční slávě. Tak se i stane. Příběh vyvrcholí odhalením skutečnosti, avšak i dramatickým „vývojem“ ústředního hrdiny. Hra je nesena současným světovým trendem vyrovnávání se s minulostí, mj. spjatým i s „vinou bílého muže“. Ze zdařilé inscenace odchází divák jistě s pocitem, že na lži nelze stavět. Že žádná pravda nemá být zamlčována, mlžena, ani zkreslována z „dobré víry“ v souladu s jakýmikoliv dobovými mýty.

///

Monument

Za „světovou premiéru“ možno považovat každé dílko ponejprv uvedené v kterémkoli místě světa. Většina z nich se za humna ze země původu nedostane. Užití takového přívlastku, navzdory tomu, že nelže a neklame, je dobré zvážit. Může se stát, že zapůsobí „nafoukle“, vzbudí dojem o nedostatku skromnosti, nekritičnosti autora či realizátorů. To však jen na okraj a s tím, že toto se ani trochu nevztahuje k následujícímu.

Třetí a vlastně první únorovou premiérou NdB, je Monument (prem. 7. 2. 2020). Libreto pro brněnskou operu napsal David Radok, současně i režisér a autor scény. Inspiroval se skutečným životním příběhem sochaře Otakara Švece. Hudbu vytvořil skladatel a dirigent Marko Ivanovič. Spolupráci na brněnské scéně si již úspěšně vyzkoušeli, tentokrát to však byla poprvé i autorská. A… dopadla na výtečnou!

David Radok v osudu sochaře Švece dlouho spatřoval předlohu pro operu. Vítěz soutěže na návrh sochy velkého generalissima v době nejtužší podoby totalitního režimu zvolil nakonec dobrovolný odchod z tohoto světa ještě před odhalením monumentálního tendenčního díla. Libreto převzalo námět a hlavní dějovou osu z této události, velmi promyšleně však odstoupilo od konkrétních reálií. Příběh tím posiluje nadčasovost. Dějem a pojetím dává autor předlohy znát, že přihodit se mohl či může kdykoliv na kterémkoli místě zeměkoule.

V rovnováze s děním na jevišti souzní emočně silně působivá hudba. Za scény proniká tísnivá, šerá atmosféra. Klíčový souboj umělce s mocí není pouze podléháním jejímu nátlaku. Jsou zde současně a přirozeně i lákavé svody, jež přízeň mocných nabízí. Vždy jde o vlastní vědomí a svědomí. Vnitřní střety lidských jedinců se nevyhýbají žádné době, diktatura a totalita je ovšem přinášejí ve vyhrocené, krajní podobě.

Opera Monument je světovou premiérou a současně velkým a jednoznačným úspěchem autorů, jevištních realizátorů a také opery Národního divadla Brno. Jde o nádherný příklad moderní opery, která umí oslovit milovníky té klasické, stejně tak jako publikum, které jinak tento žánr míjí. Zapůsobí myšlenkou, dramatickým dějem, působivou hudbou, výkony pěvců, orchestru i sboru. Inscenace má všechny předpoklady oslovit nejen české diváky. Doufám, že progresivní vedení NdB najde cestu, jak operu představit i světu.

…

Národní divadlo Brno – Karel Steigerwald: Dobové tance. Režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, Jaroslav Jurečka, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandrlík. Osoby a obsazení – Devátý: Jan Grygar, Devátá: Jana Štvrtecká, Bartoš: Ivan Dejmal, Houska/Hvězdenský: Pavel Čeněk Vaculík, Kučera: Jakub Svojanovský, Cilka: Zuzana Černá, Himl: Vladimír Krátký, Hrabě: Martin Siničák, Řehtáček: Pavel Doucek, Mařena: Hana Tomáš Briešťanská. Premiéra 28. února 2020 v Mahenově divadle v Brně.

Národní divadlo Brno – Tracy Letts: Protokol. Režie Martin Glaser, dramaturgie Barbara Gregorová, scéna: Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Martin Pacek, překlad Pavel Dominik. Osoby a obsazení – Pan Peel: Vojtěch Blahuta, starosta Superba: Martin Sláma, paní Johnsonová: Tereza Richtrová, pan Blake: Roman Blumaier, pan Breeding: Petr Bláha, pan Hanratty: Tomáš David, pan Assalone: Matej Marušin j. h., paní Innesová: Eva Novotná, paní Matzová: Monika Maláčová, pan Oldfield: Bedřich Výtisk, pan Carp: Martin Veselý. Premiéra 14. února 2020 v divadle Reduta, Brno.

Národní divadlo Brno – Marko Ivanović: Monument. Hudební nastudování, dirigent: Marko Ivanović, režie, scéna: David Radok, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Přemysl Janda, sbormistr: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová, asistent dirigenta: Kostiantyn Tyshko, asistent režie: Otakar Blaha, Vojtěch Orenič, asistent scénografie: Renáta Weidlichová. Osoby a obsazení – Sochař: Svatopluk Sem j. h., Manželka: Markéta Cukrová j. h., Kolega: Roman Hoza, Ministr kultury: Ondřej Koplík, 1. tajemník: David Nykl, Manželka 1. tajemníka: Martina Mádlová, Milenka: Tereza Kyzlinková, Zpěvačka: Andrea Široká, Tajný muž 1: Igor Loškár, Tajný muž 2: Petr Levíček, 1. náměstek: Pavel Valenta, 2. náměstek: Petr Karas, 2. sochař: Martin Novotný. Premiéra 7. února 2020 v Janáčkově divadle v Brně.

///

Více na i-DN:

Protokol:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 534)

…

Monument:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 530)

Monument

• Autor: Jaroslav Štěpaník
• Publikováno: 7. března 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ