Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 42)
Biskupský dvůr, součást Moravského zemského muzea, je z nejpůvabnějších míst města Brna, jak stvořeným pro open air produkci. Každoročně ožívá představeními Městského divadla Brno. Snahou MdB je představit právě zde původní hry, věnované výrazným osobnostem historie, spjatých s moravskou metropolí. Letos se na této letní scéně mj. odehrává boj dvou královen. Drama „Eliška Rejčka“ přibližuje nejen osudový příběh „brněnské královny“, ale splétá se s neméně dramatickým životním dějem její sokyně, královny Elišky Přemyslovny.
Martin Mihál, Barbora Goldmannová, Aleš Slanina. Foto: archiv divadla
Klára Latzková, dramaturgyně MdB, spolu s režisérem a hercem Igorem Ondříčkem, autorka inscenace ELIŠKA/REJČKA, obrazy ze života dvou českých královen, píše: Příběh o životě Elišky Rejčky se nabízel už několikrát a dramaturgie našeho divadla o něm často uvažovala. Vždyť tato dvojnásobná česká královna vybudovala v Brně mezi lety 1318–1335 vskutku velkolepý dvůr, jehož lesk a sláva předčily i ten královský v Praze. Rejčka se na konci svého života přestěhovala na Moravu, kde její životní druh Jindřich z Lipé zastával úřad zemského hejtmana. Roku 1323 založila na Starém Brně klášter cisterciaček… Se stavbou kláštera se rozhodla postavit i nový klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie.
Název hry naznačuje, že hlavní postavou není sama Eliška Rejčka, ale hned dvě královny téhož křestního jména. Druhou je Eliška Přemyslovna. Ty dvě jsou od prvního setkání celoživotními, nesmiřitelnými soupeřkami, konkurentkami, bez špetky vzájemného pochopení. Jde o tvrdý boj politický, mocenský, současně souboj ryze ženský. Střetávají se dvě rozdílné, silné ženské osobnosti, ve světě vlády mužů. Přemyslovna, v čase, kdy rod vymřel po meči, zůstává při něm, zpříma a jasně vyhlašuje soupeřce válku, kterou vede spíš „maskulinní formou“, rozhodně, bez obav z možných důsledků. Snaží se zachovat vládu a vlast v rukou rodu i bez přímého mužského představitele.
Podtitul hry obrazy ze života vystihuje podobu inscenace. Za pohnutého, ne zas tak dlouhého života obou královen, se toho v českých zemích, událo docela dost. Tvůrci divadelní inscenace se museli vypořádat s řadou historických faktů. Znalci budou možná mluvit o zjednodušení, bez toho se však divadelní kus sotva obejde. Málo poučený divák může být naopak zahlcen množstvím informací. Velmi dobrým nositelem užitečných je jako vždy „programová brožura“ vydávaná divadlem ke každé premiéře. Tentokrát bych obsažnou i sličnou knížečku zvlášť doporučil. Zejména všem se zájmem o město Brno a osobnostech, které tu zanechaly svou stopu, jako dobrého pomocníka k vhledu do historického kontextu.
Eliška Rejčka, stejně jako její sokyně, snadný život neměla, o svou, poněkud vratkou pozici účinně bojovala spíše „ženskými zbraněmi“, půvabem, šarmem, obratností, uměním získat si druhé. Dvakrát ovdovělá královna česká a polská dokázala nejen překonat místní nepřízeň k „cizímu elementu“, který v českém prostředí představovala. Na rozdíl od soupeřky, která zemřela časněji a v nouzi, sama zbohatla až pohádkově, zažívala obdiv mužů, vyhlášený přepychem byl její dvůr v Hradci, pak v Brně. Především však nalezla životní lásku v osobě Jana z Lipé, tehdy předního českého šlechtice, uznávaného, pragmaticky uvažujícího politika.
Prologem hry je scéna, kdy Karel IV. přichází k hrobu matky. Zde vedou obě Elišky svůj první dialog. – Co se té druhé povedlo, je přece on – její syn! Otec vlasti, nejslavnější Čech, dává vědět Rejčka, která, navenek určitě, projevuje víc smířlivosti. – Já jsem vždycky věděla, co chci, setře ji Přemyslovna.
Prvý obraz přivádí diváka do Brna k pohřbu Jindřicha z Lipé. Zbraslavské kronice neuniklo, jak pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná hradecká, až to budilo úžas všech… I nad tímto hrobem vedou obě královny svůj dialog plný zášti a výsměchu.
Tato konfrontace je organicky vřazována do celého děje, a sám děj, který následuje dál chronologicky, posouvá. Plynulému přechodu obrazů účinně napomáhají stručné zápisy kroniky v pěkně znělém podání ženského pěveckého kvarteta, či tria ve složení Monika Světnicová, Nikol Wetterová, Klára Jelínková a Eva Jedličková. Všechny jmenované zastanou i další role. Na místě bych hned ocenil působivou hudbu Lukáše Janoty, který je nejen známým hercem souboru. Scéna Jaroslava Milfajta pracuje se stavbu kaple ve středu jeviště, účinek posiluje sám Biskupský dvůr s arkádami a věžemi Petrova. Potřebnou podporu přináší osvětlení Daniela Kachlíře, a nejen ženy zaujmou kostýmy Romana Šolce a nápaditá choreografie tanečních čísel Zuzany Holbeinové.
Herecky spočívá inscenace především na ústřední trojici, s akcentací na dvou aktérkách války královen. Aleš Slanina, v roli Jindřicha z Lipé, byl přesně tím typem, jemuž se i silné ženy, alespoň někdy částečně podrobí, díky jeho rozvážné rozhodnosti, přesvědčivému klidu, při nezbytném espritu. Elišku Přemyslovnu ztvárnila věrohodně a přesvědčivě Lucie Bergerová, a jistě si dobyla pochopení diváků. Do srdcí publika se vtiskla Barbora Goldmannová, svým podáním hradecké a brněnské královny Elišky Rejčky, která v Brně žila svou velkou láskou a nalezla tu i místo posledního spočinutí. K úspěchu inscenace přispěli i další, v rolích vedlejších, pro celkové vyznění však významných.
Letní scéna na Biskupském dvoře přinesla letos další zdařilý dramatický příspěvek při mapování historie Brna a zajímavých osobností, které zasáhly nejen do dějů města a regionu. Upřímný a silný potlesk diváků při repríze 2. června (premiéra: 28. 5.), stvrdil, že nová inscenace na Biskupáku vzbudila zájem a oslovila. Režie se úspěšně chopil Igor Ondříček, dramaturgy byli Klára Latzková a Jan Šotkovský.
Inscenaci možno přát co nejvyšší zájem diváků, zajímajících se o historické dění. Královna Eliška Rejčka, rodem z Polska, vdova po dvou králích, je bezesporu osobností pozoruhodnou. Její ostatky spočívají v starobrněnském chrámu, jenž sama založila. Jak praví brněnská pověst na místě doletu prvního ze tří praporků, jak je z věže Špilberku vložila náhodě a vhodila do větru. Přistál uprostřed Starého Brna, kde kázala chrám zbudovat. Další z trojice dolétl do Komína, dnešní brněnské čtvrti, kde byl postaven pěkný kostel, třetí až na druhý brněnský hrad Veveří. To už je ale jiná historie a jiné pověsti.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 42)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
