Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 21)
Dne 30. září 1938 byla v Mnichově uzavřena dohoda stvrzená podpisy představitelů čtyř tehdejších evropských mocností. Šéfové západních demokracií Francie a Velké Británie Daladier a Chamberlain podepsali dokument s představiteli diktátorských režimů Hitlerem a Mussolinim. Na nátlak spojenců, kteří v zájmu uchování míru v Evropě, sami ustoupili tlaku Hitlera, se československá vláda podrobila. K jednání v Mnichově přizvána nebyla. Dohoda přinesla ztrátu velké části historických zemí, kde převažovalo obyvatelstvo německé národnosti. To ve své většině začlenění do tehdejšího nacistického Německa vítalo. Zvon zrady. Mnichovská dohoda a Československo 1938.
Mnichovská dohoda, fakticky diktát, byla tragickou tečkou za dvacetiletím úspěšně se rozvíjející první republiky, neblaze se „podepsala“ na poválečném vývoji, možno říct, že ovlivnila poválečný vývoji, stala se i předobrazem invaze v srpnu 1968 s následnou sovětskou okupací. Takové události nemohou nemít dopad na psychiku obyvatel, nepoznamenat „duši“ národa. Historie, zejména nedávná, a její uzlové body se nutně promítají do současného vnímání i dění. Z paměti nemizí, zůstávají živou zkušeností, poučením i varováním.
Cenné jsou práce historiků, opírajících se o fakta a objektivní deskripci nedávných dějů, přitom s dovedností psát srozumitelně, oslovit čtenáře, aby si mohli vytvořit vlastní názor na události zdánlivě dávné, časem překryté, které, dnes v naprosté většině, sami neprožili. O Mnichově, jako místu, kde se rozhodovalo „o nás bez nás“ se napsalo mnoho, stejně tak o příčinách a důsledcích. Věcně, srozumitelně a v přiměřeném rozsahu nabízí sled události, pro nás tragického roku 1938, kniha Zvon zrady. Mnichovská dohoda a Československo 1938. Má co říct širokému okruhu čtenářů, zvlášť bych ji doporučil mladé generaci.
Autorem je historik, P. E. Caquet, profesor Univerzity v Cambridgi, který se věnuje historii 19. a 20. století, a napsal několik publikací zaměřených na téma mezinárodní politiky. The Bell of Treason vyšel v roce 2018, loni byl vydán v českém překladu nakladatelstvím JOTA. Pro našeho čtenáře je zajímavé, že autor žil deset let v Praze, dobře zná české prostředí i jazyk. Pro knihu volil titul převzatý ze Zpěvu úzkosti, sbírky Torzo naděje básníka Františka Halase, jíž vystihl emoce společnosti, zasažené mnichovským diktátem a selháním západních spojenců. Kniha o rozsahu 279 stran, je rozčleněna do devíti kapitol, opatřena chronologií událostí, rozsáhlým poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a seznamem použité literatury.
Úvodní kapitola, s příznačným názvem V zorném poli hroznýše, přináší popis událostí, jež předcházely okleštění republiky. Kdo byl oním hroznýšem, zbytečné vysvětlovat. Kapitola je nabita fakty o stupňujícím se tlaku zvenčí a stále větších, těžko přijatelných požadavcích z pohraničních oblastí.
Ještě před březnovým anšlusem Rakouska, zavítal do Německa lord Halifax. Do Anglie se vracel s jasným soukromým poselstvím o nejbližších požadavcích: „Gdaňsk, Rakousko, Československo“. Bylo jasné, co Berlín žádá, a čemu se v zájmu zachování světového míru západní mocnosti posléze podvolí. Halifax zavítal do Německa na loveckou výstavu. Atmosféra byla neformální, v Hitlerově horské rezidenci se nechal fotografovat pod obrovskými parohy a oslovovat Halalifax. Führer za jeho zády o něm mluvil jako o anglickém faráři. O sobě také něco prozradil. Jak známo, rád měl zvířata. Lov na zvěř nenáviděl: – to si můžeme ušetřit potíže a navštívit jatka, sdělil svůj názor hostu.
Autor přibližuje i s obdivem celkovou úroveň tehdejší československé republiky, podává stručnou informaci o vzniku, národnostním složení i složité postavení mezi sousedními zeměmi, nejen s nepřátelským Německem, ale také komplikované vztahy s Maďarskem a Polskem. Neopomíjí fakt, že naše armáda byla nejsilnější ve střední Evropě. Také otevřenost demokratického státu uprchlíkům z Německa, pro něž se ČSR stala dočasným azylem. Goebbels, ministr propagandy, německé exulanty nazval cynicky a věcně „mrtvolami na dovolené.“
Napětí se zvyšovalo. Hitlerův rozhlasový projev 20. února, směřující do Prahy, svou formou na české posluchače působil jako groteskně komický výstup. Obsahem však mrazil. Současně posílil tlak Sudetoněmecké strany vedené Henleinem. Ta od konce roku 1937 podléhala již plně rozkazům z Berlína.
Anšlus Rakouska vytvořil kleště ještě těsněji svírající a ohrožující existenci republiky. Zde však byl považován za událost, která by měla západní spojence konečně přesvědčit o skutečných úmyslech Hitlera a povzbudit k odmítnutí nátlaku. Vývoj takto nesměřoval. Henlein stupňoval požadavky, Sudetoněmecká strana organizovala protivládní demonstrace, podněcovala nepokoje podle scénáře zvenčí. Československo bylo ohroženo zvenčí mocným sousedem, současně Henleinovci s podporou většiny německého obyvatelstva republiky. Byli však i občané republiky německé národnosti, kteří zůstali v opozici proti henleinovcům i zfanatizovaným davům. V dané situaci, to bylo opravdové hrdinství. Mezi občany německé národnosti byli i ti, kteří byli připraveni hájit republiku se zbraní v ruce. Skončili v německých koncentračních táborech. Stejně jako někteří, co neopustili zemi, i když měli možnost včas odejít. Tak např. Ludwig Czech, sociální demokrat, ministr československé vlády, který zemřel v terezínském ghettu (1942).
Nejtíže doma prožívaný byl nepochybně nátlak spojenců k přijetí stupňujících se požadavků německé menšiny. Té západní diplomacie i vládní pověřenci při hodnocení situace na místě věnovali více pozornosti a času, jak představitelům Československé republiky. Anglie si uvolňovala ruce od vzdálené zemičky, o níž moc nevěděla, Francie, přímý spojenec, postupovala stejně, v křečovité, marné snaze zachovat mír. Do jisté míry lze toto jednání vysvětlit, obrovskými ztrátami životů za 1. světové války, jež byly zejména ve Francii stále velmi živé.
Bylo by zbytečné věnovat se blíže obsahu knihy, chronologicky popisující závěrečné období pouhých dvacet let trvající první republiky. Některá fakta jsou ovšem zvlášť palčivá. Třeba, když autor udává, že síla tehdejší československé armády se spojeneckou francouzskou převyšovala německou. Hitlerovo Německo získalo jasnou vojenskou převahu až v roce 1940. Napomohlo převzetí výzbroje čsl. armády a za válečných let potenciál českého zbrojního průmyslu. Takový byl výsledek politiky appeasementu. Snaha mírotvůrců o mír za každou cenu přiložila pořádné poleno k rozhoření světového válečného požáru.
Myslím, že alespoň u části dnešní mladé generace, jako u předchozích, přetrvávají polemiky, zda jsme se měli sami, bez spojenců bránit. Pro takovou diskusi je dobré opřít se fakta, znalost celého kontextu a pravděpodobné důsledky. Před vlastním rozhodnutím mít co nejvíce informací.
Statečný, nejspíš marný odpor proti početnějšímu, mocnějšímu nepříteli, prolitá krev množství obětí, utrpení a ztrát by jistě přinesl národnímu celku jiný vklad do paměti, jako kapitulace bez boje.
Vláda a prezident Beneš vzdorovali marně nátlaku, volili „racionální kalkul“ v zájmu zachování národa. A co prezident Beneš vyhrál či prohrál? To je ještě složitější diskuse a pře, která zasahuje ještě bezprostředněji do naší současnosti.
Když opouštěl zmrzačenou republiku, která nevydržela ani rok, jak předpokládal, měl svůj „plán“. Není divu, že u těch, co zůstali doma, to vzbuzovalo posměch. Jistě měl přesný úsudek, předvídal válku i konečnou porážku Německa. Po celý průběh války pracoval pro obnovu republiky a neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku. Nebylo to snadné, v zásadě se však podařilo. Významně tomu napomohl náš zahraniční odboj, zejména jedinečná a úspěšná akce parašutistů s likvidací Heydricha.
Potupná dohoda z Mnichova byla uznána za neplatnou od samého počátku v průběhu války Sovětským svazem, který signatářem nebyl, Francií, později, ještě v průběhu války Itálií. Velká Británie zahájila nejdříve, neplatnost dohody stvrdila, avšak s výkladem, že smlouva zanikla 15. března 1939 jejím porušením – obsazením zbytku republiky Německem.
Poválečné Německo bylo v období studené války rozděleno na dva státy. „Východní Německo“ (NDR), sovětský satelit (jako naše republika), uznalo neplatnost dohody od počátku. „Západní Německo“ (SRN)“ v roce 1973 kompromisem blízkým stanovisku Velké Británie. Mnichovská dohoda byla označena za nulitní, německá strana si však vyhradila jiný názor na některé její důsledky.
Po válce se prezident Beneš vracel domů nejspíš s pocity vítěze, a jako takový byl vítán. On a vláda na sebe vzali odpovědnost za odstoupení velké části území republiky. (To, že neschválil parlament, svědčilo také proti platnosti dohody.) Benešova předvídavost, správný kalkul a vytrvalost vedly k tomu, že plán vyšel. Tak docela však ne. Republika byla zachována v původních hranicích. – Ne zcela. Sovětský svaz si z ní odkrojil Podkarpatskou Rus.
Beneš, zklamaný západními spojenci, byl tentokrát ve zcela jiných geopolitických poměrech. Jeho racionální i realistický přístup se nyní musel opírat o víru větší, jak dřív, doufat, že velký východní slovanský soused, nyní světová mocnost, dá malé zemi šanci budovat budoucnost po svém. Namísto sudetoněmeckého hnutí dirigovaného z Berlína, tu byla KSČ s direktivami z Moskvy. To již není obsahem knihy, ale jistě látkou pro každého zájemce o nedávnou historii své země, i o důsledky, jakými se její odraz může promítat do současnosti i budoucnosti, dnes ještě menšího státu uprostřed Evropy.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 21)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
