Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 38)
Teatroložka Jiřina Telcová (4. 1. 1929 Brno – 27. 1. 2020 Brno) byla zakladatelkou, první a dlouholetou vedoucí Oddělení dějin divadla, Moravského zemského muzea. Je autorkou řady odborných publikací, vztahujících se zejména ke scénografii, také výstav a pořadů. Její zásluhou vznikla unikátní sbírka scénických a kostýmních návrhů k inscenacím brněnského divadla. Opomenout nelze úspěšné úsilí, které otevřelo muzejní prostory sbírkovým předmětům, v dané době zde nezvyklým exponátům z dob starých loutkařů i éry rodinných loutkových divadel.
Jiřina Telcová. Foto: archiv
Vynechat nelze ani její literární tvorbu. Telcová byla autorkou esejů, fejetonů, povídek. Knižně byly vydány např. její Válečniny, podiviny, loutkoviny a něco k tomu navíc (2001). Stála také u vzniku Muzejní maringotky, byla „patronkou“ této specifické putovní scény. Ta přiblížila nejen u nás, ale také v řadě evropských zemí historické loutky a um starých řezbářů produkci historických kusů, jak je ctěnému publiku předváděli kočovní divadelníci.
Muzejní maringotka vznikla z úsilí mladších pracovníků oddělení, z nichž František Pavlíček, pak Jaroslav Blecha, se stali nástupci ve vedení oddělení. Maringotka se vždy opírala o okruh aktivních spolupracovníků. Ještě více to platí dnes, kdy je „volným sdružením amatérů a profesionálů, zajímajících se o tradiční lidové loutkářství“. Právě díky přetrvávající aktivitě MM, se koncem loňského roku dočkaly vydání Pohádky z muzea, nalezené v pozůstalosti paní Jiřiny Telcové.
Autorka se obrací na dětské čtenáře, její vyprávění o světě muzejních skřítků osloví i dospělé, inspirovat může k předčítání a povídání o pročteném.
Telcová je rodem z moravské části Vysočiny, hlavními hrdiny jsou dva ze zdejších skřítků – chalupníků. Tím ústředním Bobo z rekreační chaloupky. Šikovní skřítci byli odjakživa posíláni do světa na zkušenou. Bobovi, který je povolán jako pomocníček do muzea, se zprvu moc nechce. Přivykl krásné přírodě, ta v muzeu sotva bude. Má pravdu, kousek takové přesto i tam objeví. Hlavně však spoustu, zajímavého, dosud nespatřeného. Najde nové kamarády, vyleká se však nebezpečného neznáma. To, když narazí na obrovskou, ochlupacenou příšeru, vyzbrojenou mohutnými kly. Později se dozví, že je to, jak živý, vycpaný, kdysi v našich končinách žijící mamut. To se již Bobo může dělit o zážitky dělit s druhým pomocníčkem z Vysočiny, jménem. Juko.
Autorka využila vyprávění o muzejních skřítcích – pomocníčcích také didakticky a výchovně. Oba přátelé na zkušené procházejí a postupně mají službu v jednotlivých muzejních odděleních. Čtenář tak zjišťuje, co muzeum je, čemu slouží, co nabízí k vidění a poučení. Pozornosti neuniknou návštěvníci, kteří se tu chovají nepatřičně. Když kousky některých nezbedů přestoupí meze, skřítci, jinak neviditelní, zasáhnou kouzlem, které má okamžitý účinek.
Bobo a Juko přišli se zajímavým podnětem, z něhož vznikne Klub muzejních skřítků. Program je přitažlivý, vyprávějí se i pohádky. O starém hlídači, psíkovi Žoli a jelínkovi Bertíkovi, jemuž vyléčili nožičku. Ten později, již jako bílý jelen Albert žije v tajuplném podzemí muzea. Tam se odehrávají příběhy u krásných jezírek, kde žijí pohádkové bytosti, a tančí okvětinkované víly. Pohádkám, jako exkurzi po muzeu, nakonec zazvoní zvonec. Pobyt v muzeu těch dvou vrcholí slavnostním i dojemným rozloučením. Velkou zásluhu na krásném programu má poslední navštívené oddělení – divadelní.
Knihu, vydanou za podpory statutárního města Brna, provází zasvěcená slova Evy Janěkové a Oskara Brůži, který připravil text k tisku za redakce Františka Pavlíčka a Ilji Pavlíčka. Autorem ilustrací je Jan Fousek. Úvodní a závěrečné texty jsou vzpomínkou a poctou paní doktorce Jiřině Telcové. Sám ji mám živě před očima, z dob návštěv přátel na jejím oddělení. Příjemná dáma, srdečně vítala každého návštěvníka, upřímně ji těšil zájem o to, co se na „divadelním“ děje. Škoda, že nemůže vzít do rukou svou knížku o muzejních skřítcích. Možná symbolizují reálné osoby, málo obecně známé, pilně, nenápadně a vytrvale pracující na uchování dokladů historie i současnosti, která se v minulost proměňuje.
Krásné, vždy velký zájem vzbuzující historické loutky, stejně jako stará loutková divadla, kdysi nechybějící snad v žádné rodině s dětmi, se letos dočkají stálého výstavního místa. – Na brněnské Kobližné ulici, v Paláci šlechtičen, součásti Moravského zemského muzea. A Muzejní maringotka po vydání pěkné knížky, možná má podnět, jak připravit a včlenit do svého repertoáru pěknou pohádku o muzejních skřítcích.
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 38)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
