Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 36)
Cyrano z Bergeracu opět dobyl úspěch na scéně Městského divadla Brno
Přibližovat postavu hrdého fanfaróna i básníka, muže ducha, odvahy a cti, je zbytečné stejně jako připomínat děj romanticky vznešený i tragický, návštěvníkům divadel dlouhé řady generací notoricky známý. Cyrano, Gaskoněc, i původem je spřízněn se starším, stejně proslaveným d’Artagnanem z Dumasových Tří mušketýrů. (Oba autoři navazují volně na reálné postavy, žijící v 17. století). Hra Edmonda Rostanda byla poprvé uvedena v roce 1897 a již rok poté byla přeložena do češtiny Jaroslavem Vrchlickým.
Kristian Pekar, Svetlana Janotová. Foto: archiv MdB
O Vrchlického překlad se opřela inscenace MdB, uvedená roku 1997 na výročí sta let od prvního uvedení dramatu. Překlad byl upraven Stanislavem Mošou a Jaromírem Vavrošem. Moša byl i režisérem onoho úspěšného představení, které se přiblížilo stovce repríz a v roce 2010 bylo přeneseno na letní scénu Biskupského dvora. Obnovená premiéra se odehrála letos ve dnech 25. a 26. února. Stejné je jméno podepsané pod režií, po čtvrt století diváci spatří i některé z aktérů původní zdejší premiéry: Viktora Skálu a Stano Slováka, také představitele titulní role Igora Ondříčka.
Kristian Pekar, Svetlana Janotová, company. Foto: archiv MdB
K přiblížení hry, osoby hlavního hrdiny i jeho ztvárnění vypoví možná nejlíp něco z Ondříčkových odpovědí na dotazy J. Šotkovské v periodiku MdB Dokořán: Cyrano není veselá látka, nese s sebou mravní poselství a je to nádherná romantika, říká, a upřesňuje: romantika, ale sama o sobě by nestačila. Ta hra klade důraz na lidské hodnoty, které bychom všichni chtěli mít, ale život nás nutí dělat kompromisy… Akcent na tyto vlastnosti, které bychom chtěli mít a nemáme, – a v divadle se můžeme dívat na to, že je někdo má, můžeme těmto lidem fandit, a pak to ještě nedopadne dobře, takže si navíc můžeme poplakat – to je asi to, co nás na Cyranovi pořád láká.
Igor Ondříček, Viktor Skála. Foto: archiv MdB
Igor Ondříček také přesně vystihuje, že nejen Cyrano, ale i jeho (byť dlouho nevědomý) sok o přízeň a lásku sličné Roxany Kristián (Kristian Pekar) je stejně tak mužem cti a rytířských způsobů. Jako obratný a vládnoucí břitkým vtipem ve slovním souboji při prvním setkání se Cyranem, má překvapivě navrch, neví ovšem, že sok, pro daný slib, ke skutečnému souboji ho vyzvat nemůže. Osobní velikost v intencích romantiky prokáže Kristián před bitvou, která mu přinese smrt. Pozná, že Cyrano miluje tu, co on, a do jeho veršů se zamilovala. Kristian Pekar roli přesvědčivě uchopil. Svetlana Janotová Roxanu výborně přiblížila, byla přesně tou okouzlující dívkou, plnou mládí, verši o obdivu a lásce k ní zmámenou a zamilovanou, stejně jako později osamělou, již zralou ženou nejen přibylými roky, ale i osobními prožitky. Hrabě de Guiche (po letech opět v podání Viktora Skály), oponent vlastně obou mužů planoucích láskou ke krásné Roxaně, upoutal přesnou dikcí v přednesu veršů, role mu skvěle padne. Také další známý z první premiéry hry v MdB Stanislav Slovák jako kapitán byl na svém místě, a ani trochu nezestárl. O Igoru Ondříčkovi možno říct, že Cyrano se mu stal postavou životní, až osudovou. Vložil do ní vlastní vnitřní pochopení, diváky strhl závěrem k zaslouženému silnému potlesku. Jistá patetičnost slušící Cyranovi má ve hře protiváhu v postavě Ragueneaua. Prostý muž s dobrým srdcem rytíře obdivuje, je mu celoživotním přítelem. Vyzařuje dobrou náladu a veselí, a to s osobitou bezprostředností a přirozeností, jak umí Michal Isteník. Stejně tak dojme přesvědčivým projevem citu, smutku a opravdové lítosti, když obdivovaný přítel umírá. Diváci obě polohy v jeho podání vnímají – a reagují.
Jan Mazák. Foto: archiv MdB
Hra pracuje s proměnami scény funkčně a realisticky pojaté, s respektem k přiblížení míst děje. Co diváky zvlášť osloví, jsou nádherné kostýmy, jak romantická látka a příběh určitě zasluhují.
Úspěšná inscenace v režii Stanislava Moši se opírá a podíl celého inscenačního týmu, zásluhu mají i ti zde nejmenovaní. Cyrana z Bergeracu, nejen pro již dlouhou historii v MdB, možno zařadit do zdejšího „zlatého fondu“. Svědčila o tom i velká spontánní pozitivní divácká odezva při premiéře. Rostandovo drama bude nepochybně magnetem pro všechny generace návštěvníků. Možná je i tím správným představením, které má dar nejen potěšit, ale dnes i povzbudit dějem z dávných romantických a rytířských časů.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 36)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
