Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 43)
Již druhá monografie věnovaná osobnosti a tvorbě Aloise Mikulky (1933) je třicátou první z řady Edice Osobnosti, Nadace Universitas. Reprezentativní publikace s bohatým obrazovým doprovodem reprodukcí děl umělce, vyšla v roce 2021. Po dvaceti letech navazuje na předchozí monografii a přibližuje dílo umělce za toto období. Knihu vydala Tiskárna Didot pro Dílo – Galerie – Brno.
Alois Mikulka. Foto: archiv redakce
Autorem textu (současně editorem a zakladatelem edice) je prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. Publikaci otevírá jeho úvodní slovo, navazuje text přibližující Mikulkův Život a dílo. Názory i jistý vhled do nitra výtvarného umělce a spisovatele přinášejí jeho úvahy k historii a současnosti umění i pohled na vlastní tvorbu: Mikulka o výtvarném umění – O kamenech, sochách, tvořivosti a času, Zákonitosti vývoje slohů s doprovodným grafem a rozhovor AM s JM o umění.
V části Spolupráce JM s AM, připomene Malina Mikulkovu účast ve svých projektech publikačních i výstavních, propojujících vědu a umění. V knize je přiblížena výběrem obrazového materiálu a průvodního textu z jedné z knižních publikací vzešlých z této spolupráce (Úvod do caputologie 2019). Textovou část uzavírají životopisná data umělce, se sledem jeho tvorby. Obrazová část zaujímá rozsah od 59 stránky, po str. 211. Zcela závěrem je uveden výběr z literatury a pramenů, anglické resumé a text přibližující J. Malinu, editora edice a autora textu.
Mikulkovy „obrázky“ jsou vždy nápadité, umí nabudit i smích. Kreativitu provází virtuozita zvolené formy. Hovoří se o autorově blízkosti k insitnímu umění, k „naivistům“. Na takto formulovaný dotaz J. Maliny reagoval malíř: tuto naivitu je třeba chápat jako schopnost umět redukovat na to nejzákladnější, jako výrazovou úspornost, schopnost vrátit se na začátek, k prapodstatě. To je ale podle mě přímo protiklad naivity.
Alois Mikulka zaujal širokou pozornost svou tvorbou poměrně brzy. Jeho talent, výtvarný a slovesný, ho přirozenou cestou vedl, až předurčil k tvorbě pro děti. V knížkách mohl spojit kreslířský a malířský um s verbální dovedností a básnickým viděním. Jeho první Aby se děti divily (1961) získala rychle oblibu dětí i rodičů. Nedávno se objevila znovu i ve zvukové nahrávce a v současné době možno zhlédnout v Divadle Bolka Polívky v citlivé režii zvlášť povolané Zoji Mikotové. Výčet Mikulkových knížek pro děti i těch, které „pouze“ ilustroval, je dlouhý. Jak sám vzpomíná, díky jim získal čas k volné tvorbě „pro sebe“, jak ji naplňuje ve vlastním světě, nazvaném State Louis. Ten zobrazuje nejen výtvarným projevem, souběžně často i slovem. Svou obrazotvorností si získal uznán znalců a obdiv širokého okruhu přátel umění.
State Louis. – Je plný invence, hravosti, vtipu, nápadů, postřehů, myšlenek, současně ukotvený v tradičních hodnotách, nevšímavý k dobovým módám a výstřelkům. Mikulka stojí pevně opřen o řemeslnou dovednost jako základ, bez něhož těžko může vzejít skutečné umění. Ve vší své tvorbě je svůj, osobitý, přitom od pohledu rozpoznatelný rukopisem. Řídí se vlastním viděním, směřováním, určením svého talentu. Tak se zapsal i jako divadelní tvůrce. Sám si rád připomenu např. dávné představení v Mahenově činohře Černošský pánbůh a proroci v režii Aloise Hajdy (1963). Mikulkova scéna a kostýmy byly podstatnou součástí inscenace, rozehrály ji barevností i hravou rozverností.
Monografie Aloise Mikulky. Foto: archiv redakce
S velkou odezvou se setkávalo divadelní provedení Malého prince Saint Exupéryho, v níž Mikulka kreslíř hrál podstatnou roli. – Přišel s tím režisér Čecháček, Helena Trýbová se naučila text, muziku dělal nejprve jeden kytarista, pak Pavel Blatný. Já jsem k tomu jen kreslil obrázky. Ty si pak rozebrali diváci. V té rychlosti to má k dokonalosti daleko. Podstatný byl výborný text. Náhodou to všem sedlo. Dělali jsme to dvanáct roků. Hrálo se v kavárně Morava, pak v Domě umění, v suterénu Národního divadla, v Praze Na zábradlí.
Malíř vnímá a cítí barvy a jejich řeč intenzivněji i osobněji, jak jiní. U postav na jeho obrazech a obrázcích se objevují bledé tváře, stejně rudé, kakaové, černé. Ze všech. Je znát malířův vztah ke všem bez rozdílu, bez jakýchkoli ideových premis. Z postav a postaviček vyzařuje přirozená volnost a svoboda barev, pochopení, tolerance. Často i nejlepší lék proti všem svízelím: humor. State Louis je jeho niterným hájemstvím, krajinou imaginace a příběhů jeho postav. Myslím, že se s nimi nerad loučí, zdráhavě některé pouští ven do světa. Když se občas o samotě probírá množstvím starých, pestrých dějů, mívá často potřebu, do dávno zhotoveného díla zasáhnout, něco upravit, zlepšit. A učiní tak. Je veden úsilím o dokonalost, je to znát, jeho obrazy, zvlášť z posledních let to přesvědčivě potvrzují.
Jak jsem měl v průběhu let možnost, trochu osobně, Lojzu Mikulku poznat, řekl bych jednoduše: Vždy svůj: „originál, solitér“. Stejně nápaditá a originální je jeho tvorba, autor však přitom ctí časem prověřené zásady. Je osobností pevnou, současně velmi pracovitým a ukázněným v přístupu k tvorbě. Zda měl mezi předky ty obdařené obdobným nadáním, nevím, v dávném rozhovoru prozradil něco o svých začátcích:
Jako malej kluk jsem hodně kreslil. Už na obecné mi paní učitelka dávala kreslit na tabuli třeba řez květu nebo nějaké obrázky z biologie. Měl jsem tři sestry. Všechny jsou výtvarnice. Já jsem s kreslením v rodině začal, mladší holky se tak trochu přidaly. Musel u nich požívat velkou, neformální autoritu. V mnohém nahrazoval otce, který nemohl. O tom se tehdy nezmínil.
Nemůžu říct, že bych měl nějaký vzor. Spousta dobrých malířů se mi líbí. Když ale vezmu jejich věc a zkusím to kopírovat, tak z toho vzniknu já. Prostě do toho začnu lézt a už to není on, ale já. A kombinace se slovy? Jen náhoda, že má člověk určitou fantazii. Vždycky jsem vykládal nějaké příběhy. Už klukům ve škole. Třeba jsem vyprávěl nepřístupný film, který jsem ani neviděl. Poslouchali mě i dvakrát tak staří kluci, přitom jsem jen kecal.
Pokud vypráví o sobě, je skromný. Z vlastního přesvědčení však neustoupí o píď, své názory nebalí do staniolu, vysloví je otevřeně, nahlas, naplno. Třeba k tomu, co se mu v soudobém umění nezamlouvá, nelíbí. – Minimalismus a nihilismus, který nemá nic společného se skutečným kumštem, mnohdy ani s uměleckým řemeslem. Na obraze je nic. Škoda času i materiálu. Po chvíli dodá, trochu již smířlivěji: Asi mi moc neprospívá, že dávám najevo, co si o některém druhu kumštu myslím. Mně ale nikdo nemůže tvrdit, že obrovský obraz třikrát dva metry celej natřenej na žluto je velké umění. A dodat tam jeden mazanec doprostřed, nebo tam drobným písmem připsat: Toto je obraz!
Již habitem byl Alois Mikulka vždy chlapák, i jednáním takový. Otevřený, přímý. Co si myslí, řekne naplno. Současně v nitru uchovávající dítěte s fantazií a citem, v kontrastu s tím vyznávající jasné, možno říct konzervativní zásady, stálé, obecné platnosti. Samozřejmě, velký talent, brzy zřetelný, jasně zaměřený, broušený soustavnou pílí.
Z celé monografie ho snad vystihuje jeho vzpomínka, jak ji vyprávěl autoru monografie, profesoru J. Malinovi. –To, kterak převážel metrákový kus kamene od Stránské skály, skoro přes celé Brno. Jednu ruku na řídítkách bicyklu, druhou svírající držák dvoukoláku s nákladem – materii pro svou první sochu. Dojel v pořádku, dal se do díla. Skončil s posledními pečlivě provedenými detaily, které nejvíc vypoví o kvalitě díla.
Alois Mikulka nebyl z těch, co přicházejí na svět, stříbrnou lžičku u úst. Už jako kluk se musel životu postavit jak dospělý. Ke dvěma osmičkám značících kalendářní věk možno popřát, aby byly sloupy, nesoucí osmičku ležatou, emoji nekonečna, kterou editor a autor knihy vsunul ke jménu umělce. A – když druhá monografie mušketýrsky navázala na prvou po dvaceti letech: proč ne do třetice ještě po deseti?
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 43)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
