Divadelní noviny > Blogy Kontext Názory – Glosy
Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 4)
Na cestách k podzimu s Jaroslavem Tučkem. Tuček je čtenářům Divadelních novin znám jako autor Mudrování (nejen) nad divadlem. Napsal jich úctyhodný počet, jen v DN, kde je uveřejňuje od roku 2013, se blíží sedmé stovce textů.
Jaroslav Tuček. Foto: archiv redakce.
Bylo to přibližně před rokem, kdy jsme si povídali v přestávce o představení, divadla dosud hrála. Vtiskl mi do dlaně svou zatím poslední knížku a srdečně zval ke křtu. Měl s sebou pár výtisků, přímo z tiskárny, pro přátele, které potká. Byly čerstvé jak ranní housky z pekárny. Pěkně voněly. Přislíbil jsem, že na křest určitě přijdu – a sám sobě, že knížku předtím pročtu. Ještě večer po představení jsem útlým svazečkem zalistoval a knížečku rychlým čtením prošel s tím, že se k ní určitě ještě vrátím.
S jarem vtrhl nezvaný host Covid jak velká voda o povodni. První vlna spláchla mnohé plány, knižní novorozeně muselo počkat. Křtu se dočkalo ve zdánlivě nadějném intermezzu před druhým vlnobitím. To jsem však nemohl já. A mezi jinými, nevím jak, to člověk nikdy nezjistí, zatoulala se, ta od pana Tučka – Cestou k podzimu – Mudrování tentokrát nikoliv o divadle.
Najednou, jako vždy – a stále rychleji, jsou Vánoce. Před nimi každoročně přerovnávám knihovnu. Vynoří se v poličce, kde bych ji naprosto nečekal. Přední stranou obálky vybízí k putování. Prořídlá stromová alej lemuje silničku, lehce načrtnutá postavička sedí u okraje. Cesta na kresbičce pokračuje, až splývá s volnou krajinou, stoupá kamsi vzhůru, ke kopci. Snad abych se zvedl a vydal se na výšlap. Usedl jsem a začal číst.
Knížečka (pouhých sedmdesát sedm stran) se čte téměř sama. Je čtivá, velikostí liter navíc vstřícná všem na cestě k podzimu (přesněji, řekl bych, podzimem již procházejících). Nepotřeboval jsem brýle. Když jsem byl krátce redaktorem Svobodného slova, pan šéfredaktor Gerža nabádal techniky: Mysleme na starší čtenáře! Měl pravdu. Už dlouho s ním souhlasím. Když jsem musel nasadit první čtecí brýle, tlačily mě u kořene nosu, vadily a vzbuzovaly pocit jakéhosi příkoří. Pak mi došlo, že jsem vlastně jen vykročil na další úsek cesty. Zpět však k Tučkově knížce: do mísy sváteční pohody mi přikrojila a přidala příjemné čtenářské chvíle z vánočních hodin.
Obsahuje sedmnáct kapitolek, přibližujících týž počet Tučkových „menších cest“ do nedalekých, autorovi něčím blízkých míst. Napsána je způsobem a stylem, jak známe z autorových divadelních mudrování. Některé z cest daleko nevedly, autor byl na místě po pár zastávkách městskou hromadnou dopravou. Hned ta úvodní je „pohlednicí“ z vernisáže malířky Marie Plotěné, závěrečná zastavením na výstavě Františka Vítka, řezbáře, sochaře, scénografa a loutkaře. Jiné zastavení představí a přiblíží sochaře Dušana Tejkala. A kapitolka o Michaele Orsi z Ostravy, básnířce a herečce, před lety autorově kolegyni z divadla, vznikla nad knížkou veršů, kterou mu zaslala. Zde šlo vlastně o cestu předjímající blížící se covidovou povodeň. Někdejší kolegové z divadelní scény se po letech setkali prostřednictvím poštou doručené poezie, a pak distanční komunikací mailem.
Úvodním slovem knížku opatřila paní Eugenie Dufková, znalkyně historie brněnského divadla. Více než čtyřicet let působila v Národním divadle Brno jako vedoucí archivu umělecké dokumentace. Redaktorka, dramaturgyně, pedagožka a divadelní publicistka stručně popsala dosavadní dráhu autora. Byl hercem v někdejším divadle Julia Fučíka na brněnském výstavišti, potom ve Státním divadle Brno. V osmdesátých letech se stal uměleckým vedoucím Divadla na provázku a HaDivadla. Vedl pak Martu, činoherní studio JAMU, poté divadlo Polárka. Zasloužil se o zdařilé rekonstrukce tří brněnských divadelních budov. Až k úspěšnému zakončení dovedl náročnou přestavbu a moderní dostavbu historické budovy v centru města pro Husu na provázku, stejně tak rekonstrukci a modernizaci studia Marta a Polárky. Začal psát. Velkou pozornost a odezvu vyvolal knihou Vzpomínky antihrdiny z působení v Divadle na provázku. No, snadné to tam neměl. Oblibu získala četná a pravidelná Mudrování (nejen) o divadle – Tučkovy osobité divadelní reflexe.
Nejsou to recenze, vůbec ne kritiky, autor raději chválí, všímá si toho zajímavého a pozitivního, cení si a váží umu i námahy divadelníků, jeho řádky proniká znalost prostředí a silný osobní vztah k divadlu. Atmosféru představení zprostředkuje, až má čtenář dojem, jako by je sám na vlastní oči zhlédl. Tuček nenásilně připojí reminiscence z dřívějších inscenací, připomene někdejší hráče a inscenátory, přítomné mísí obratně s minulým, oživuje text osobními dojmy a postřehy.
Nejinak je tomu i v knížce jeho cest, s cíli většinou nepříliš vzdálenými od Brna, kde rodák z jižní Moravy většinu svých let žije. Cesta k podzimu je psána pěkným jazykem, není ani trochu rozvláčná, často vtipná, čtenáře upoutá a vtáhne do navštěvovaných míst, jako by jimi sám procházel, v duchu přidává ty své vzpomínky, postřehy a dojmy. Autor pootevírá dvířka i svůj pohled do Kladrub, Jindřichova Hradce, Holešova, Tábora, Ústí nad Orlicí, Olomouce, Chrudimi, Hradce Králové, Svitávky, Chocně, Svitav, Kyjova, Heřmanova Městce. To jsou, jak se říká dnes ony turistické cíle, k nimž zacílil, a viděné zaznamenal slovem. Čtenář může najít inspiraci, kam zavítat a popsané sám poznat, nebo se na známé místo znovu vrátit. Někdo nalezne tip ke svým „menším cestám“, jiný se rozpomene na jiný blízký kousek světa, o němž v knížce není zmínka, on však ví, že tam ještě jednou rozhodně musí. Kolik takových míst na světě je! Tak alespoň ještě některé navštívit. Při vědomí, že Cestou podzimem nelze vše stihnout. Ani kdybychom začali hned zjara.
Jaroslav Tuček na své cesty vyrážel zpravidla vlakem či autobusem. A ne sám. Paní Dufková ve svém úvodním slově píše s ženskou zvídavostí: od jistého času sledujeme v jeho společnosti neznámou múzu, průvodkyni, krásnou čarodějku Mab, která zároveň je a není. Nebo je?
Významnou roli ve stavbě Tučkových textů, ať již o divadle, či tentokrát nikoliv o divadle vskutku zaujímá a sehrává múza – společnice, spolupracovnice vyprávěče. Zatímco jeho „mudrování“ přináší vlastní reflexe, vzpomínky, postřehy, asociace, dojmy, úvahy, múza plní jiné úkoly. Zastává zpravidla úlohu faktografa, informátora, až jakéhosi „vševěda“, perfektně připraveného dodat nezbytná fakta a základní informace o navštíveném turistickém cíli.
Múza, zdá se, bývá často iniciátorkou výletů, spiritus agens. Ví také, jak a čím, které místo je autoru blízké, jaké jeho osobní vzpomínky se k místu případně váží. Režie psaného textu informační části citlivě a funkčně ordinuje, střídmě a organicky jsou v celku začleněna do něj vkládána, aby mudrování zachovalo svůj ráz, nezměnilo se v běžného turistického průvodce.
Podzimní cesty vedou k pamětihodnostem, ke kultuře, umění i k divadelním reminiscencím, samozřejmě ke krajině a jejím krásám. Jsou i setkáními, často letmými, s náhodným souputníkem či zvláštní lidskou figurkou. Bez výšlapů to nejde. Nutno je zapojit nejstarší dopravní prostředek a klasiku turistiky: per pedes. A nohy cestou k podzimu bolí… Ještě nedobolí, a již se ozve hlas múzy z mobilu. Oznamuje čas a místo seřadiště ke startu na další z cest.
Knížka Jaroslava Tučka vyšla v roce 2020, v grafické úpravě Ivy a Dušana Tejkalových, v nákladu 150 výtisků, za redakce Eugenie Dufkové. Ta na závěr úvodu udala místo a čas sepsání: Ve Vranově, v adventním čase, léta Páně 2019. – A mně bylo hned jasné, proč se můj výtisk zatoulal a objevil se v ten pravý čas k pročtení té knížky. O Vánocích, času klidu, pohody i zastavení na cestě.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Marie Plotěná
Knížka Jaroslava Tučka „Cesta k podzimu“
je parádní čtení, dovede vás na zajímavá místa, osvěží a bude vám s ní příjemně. Dopřeje vám poznávat svět citlivým autorovým pohledem i jazykem oproštěným od prázdných a zbytečných slov, a přitom natolik bohatým a charismatickým, že málem podlehnete touze vydat se na podobné cesty.
Díky panu Jaroslavovi Štěpaníkovi, že ve svém Občasníku (No.4) přitažlivě nahlédl do „podzimních cest“ autora známých Mudrování (nejen) nad divadlem. Poděkování patří i paní Eugenii Dufkové za redakci této knihy „Cesta k podzimu“. A samozřejmě nejvíce jejímu autorovi.
01.01.2021 (23.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Eugenie Dufková
Ráda jsem si přečetla všechno,
co se tady píše, znala jsem ještě šéfredaktora Jana Machoně, po němž žezlo přejal právě oblíbený pan Gerža. To ještě existovalo Svobodné slovo – vedle Lidové demokracie (s šéfem Dr. Lumírem Kuchařem blahé paměti) – prestižní deník, měl respektované tvůrce i přispěvatele. Není třeba bát se minulosti, jsme přece její žitá část. Poděkování panu Štěpaníkovi.
05.01.2021 (14.39), , Trvalý odkaz komentáře,