Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 19)
Jednou z odložených premiér Činohry Národního divadla Brno se stala slavná hra Antona Pavloviče Čechova (1860-1904) Racek. Po odkladu zaviněném pandemií covidu ji inscenátoři a herci představili premiérovému publiku 7. září 2021.
Foto: archiv divadla
Od konce 19. století oslovuje Racek další a další generace diváků, je dramatem živým, drobnokresbou postav a náhledem do jejich niter dramatem přesahujícím dobu, v níž se děj odehrává. Po prvním uvedení hry 17. října 1896 v Alexandrinském divadle v Petrohradě tomu nic nenasvědčovalo. Čechov, jako by neporozumění předvídal, psal o hře v rozporu se všemi pravidly dramatického umění… mnoho debat o literatuře, málo děje, pět metráků lásky. Čechov, umělec a senzitivní člověk, vnímal neúspěch silněji, než odpovídalo skutečnosti, nezdar pociťoval jako osobní tragédii, pozbyl chuť do psaní dalších her.
Vše se obrátilo za dva roky. Přítel, Vladimír Němirovič-Dančenko, jeden ze zakladatelů Moskevského uměleckého divadla, žádal Čechova, aby svolil k uvedení na této, tehdy nové scéně. Ten, po naléhání, přece jen souhlas dal. K. S. Stanislavský, druhý ze zakladatelů později slavného MCHATu, režisér Racka, po prvém pročtení text odložil, jako nedramatický, pro divadlo nevhodný. Dančenko ho přiměl přečíst si text znovu. Stanislavský se tentokrát začetl, objevil, co mu předtím uniklo. Úspěšná premiéra 17. 10. 1898 je divadelníky brána jako významný den moderního divadla. Přínos byl i komerční, uchránil začínající scénu před bankrotem.
Foto: archiv divadla
Postavy hry, jako v jiných hrách Čechova, jako by se nalézaly ve stojaté vodě, z níž není úniku, pod hladinou však šumí a bublá životním neuspokojením, nenaplněnými tužbami, pocity marnosti a osobního selhání. To vše náhle vyvře na povrch, rozbouří hladinu, aby se zanedlouho opět zcelila v předchozí zdánlivou nehybnost. V Rackovi se setkáváme se skupinou různorodých, přesně vykreslených postav, jež spojují pocity osobní nenaplněnosti. Osudy všech se proplétají, vesměs ne šťastně, míjejí se v očekáváních a vlastních představách. V každé z postav dříme touha vymanit se z šedi života, z průměrnosti vlastního bytí. Společným pojítkem prolínajícím celou hrou je zájem a obdiv k umění a umělcům.
Ústřední osou dramatu je vztah matky a syna. Irina Arkadinová je známou herečkou, zahleděnou do svého umění a vlastního já. Sebestředná, teatrální, stále jak na osvětlené scéně, se silným sebecitem, skutečného citu k jiným se jí nedostává, náznak takového se vynoří jen, výjimečně. Tereza Richtrová výrazný typ výborně uchopila a ztvárnila.
Foto: archiv divadla
Manžel Iriny již nežije, jediný syn Konstantin (Viktor Kuzník) je osamělý, izolovaný, vnitřně rozháraný. Nedostává se mu pozornosti a lásky, chybí mu citové zázemí, které nenachází u matky, ta ho naopak podceňuje a sráží. Usiluje o lásku půvabné a nadané Niny (Eliška Zbranková). Snaží se dobýt uznání svého okolí, oslnit moderní divadelní hrou, kterou k návštěvě matky připravil. Nina, která by se ráda stala herečkou, má hlavní roli. Nic se nepovede, hra nezaujme, nikdo ji nechápe, je to fiasko. Matka glosuje necitelným posměchem, Nina přišla o šanci dát vědět o svém talentu. Neúspěšný autor a režisér předčasně ukončí představení.
Konstantinovu zklamání přidává na hořkosti i zášti přítomnost milence matky Borise Trigorina (Jiří Suchý z Tábora j. h.), úspěšného spisovatele. Konstantin ho nesnáší, nenávidí. Literát si rád stýská a stěžuje na literární dřinu, nekončící kolotoč, jenž autora nutí od povídky k další, čekající již na zpracování, nejšťastnější je u vody, na rybách. Zdá se, že obdobný postoj zaujímá k dívkám, které se úspěšnému muži vrhají samy do náručí, ač on se nijak vlastně nesnaží, nechává to na nich. Magnetem je zřejmě svým spisovatelstvím. (Spisovatelé bývali uctíváni, přijímáni jako duchovní vůdcové společnosti, téměř vizionáři a proroci. Takto vnímané postavení literátů skončilo u nás, myslím, v šedesátých letech minulého století.) A tak ve hře i Ilja Šamrajev, další z postav hry, s povoláním velmi prozaickým a kumštu vzdáleným, ovšem docela významným, vyzná se, jak moc si přál, stát se spisovatelem. (V roli pevně usazený a rozkročený Jan Grygar.)
Foto: archiv divadla
Nina se do Trigorina silně a bezhlavě zamiluje, zkomplikuje si tak další život, i když herečkou se přece jen stane, a cit k němu ji neopustí. To Máša si umí užít toho, co život nabízí, spokojenost však též nenachází. Do společného soužití bere, ne koho by ráda, ale s hrubě přímočarým pragmatickým kalkulem: co je v dosahu. Zuzana Černá ve své roli přesvědčí. Tím v dosahu, je učitel Semjon (Pavel Čeněk Vaculík), který ji miluje silnou závislostí, pro ni ubožák v naprostém područí jejího bezostyšně sobeckého a panovačného ega.
Jen krátce vytrhne spisovatele Trigorina ze sladké nečinnosti od židličky a pohody při lovu ryb citový vznět mladé temperamentní Niny. Je jeho jen úvahou, spíš představou, s níž si může chvíli pohrát, jak z místa odjet s ní, změnil chod stávajícího života. Nebo spíš na chvilku, nějaký den, dva s vítanou změnou, pak zpět za jistotou se slavnou herečkou. Nic z toho se nestane, kufry byly sbaleny zbytečně. Po bouřlivé scéně mezi herečkou a spisovatelem dochází ke smíru, vlastně i k poznání, jak moc se ti dva sami pro sebe vzájemně potřebují. Nerozhodnému, slabošskému Borisovi skýtá jistotu sebejistá, dominantní herečka, (mimo jiné sic také matka Konstantina), již rád otevírá potřebný jí prostor, oběma zřejmě vyhovujícího komplementárního vztahu.
Foto: archiv divadla
Ještě vypjatější, silnými emocemi nabitá, je scéna konfliktu syna s matkou, režijně i hereckými výkony strhující. Konstantin zahrne matku prudkými výčitkami a přidává na stupňující se agresi. Když je mu opláceno stejně tvrdě a nenávistně, zcela se zhroutí, rozpláče, jak malé dítě se stočí do klubíčka, úkryt nachází v otevřeném kufru, skryje se pod víkem. V matce se něco na okamžik hne, přiblíží se k němu, skloní se, objímají se. Snad jedinkrát v životě těch dvou dochází k citovému souznění. Netrvá dlouho. Brzy se vše navrací zpět, konflikt je ještě ostřejší a nepřátelštější.
Důležitá je přirozeně scéna před závěrem hry. Čas pokročil. Do místnosti s osamělým Konstantinem překvapivě vstupuje jeho životní láska. Jako ona i on si něco z dávných snů splnil. Je spisovatelem, je tištěn. S příchodem Niny se pro něj otevírají dávné naděje. Vše spěje však k jinému konci. Po jejím odchodu trhá a odhazuje jeden po druhém popsané listy.
U Čechova zvlášť záleží na každém slově i způsobu podání. Škoda, že ve významné závěrečné pasáži, nerad tak píšu, oběma mladým, talentovaným představitelům bylo málo rozumět, chvílemi jako by si špitali jen pro sebe a několik prvních řad. Mahenovo divadlo je poměrně velkým prostorem, není jistě snadné ovládnout ho celý i v tichém intimním dialogu. Někdy se zdá, že mladí herci přicházejí do divadel velmi dobře všestranně vybaveni a připraveni – pohybově, tanečně, hudebně, často schopni až žonglérských a artistických výkonů. Na malých scénách se s těmito dovednostmi výborně uplatňují, dobře také ve filmu a v televizi. S jevištní řečí, artikulací, přednesem to bývá někdy složitější. Pro velká kamenná divadla, která zvlášť potřebují udržet zájem návštěvníků středního, ale i pokročilejšího věku, kde, chtě nechtě, smyslová percepce slábne, nejde rozhodně o „banalitu“.
Foto: archiv divadla
Režisér inscenace Štěpán Pácl obsadil převážnou část rolí mladými talentovanými členy souboru, a odhlédnu-li od výše uvedené poznámky, s dobrým výsledkem. Zbranková a Kuzník přesvědčili dobrými výkony, posílit, a pozvednout by mohli v reprízách pozorností k piano poloze svých hlasů. Velmi se svým ztvárněním a projevem zamlouval Petr Kubes, jako Jevgenij Dorn, vnímavý, poučený pozorovatel a glosátor s psychologickým taktem. Opomenout nelze Janu Štvrteckou – Polinu, méně nápadnou, spíš trochu stranou se svým smutky, ne tolik na odiv dávanými.
Drama, které sám autor označil za komedii, skrze smutek a nostalgii v sobě nese i dost podnětů k zasmání či pousmání, jak je autoru a jeho „lidským komediím“ vlastní. Zajímavou inscenaci provází příznačná, melancholicky znějící hudba Marka Ivanoviče, hraje se na pěkně řešené scéně Jána Tereby, v kostýmech Aleny Dziarnovich.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 19)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
