Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 26)
V programové nabídce Divadla Bolka Polívky se nedávno objevila inscenace směřující k nejmenším divákům. Premiéru měla 19. září, pro reprízy jsou volena sobotní dopoledne. Divadelní zpracování se inspiruje texty a obrázky Aloise Mikulky a jeho knížkou Aby se děti divily.
Ilustrace k představení. Foto: archiv divadla
Ta vyšla v roce 1961, jako první z Mikulkových knih pro děti. Obsahovala pohádkově laděné příběhy, plné autorovy obrazotvornosti, slovesné a výtvarné. Úspěšná knížka oslovila, jak děti, tak rodiče, znovu byla vydána (2015), také jako CD v interpretaci Miroslava Táborského (2017). Dnes osmaosmdesátiletý A. Mikulka, významný autor knih pro děti i vyhledávaný ilustrátor, si svou další, vlastní tvorbou získal renomé jako osobitý malíř i sochař, výrazná osobnost naší výtvarné scény.
Knížka inspirovala a převzala ji i do názvu divadelní inscenace režisérka Zoja Mikotová (1951), současně kostýmní návrhářka a výtvarnice. Dlouhodobě, a velmi úspěšně, se věnuje divadlu pro malé diváky, má za sebou řadu ceněných inscenací. Dětským divákům se dokáže vnímavě a citlivě přiblížit, obdiv sklízí i u dospělé části publika, režijním pojetím pronikajícím do dětského světa hravosti a imaginace. Deset let působila jako režisérka a choreografka v Loutkovém divadle Radost, úspěšně také v režii řady inscenací na dalších domácích a zahraničních scénách. Profesorka Z. Mikotová působí jako pedagožka Divadelní fakulty JAMU, v roce 1992 tu založila u nás jedinečný ateliér Výchovné dramatiky neslyšících. Získala zasloužené uznání za pozornost a systematickou činnost věnovanou těm, kteří jsou nuceni komunikovat beze slov, pouze intuicí a cvikem odezírat, osvojit si a užívat znakovou řeč. Toto její zaměření má velký význam nejen pro neslyšící, a ty z nich, kteří si přejí uplatnit se v divadle, ale také pro divadelní umění. Divadlo, odtud může čerpat podněty a inspiraci k neverbálnímu projevu a komunikaci, jako významné součástí hereckého projevu a komplexního uchopení role.
Foto: Monika Chupeková
Mikotová v inscenaci Mikulkových pohádkových příběhů organicky a zdařile skloubila obě svá hlavní zaměření – režii inscenací pro dětské diváky a práci s neslyšícími herci. Současně nenásilně přidala i trošku navrch z pedagogiky.
Scéna je komorní, určena malému počtu malých diváků a jejich dospělému doprovodu. Usazeni jsou všichni přímo v dějišti – na jevišti divadla. Vpředu děti, za nimi, dospělí. Dominantou scény je velký kufr, opatřený varovnými nápisy Tajné a Jen pro děti. Není to kufr ledasjaký, děti hned rozpoznají, že je to vlastně někým obývaný domeček, jejich zvídavost sytí otázka, kdo to asi je. Se stejnou zvědavostí kolem zvláštního příbytku obchází děvče. Tu se z něj otvorem vynoří ruka, tu noha, pak i obličej, až se kufr otevře, jak pokoj dveřmi. Z pokrývek se vysouká obyvatel. Hra začíná, ti dva na scéně se seznamují, diváci současně s nimi oběma.
On zjišťuje (děti postupně také), že Ona mu rozumí, jen když při řeči řádně otevírá ústa, aby mohla slova správně odezírat. Sama hovoří a povídá znakovou řečí. On – herec Miroslav Sýkora a Ona – Veronika Slámová, také herečka a absolventka Divadelní fakulty JAMU, je i překladatelkou znakové řeči. Řekl bych, že představení, které trvá hodinku, je pro oba docela náročné, zvládají však na jedničku.
Foto: Monika Chupeková
On „táhne“ slovem celý text, je docela fuška, současně udržovat a neztratit osobní kontakt s dětskými diváky, zaujmout vyprávěním z vybraných příběhů, děti, vtáhnout do děje, zapojit do interakce. Ona reaguje a odpovídá znakovou řečí, jeho vyprávění souběžně překládá. Oba dokázali udržet maximální pozornost malých diváků, získat si děti nejen jako posluchače, ale aktivně je zapojit do hry. Režie nápaditě využila rekvizity vycházející z původních ilustrací knížky (chobotnička, loď v láhvi, či papírové vlaštovky). Poslední z uvedených předmětů doslova rozpohybovaly celé jeviště, současně hlediště. Předcházelo tomu vyprávění o modrých žralocích s bílými břichy, Žralokům se líbili létající racci. Létat v teplém ovzduší se jim zamlouvalo víc, jak šplouchat se ve studené vodě. Tajně se naučili létat, vzlétli, a že ve vzduchu mohli lovit jen mouchy, zmenšili se. Dnes se těm proměněným žralokům říká vlaštovky.
Foto: Monika Chupeková
Oživlou rekvizitou se staly ty papírové. Od herců létaly k dětem, od nich zpět, všichni si nadšeně hráli, bavili se, některé vlaštovky plachtily vzduchem, jak opravdové, děti si je odnášely jak vzácnou trofej domů, kde na ně jistě čekaly mnohem atraktivnější hračky. Z divadla odcházely i s trochou poznání. – Že mezi námi jsou ti, kteří neslyší, mluvit s nimi je však možné. Děti se nejen divily, ale jistě si zapamatovaly trošku ze znakové řeči: maminka, pohlazení, chléb, máslo, namazat…
Režisérka Zoja Mikotová a herci Miroslav Sýkora a Veronika Slámová za přispění hudby Petra Grahama a Zdeňka Kluky a výpravy Jaroslava Milfajta připravili představení, které vtáhlo do hry malé a potěšilo i velké.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 26)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
