Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 41)
Autorka knihy Proč se dítě vaří v kaši, Aglaja Veteranyi (1962-2002) se narodila v Bukurešti. Pocházela z maďarské cikánské rodiny, vyrůstala v cirkusovém prostředí, už jako dítě vystupovala v šapitó, nejen v Evropě, ale i v Africe a jižní Americe. Právem se označovala za autodidakta, nahlédla svýma očima za kulisy světa, jak školy a učebnice nikdy nedají. V roce 1977 rodina uprchla z Rumunska, „usadila se“ v Curychu. Zde si Aglaja, bez základního vzdělání, osvojila němčinu, navštěvovala a absolvovala hereckou školu. Od osmdesátých let působila jako herečka a spisovatelka. V roce1999 vyšel její ceněný knižní debut Warum das Kind in der Polenta kocht (1999). Kniha je hodně autobiografická, svou výpovědí velmi působivá, ke zpracování oslovila i divadelní tvůrce. V necelých čtyřiceti letech spáchala autorka trpící depresí, sebevraždu. Posmrtně byly vydány její další literární texty.
Foto: archiv divadla
Pod názvem shodným s knižním titulem uvedlo Divadlo Husa na provázku svou inscenaci (premiéra 4. 2. 2022) v režii hostujícího Ondreje Spišáka. Uznávaný slovenský režisér se v DHNP představil poprvé, jeho volba pro danou látkou byla přesná, výsledkem výborná. Specifikou představení je alternování dvojice hereček v ústřední roli, kdy s výkonem, možná i víc, jak jindy, vše stojí i padá. To v DHNP není běžné. Střídají se Tereza Marečková, o jejímž mimořádném, vícekrát ověřeném talentu a předpokladech právě pro roli malé i dospívající Agláji, nemohlo být pochyb, a nová členka souboru, Zdislava Začalová. Mně se podařilo zhlédnout představení s první jmenovanou, opakovaně mi unikla alternace. Tereze Marečkové role „sedla“ nelehký part zvládla bravurně. Z řady ohlasů, jak ke mně dolehly, Z. Začalová uchopila roli po svém, se stejně výborným výsledkem.
Úspěch inscenace se mohl opřít o kvalitu výkonů a skvělou souhru všech účinkujících. Ti malou Agláju, nejvíce ovlivňují, „formují“, zatímco ona introvertně hledá vlastní pochopení vnějšího světa a noří se do svého, vnitřního. – Je tu především matka, nevyrovnaná, labilní, do sebe zahleděna, otec svéráz, přílišným přítelem je mu alkohol. Vztah mezi nimi vrávorá, kolísá v ostrých proměnách, jako by ti dva životními rolemi souzněli se svými cirkusáckými profesemi: Ona: akrobatka, on klaun. Sylvie Krupanská a Ondřej Kokorský jejich rozdíly a kostrbatý vztah pěkně vystihli. Do úzké rodiny spadají a komplementárně doplňují její obraz: starší sestra hlavní postavy: Tereza Volánková a teta Aglaji, Růžena Dvořáková. Nejbližší společenství malého děvčátka má svou soudržnost, je to ovšem grupa pestrá, mnohotvárná i pitoreskní. Ve více rolích se uplatňují Dušan Hřebíček, Dominik Teleky, Vladimír Hauser a Milan Holenda.
Foto: archiv divadla
Příběh se rozvíjí výrazově strhujícím zpracováním dramatického útěku celé skupiny z uzavřeného světa Rumunska Cauceskovy éry. Pro ty, kteří již svým zaměřením, a „dědictvím“ po předcích, víc, jak jiní vyznávají volnost, byla to jistě doba svíravá, nesnesitelná. Únik ke svobodě, překonáním velkých železných vrat, která lze brát jako klíčový symbol inscenace, přináší okamžik bezmezné radosti. Brzy však přichází problémy i poznání, že zdaleka ne vše, odpovídá představám. Problém uprchlictví či konkrétní politický režim, však nejsou jádrem dramatu. Děsivá mohutná vrata zobrazují spíš věčně rozdělený svět lidstva. Může se zdařit uniknout i z nejpřísněji střeženého prostoru, ne však z vnitřního, sobě samému, vlastní sociální příslušnosti a determinaci. I „světští“ s domovem všude a nikde, vnímají, že dveře, které se otevřely ke svobodě, se z druhé strany za nimi současně uzavírají. Svobodu možná dávají jen okamžiky vystoupení v šapitó. Současně s nebezpečím, jak vnímá malá Aglaja, plna obav o matku zavěšenou za vlasy při svém cirkusovém čísle.
Foto: archiv divadla
Neprodyšná vrata nechybí ani ve vypjaté uzlové scéně, kdy se obě sestry ocitají ve výchovném ústavu. Panuje tu přísná výchova, dril, nevzdělaným chovankám je třeba vštípit úctu k pořádku, řádu, systému. Aglaja se cítí, jak vězenkyně, plna beznaděje, trpí, i tím, že nemá zprávy o matce, která nepřichází, žije si svým vlastním životem. Děvčátko se rozeběhne vstříc zavřené železné bráně. Vší silou narazí do ní hlavou. Znovu se rozeběhne, a ještě. Dokud neklesne k zemi.
Cesta Aglaji, uzavřené ve světě cirku, lepších a špatných štací a okruží vlastních představ prochází dospíváním. Pasivně, rezignovaně, odevzdaně plní, co se od ní očekává a žádá. Osamělá, bez pevného bodu, zázemí, ukotvení.
Foto: archiv divadla
Výborné „provázkovské“ divadelní provedení je především o samotě, nenaplnění, z pohledu psychologa, možno říct: o citové deprivaci. Aglaja strádá, marně se brání ponorem do vlastního světa fantazie. Nejen ona, i další z jejího sociálního pletiva, jsou „zasaženi“. Dynamické zpracování a citlivé uchopeni režií a celým realizačním týmem, přesvědčivé výkony ústřední postavy a všech ostatních hereček a herců, staví provázkovské Proč se dítě vaří v kaši, k nejpozoruhodnějším inscenacím posledních sezón. Zvlášť silným emočním dopadem, je v současné sezóně, možná představením nejpůsobivějším.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 41)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
