Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 32)
V brněnské Redutě, jedné ze scén Národního divadla Brno, přitahuje zájem diváků inscenace hry Tomáše Vůjtka v režii Ivana Krejčího Ohnivá země Václava Štecha.
Foto: archiv divadla
Nabízí dobrou zábavu, zajímavý pohled do „divadelního zákulisí“ i do ne tak dávné historie. Dramaturgyní je Hana Hložková za spolupráce autora hry. Premiéra se konala 22. 10. 2021 (sám jsem navštívil reprízu 13. 11.). Spoluautorem je Tomáš Vůjtka, přirozeně o tomto zapojení neinformovaným je Václav Štech (1859-1947), v letech 1919 až 1925 ředitel Národního divadla Brno. Jeho Ohnivá země byla uvedena roku 1895 v Praze.
Píše se rok 1922 a v Divadle Na hradbách právě probíhá zkouška veselohry Ohnivá země, která se uvádí zejména proto, aby uspokojila lidové vrstvy diváků a tím přinesla divadlu zisk, informuje uvozující text NdB k současné inscenaci v Redutě. Před zraky dnešního diváka se otevírá rok 1922 a příprava hry před premiérou. Autorem je ředitel Štech. Vůjtek umně a nápaditě skloubil vlastně dvě hry. Diváci se stávají účastníky zkoušení sledu obrazů, současně se jim nabízí „pohled za kulisy“, jinak pro ně uzavřeného „světa za oponou“, takto invenčně podtrženého i scénou Milana Davida. Odkrývá se interakce režie s herci, vzájemné vztahy. Dobře vymodelována je rozdílnost východisek, vidění, postojů a z toho pramenící třecí plochy a kolize mezi představiteli ústředních sociálních rolí a pozice v realizačním týmu. Je třeba říct, že za Štechova ředitelování se znovuuvedení jeho hry nepřipravovalo. Fiktivní situace umožňuje současnému autoru rozvinout až groteskní pohled, nabízející více paralel i s naší současností.
Hra začíná konverzací dvojice herců, jediných včas na zkoušce. Přihodilo se, že v divadle zatvrdli od večera, kdy se při klábosu posílili tak, že vracet se domů by nebylo nejmoudřejší. Dostaví se třetí, společně si zanadávají na autora hry i na všechny, co mohou za to, že jsou nuceni hrát něco tak vyčpělého a nezáživného. Když se dostaví ten, jehož právě řádně proprali, hned mluví jinak. Ředitel, současně autor, nešetří kritikou. Zkouška měla být již v plném proudu, chybí i režisér! Když se přitrousí herci, ujme se režie sám. Vede si jako autoritářský suverén, sebestředný narcis. Toho nepřítomného zesměšňuje pro nepochopení hry, herce, kteří v převzatých intencích přehrávají do frašky, stejně tak. Nemilosrdně tepe jejich výkony a opepří vzpomínkami na slavná pražská herecká jména, s nimiž pracoval, a jimž se zde tito nemohou nikdy ani vzdáleně rovnat.
Foto: archiv divadla
Hra má spád, graduje, diváky slyšitelně baví, oslovuje i ty, kteří třeba nevědí o podtextu, kde dnešní autor přeje si přiblížit i někdejší generační a ideový střet mezi ředitelem Štechem a dramaturgem Mahenem (1882–1939). Štechovi byla blízká satira. V komedii Ohnivá země se vysmál utilitárnímu vlastenčení s oportunní upocenou malosti, stojící za rádoby vznešenými cíli vstupu do politiky. Současná inscenace je tím aktuální pro mnohdy nejiný dnešek.
Sám Vůjtek v rozhovoru s dramaturgyní Hložkovou říká: Ve své době byla Ohnivá země víc než dobrá hra, protože nahlíží do politického zákulisí a zveřejňuje sobecké pohnutky, které její hrdiny vedou k tomu, aby do politiky vstoupili. Na tom se dodnes nic nezměnilo…
Brilantní výkon v hlavní roli ředitele a autora, který převzal i režisérské žezlo, podal Martin Siničák. Ve svěřené roli vše kolem neúprosně zdusal a zdeptal. S výjimkou mladé, sličné Vlasty (Eliška Zbranková, úlohu elasticky přelétavé, pragmaticky jdoucí za nejslibnějším partnerem, velmi dobře podala.) Dočasný obdiv šéfa se změní v opak s odhozením účelové přetvářky, kdy ji zahrne o to výsměšnějším despektem. Úspěch hry je podepřen přesvědčivými výkony celého hereckého souboru, i v ne snadné, lehce parodické nadsázce.
Foto: archiv divadla
Je to hodně dávno, kdy jsem v kterémsi antikvariátu narazil na knihu Štecha Džungle literární a divadelní s podtitulem Paměti českého tvrdohlavce. Zajímaly mě především jeho vzpomínky na Brno, které inspirovaly autora hry Vůjtka.
Dost konkrétního z četby jsem zapomněl, matný pamětní obraz o autoru pamětí, se však dost lišil s jeho dramatickým zpodobněním. Když jsem knihu konečně nalezl, dal jsem se znovu do četby. U toho, kdo vypovídá o sobě, u memoárů snad o to víc, třeba počítat s podílem subjektivity. Přesto se mi Štech jeví zřetelně jiný, jako ten na scéně Reduty. Zdá se, že stavěl na rozumovém zvážení, byl spíše věcný, opírající se o fakta, ovšem i rozhodný, který se umí „rozohnit“, když si stojí za svým, myslím však, jdoucí do střetu otevřeně, ne postranně, intrikující a mstivý, ani sebestředný, nad jiné se vyvyšující narcis.
V již vzpomenutém rozhovoru se autor hry vyjadřuje podobně. – Samozřejmě jsem mu ublížil, když jsem ho napsal, jak jsem ho napsal, protože tak sebestředný a ublížený nejspíš nebyl, ale v rámci autorské licence, jsem na to měl právo, protože takových režisérů, kteří tuto míru narcismu naplňují, ba i přeplňují, jsem poznal poměrně dost. O Štechovi hovoří v podstatě velmi pochvalně: divadlu a jeho chodu rozuměl jako málokdo.
Foto: archiv divadla
Štech ve hře posloužil jako jistý typ režiséra, koncentrát ješitnosti, samolibosti, sebestřednosti, dominance, bez sebereflexe. Figura samozřejmě vzbuzující běžně odpor autorů, herců a dalších spoluhráčů, kteří by měli tvořit sehraný tým. Současně dávajíci ději dynamiku, šťávu, dramatický střet. Je jistě dobře, že rozhovor dramaturgyně s autorem je součástí programu k představení. Ne každý si však koupí, i ten, kdo koupí ne vždy pročte.
Štech, původně učitel, brzy ředitel školy, stejně rychle na sebe upozornil jako povídkář, dramatik, byl úspěšný organizátor i manažer, výčet jeho aktivit by byl dlouhý, své předpoklady, schopnosti i široký záběr uměl skloubit a dát ve prospěch celku. (Prosadil odměny autorů divadelních her za jejich uvádění, zasadil se o proplácení autorských honorářů.) Zřejmě uměl přesně rozlišit různost sociálních rolí a pozicí a v nezbytné míře je respektovat, a to v obecnějším, společném zájmu. Přirozeně i narážel.
K ředitelování v brněnském divadle ho získal šéfredaktor slavných Lidových novin Arnošt Heinrich. Ti dva si museli být blízcí. I on byl výborným manažerem, organizátorem, za převratu v roce 1918 z čelných politických osobností Brna. Štech, s nezbytným ekonomickým myšlením a znalostí divadelního prostředí v nesnadné době, byl zřejmě i dobrý vyjednávač v komunikaci s Němci o využívání dříve výlučně jejich scény Divadla na Hradbách. Zdá se, že za brněnského pobytu leccos nepříjemného si užil, byť dost dobrého vykonal. Svědčí pro něj, že místo neopustil, přes výhodnější nabídky, skončil přesně dle uzavřené dohody. Vrátil se do Prahy, přijal místo viceprezidenta správní rady pojišťovny Slavie, úspěšně provozoval nakladatelství, do vysokého věku psal. Možná, by jeho postava byla dobrým podnětem k ztvárnění potíží, překážek i intrik, jichž se v Brně může dočkat cizí příchozí, pták z jiného hnízda, nepatřící do domácí partičky.
Konflikt Mahen versus Štech stojí ve hře skryt v pozadí. Byl přirozeným střetem generací, rozdílných povah a názorů, i růzností percepce daných sociálních rolí a pracovních pozic. Oba měli přitom i dost společného: např. široký záběr, dokonce i názor, že divadlo má vychovávat. Štech v brněnské kapitole pamětí píše o Mahenovi stručně. Vnímal ho tehdy jako bohéma, vůdčí osobnost skupinky mladých autorů, žádajících prostor uplatnění.
Mahen do brněnské kultury zasáhl dlouhodoběji a výrazněji. Štecha bychom však měli mít v paměti jako muže, který se zasloužil o brněnské divadlo. Byl i prvním, kdo do českého dramatu vnesl ožehavé téma politiky. Myslím, že mu za mnohé vděčíme, vyjádřil se Vůjtek.
Foto: archiv divadla
Přes pochopení i respekt k autorské licenci v zajímavě pojaté a zdařilé hře mi nedalo trochu přiblížit osobu samotného Štecha. Platí obecně, že na ty, kteří ve své době něco prospěšného vykonali, se brzy zapomene, po dvou třech generacích naprosto, nebo se stanou někým sobě nepodobným.
Tvrdohlavcem Štech nepochybně byl. Svědčí o tom úvodní stránka Džungle literární a divadelní, mého dávného úlovku z antikvariátu s jeho dedikací. Jmenovitě adresná není. – Snad poselství, jak se komu dostane do rukou. Rozpálil jsem se jen pro to vždy, co jsem považoval za nezbytnost. Pak jsem nikdy necouvl. Padl-li jsem – zase jsem se vztyčil. Mladá generace našich nástupců – dělejte také tak!
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 32)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
