Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 24)
Brněnské Divadlo Radost uvedlo pohádkovou hru Ronja, dcera loupežníka. Atraktivní inscenace s výbornými výkony domácího hereckého souboru je dílem tvůrčího týmu, v němž převažují polští umělci.
Ronja, dcera loupežníka. Foto: Salik Sláma
Nejslavnější románovou i divadelní postavou švédské spisovatelky knih pro děti Astrid Lindgrenové (1907-2002) je Pipi, dlouhá punčocha. Její Ronja, dcera loupežníka je však také dobře známa a divadla pro mladé diváky ji na scénu ráda přivádějí.
Vedení Divadla Radost k přípravě inscenace v Brně oslovilo polské kolegy a přátele. Režie se chopil Konrád Dworakowski, který má za sebou množství pozoruhodných inscenací. Z jeho působení uveďme alespoň, že v letech 2003-2005 byl uměleckým manažerem Loutkového divadla Guliwer ve Varšavě a v letech 2009-2019 generálním a uměleckým vedoucím Loutkového a hereckého divadla Pinokio v Lodži.
Scénografkou inscenace je Martyna Štěpán Dworakowska, která také jako kostymérka spolupracuje s polskými, českými a maďarskými divadly. Autorem hudby je Piotr Klimek, známý hudební skladatel, muzikolog a vysokoškolský pedagog. Autorem českých textů písní ve spolupráci s autorem polských (K. Dworakowski) je Pavel Trtílek. Dramaturgickou spolupráci měla Eva Janěková, hrálo se na scénář Jana Jankovského.
Hned úvod až fascinující melodií písně v podání ženského dua (Barbora Dobišarová – Lovisa a Eva Koupová – Undisa) vtáhne diváky do loupežnické společnosti. Od prvního pohledu i poslechu je to drsná cháska, z níž cítit závan severu, silně odlišný od třeba českého Rumcajse či Sarky-Farky. Vše, samozřejmě nejvíce otec, žije očekáváním narození syna, který jednou převezme loupežnické žezlo. Příchod dcery, zajímavě režijně uchopený, je však stejně vítán, a čas brzy ukáže, že nebude žádnou křehotinkou. Režisér invenčně využívá zkušenosti z loutkové scény. Je také pedagogem na katedře loutkářského umění Divadelní akademie ve Varšavě. (Připomněl bych, že o obdobný pokus výuky na JAMU se pokusil Mirko Matoušek (1928-2010) významná osobnost brněnské Radosti, syn zakladatele této, původně loutkové scény.)
Ronja, dcera loupežníka. Foto: Salik Sláma
Dynamická, rychlá pasáž, v níž narozené dítě nejprve rodiči, poté dalšími členy loupežnické party za pomoci vedení blízkých rukou vedoucích je jako loutku, pod nimi ožívá, osvojuje si, čeho mu v životě bude třeba. Vtipně a originálně lve svižném tempu a sledu, můžeme vnímat nápaditý obraz průběhu sociálního učení. Dworakowski „z téže škatulky“ vynalézavě čerpá i dál, například když šňůra slouží jako spojení, pojítko určující meziosobní distanci, stává se záchranným lanem i vzájemným poutem, rychlou proměnou se přetvoří v provazy ohraničující zápasnický ring. A sama scéna si neklade přílišné požadavky, atmosféru vytváří osvětlení a zejména hudba a veškeré užité zvuky. P. Klimek hovoří o jednotě celku auditivního kontextu.
Nyní je však Ronja již ráznou dívkou uprostřed drsných chlapíků žijících v lese plného nástrah. I oni se však rádi zasměji a mají smysl pro humor. Scénou, která vzbuzuje zvlášť smích u diváků možno nazvat „otcovské poučení“. Dcera se chystá na první výpravu z domu do nebezpečného lesa. Otec rozvážně sedí, naslouchá dotazům dcery, nač si dát pozor, jak se v různých situacích zachovat. Na každý dotaz pokynem Ronju přivolá, gestem naznačí, jak má usednout a vysloví radu. Tak ve stejném duchu, se stejným rituálem dokolečka opakuje. Výslednicí všech otcovských rad, je vlastně návod, že nějak poradit si musí sama.
Ronja, jak již řečeno, vyrostla v povedené bandě, kde už tak chodí, že si ani nemůže dovolit být bojácnou chudinkou. Vyrazí odvážně do lesa. Zvlášť při této cestě je na místě ocenit, jak účelně a umně posloužilo několik židlí a dva stoly k iluzi dobrodružného putování a zdolávání množství překážek. A zde se Ronja potká s Matisem, synem náčelníka po generace znepřátelené loupežnické tlupy, s tou její, profesně stejnou bandou.
Ronja, dcera loupežníka. Foto: Salik Sláma
Dál již netřeba děj evokující Shakespearovy monteky a kapulety rozvíjet. Na rozdíl od tragického konce veronských milenců, se po dalších peripetiích dočkáme závěru jiného. Pěkného, pohádkového. Loupežnickým náčelníkům, jak se ukáže nakonec vládnou ženy. Když už toho mají dost, tak ty své usměrní. Láska vítězí, loupežníci odloží předchozí nepřátelství, sbratří se proti většímu ohrožení, závěrem zazní rytmická sborová píseň s výmluvným textem Pavla Trtílka, blízká těm z již dávné éry V + W (+ J).
Výkon celého hereckého souboru byl výborný a kompaktní, vydali ze sebe maximum, odměnou byl divácký aplaus i ohlas. Uznání se jim dostalo také od polských umělců, kteří ocenili jejich nasazení a muzikální a pohybovou vybavenost. Pochvalu si nepochybně zaslouží v titulní roli hostující Mariana Kučíková svým podáním nebojácné, samorostlé, trochu tvrdohlavé, především na sebe spoléhající Ronji, dcery loupežníka. Třeba také říct, že tvůrčí tým s hosty z blízké a přátelské země byl pro brněnské divadlo a celý soubor přínosem, zajímavou zkušeností i motivací. Podobná zdařilá hostování přinášejí prospěch oběma stranám.
Divadlo Radost, Brno – Astrid Lindgren, Jan Jankovský: Ronja, dcera loupežníka. Dramatizace Astrid Lindgren, Jan Jankovský, scénář Jan Jankovský, překlad Olga Kuhnelová. Režie Konrad Dworakowski, dramaturgická spolupráce: Eva Janěková. výprava Martyna Štěpán Dworakowska, hudba Piotr Klimek, texty písní Pavel Trtílek. Osoby a obsazení – Ronja: Mariana Kučíková j. h., Matis: Dalibor Dufek, Lovisa: Barbora Dobišarová, Birk: Gabriel Kulíšek, Borka: Vilém Čapek, Undisa: Eva Kroupová, Plešek: Pavel Jan Riedl, Skalník: Radim Sasínek, Pírek: Jiří Skovajsa, Harpyje, Šediví a Lesní skřítkové, Bludičky: František Hertz. Premiéra 1. 10. 2021.
///
Více o inscenaci Ronja, dcera loupežníka na i-DN:
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 691)
…
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 24)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
